Závod, nad nímž se vznášejí slavná jména automobilové historie: Caracciola, Chiron, Stuck, Kolovrat, Lobkowic, Kinský, Junek a řada dalších. To však byla „jen“ slavná jména, s paní Eliškou jsme si ale o tomto závodě mohli skutečně popovídat, a v tom byl ten velký rozdíl. Když jej v roce 1968 pražský Veteran Car Club obnovoval jako Vzpomínkovou jízdu do vrchu pro historická vozidla, vznikla i myšlenka ustavit nějakou putovní cenu, samozřejmě nejlépe pohár, a když už pohár, tak by měl nést jméno Elišky Junkové. Myšlenka to byla bezesporu dobrá, ale nerealizovala se hned. Až při přípravě l5.ročníku v roce 1982 se dočkala naplnění. Nejprve jsme však museli získat důstojný pohár a až potom jsme mohli jít za paní Eliškou požádat o její souhlas. Nelze přece něco chtít, a přijít s prázdnýma rukama. Po delším usilovném pátrání jsem pohár konečně objevil ve Starožitnostech (snad to bylo tehdy v Mikulandské ulici), a na první pohled to byl ten pravý „hrnec“. Stál tehdy fůru peněz, myslím téměř celé čtyři tisíce, ale byl stříbrný a na víku byla antická bohyně vítězství s vavřínovým věncem v ruce... Teď již jen zbývalo představit jej paní Elišce. Po předchozí domluvě se k této audienci vypravila dosti početná delegace. Dnes si již přesně nepamatuji, zda s námi byl i Miloš Skořepa a Milan Jozíf, ale určitě se této návštěvy zúčastnili předseda VCC Václav Kafka st., ing. Hrdinka a několik dalších. Paní Junková byla naší prosbou trochu zaskočena, alespoň se to zdálo. „Vždyť já ale žádný pohár již nemám,“ byla její ustaraná reakce na naši žádost. „To ale není vůbec žádný problém, my jsme jej přinesli a teď chceme jen poprosit o váš souhlas a jeho posvěcení,“ odpověděl náš předseda a pohár putoval z úkrytu na stolek mezi šálky kávy a talířky od bábovky. Paní Eliška si jej prohlédla ze všech stran, a bylo vidět, že máme vyhráno. Mohli jsme vyhlásit, že hlavní cenou l5. ročníku (a samozřejmě i všech dalších) je putovní pohár nesoucí jméno naší nejslavnější automobilové závodnice paní Elišky Junkové.

Druhá vzpomínka na paní Elišku začíná už v šedesátých letech (dnes již minulého století) a pokračuje v době celkem nedávné, bohužel už Eliška Junková mezi námi nebyla. Ale od začátku:
Koncem šedesátých roků jsem se šťastnou souhrou okolností stal členem malé společnosti, kterou paní Eliška pozvala na odpolední kávu k sobě domů. Do toho magického domu na konci ulice zvané Úvoz, nesoucího tabulku s číslem 13. Po zazvonění nám přišla otevřít drobná dáma v hnědé skládané sukni a sportovním saku - první dáma našeho automobilového sportu. Maličkým proskleným výtahem jsme vyjeli do jejího podkrovního bytu, z jehož terasy byl úžasný výhled na Prahu. Takový měl snad jen Mistr Slavíček...
Ten zážitek se mi vybavil o mnoho, mnoho let později, když jsem při listování Hospodářskými novinami došel až ke stránce nadepsané Sběratelství a já zíral na povědomý obraz, který v mých vzpomínkách byl nejen součástí toho dávno navštíveného pokoje „pod střechou“, ale i částí obálky známé Eliščiny knihy Má vzpomínka je Bugatti. Článek, v němž dominoval právě tento obraz, byl nadepsán První žena v cílové pásce. Nebylo pochyb, že se jedná o něco kolem paní Elišky. Podstatou obsáhlého článku byla důležitá informace o aukci, která měla v londýnské aukční síni Christis’ proběhnout v pondělí 14. července 1997 a kde se měly dražit některé věci z Eliščiny pozůstalosti. Do aukce tedy zbývalo jen něco přes 48 hodin! Rozšířit svou sbírku o takovýto obraz nebylo jen zbožným přáním, ale řekl bych přímo „svatou povinností“, přinejmenším výzvou se o něco takového alespoň pokusit. Vždyť taková příležitost se naskýtá asi opravdu pouze jednou za život. Ovšem vše má své „ale“. V tomto případě to byla především skutečnost, že jsem toto vše četl v pátek v nemocničním pokoji jedné venkovské nemocnice po ne zcela malé operaci. Dnešní doba mobilů byla tehdy ještě v plenkách, mé spojení se světem zajišťovala telefonní šňůra zapnutá do zásuvky ve zdi. V duchu svého úsloví „organizace je mé hoby“ jsem rozjel akci, kterou jsem nazval „návrat vzpomínek domů“. Na to, že byl již pátek a téměř poledne, jsem ale měl opravdu hodně štěstí. Kolega Petr Cincibuch dodal přímé číslo na autorku článku Naďu Klevisovou, od ní jsem získal spojení na pražskou kancelář aukční síně Christis’, kde se mi i přes pozdnější hodinu podařilo zastihnout právě tu nejsprávnější a nejpovolanější osobu, tedy princeznu Elisabeth Lobkowicz, která tuto aukční síň v Čechách zastupovala. Díky jejímu pochopení pro mé trochu bláznivé dobrodružství se mi podařilo předběžně telefonicky sjednat finanční limit pro předměty nabízené v aukci. Za spolupráce celé rodiny, které jsem vydával pokyny opět jen telefonem, jsem tento limit ještě potvrdil faxem a pak jsem se již mohl opět věnovat své rekonvalescenci - ale hlavně netrpělivému čekání na výsledek aukce.
V hlavě se mi samozřejmě honilo mnoho nejrůznějších myšlenek: bude stanovená částka dostačující, nenajde se náhodou nějaký jiný sběratel posedlý touhou právě po tomto obrazu a mnoho dalších. Z domova jsem si dal přivézt dříve zmíněnou knihu Elišky Junkové a zjistil jsem, že se vůbec nejedná o zachycení jejího bugattistroje na Targa Florio, jak se psalo v článku, ale že jde o obraz se zatáčkou, v které se zabil Čeněk Junek a který paní Eliška ve své knize popisuje na stránce 188: „...Ale co upoutalo mou pozornost, byl obraz, který mi poslal velmi dobrý německý malíř po mém vítězství na Nürburgu před rokem, znázorňující moji žlutou bugattku v zatáčce Exmühle kolem skály. Zachvěla jsem se. Přesně na tomto místě, přesně za stejné situace se to stalo.“ O tento obraz se jednalo, tedy alespoň jsem se tehdy domníval.
V úterý jsem již mohl jásat, vyšlo to! Jsem majitelem obrazu, dobové fotografie paní Junkové v závodním stroji, plakety jednoho závodu a ještě jedné kuriozity, blahopřání předsedy ONV Prahy l k osmdesátým narozeninám Elišky Junkové-Khásové!
Cesta tohoto úlovku zpět do Čech již tak složitá nebyla, ale o to větší bylo mé překvapení, když jsem zásilku doma rozbalil. Že se nejedná o originál popsaného obrazu, jsem zjistil, až když jsem celý rozechvělý odkryl poslední vrstvu obalů. Jde zřejmě o velmi zdařilou kopii vytvořenou počátkem šedesátých let 20. století Jaroslavem Divíškem, ale kdo ví...
V každém případě to celé vynaložené úsilí stálo za to! Jak se tento obraz dostal do Londýna, jsem nepátral, stačí, že se podařilo těch několik památek na paní Elišku vrátit zpět domů, do Prahy, do Čech. Třeba někdy příště potkám i ten původní německý originál. Zatím se vrátily alespoň vzpomínky...