Proto se rehabilitace těchto osob neomezuje na zdravotnictví, ale významná je také rehabilitace sociální, případně pracovní či pedagogická. Tyto oblasti by měly na sebe vzájemně navazovat. Proto se často mluví o rehabilitaci ucelené.
Na rehabilitačních pracovištích zdravotnických zařízení se provádí především rehabilitace osob s tělesným postižením (tedy poruchy pohybového ústrojí, ať již neurologické nebo ortopedické a reumatologické) a u některých interních onemocnění (např. infarktu myokardu). Za postižené je nutno považovat také osoby s těžšími psychiatrickými nemocemi, o něž pečují psychiatři. Rovněž osoby s postižením zraku či sluchu jsou rehabilitovány mimo běžná rehabilitační pracoviště.
V rehabilitačních zařízeních jsou na jedné straně léčeni pacienti bez trvalého postižení, např. s běžnými bolestmi páteře či po jednoduchých úrazech, u nichž lze obvykle dosáhnout úpravy do původního stavu. U osob s trvalým zdravotním postižením nelze očekávat jako cíl rehabilitace úplnou úpravu. Cíl je pro každého klienta se zdravotním postižením individuální. Zahrnuje co nejširší funkční zdatnost, zapojení do společnosti, dosažení co nejvyšší kvality života a vyrovnání životních příležitostí OZP s osobami nepostiženými.
OZP se sdružují do řady dobrovolných organizací a celostátně jsou reprezentovány Národní radou zdravotně postižených. Tyto organizace se významně podílejí na ucelené rehabilitaci, především v oblasti sociální, a proto řada rehabilitačních odborníků s některými z těchto organizací úzce spolupracuje.
Zatímco při rehabilitaci osob bez trvalého postižení se obvykle uplatňují pouze rehabilitační lékaři a fyzioterapeuti, pro účinnou rehabilitaci osob se zdravotním postižením je potřebná účast celého rehabilitačního týmu odborníků, kteří působí v oblasti sociální rehabilitace. Příkladem může být rehabilitace následků těžšího poranění mozku, kdy se na dlouhodobé rehabilitaci podílí navíc ergoterapeut, zdravotní sestra psycholog, sociální pracovník, logoped, případně i speciální pedagog a ortopedický technik. Tito odborníci se věnují nejen poruchám hybnosti, ale i poruchám kognitivních funkcí (uvažování, paměť atd.), k nimž následkem poranění mozku dochází.
Funkční následky nemoci či úrazu se podle Mezinárodní klasifikace funkční zdatnosti (ICF - vydala Světová zdravotnická organizace, 2001) projevují na úrovni orgánu a tělního systému, na úrovni jedince (snížená aktivita - dříve disabilita) a na úrovni postavení jedince ve společnosti (omezená participace - dříve handicap). Na všech těchto úrovních musí být také léčeny.
Významným členem týmu při rehabilitaci OZP je ergoterapeut (anglicky occupational therapist), který se věnuje rehabilitaci při omezení různých životních aktivit, na prvním místě běžných denních činností. Toho je dosahováno nejen nácvikem činností, ale také kompenzací postižení s využitím pomůcek. V ČR existuje od r. 1992 samostatné studium ergoterapeutů, v r. 1994 bylo zahájeno vysokoškolské bakalářské studium ergoterapie na 1. lékařské fakultě UK v Praze. V průběhu posledních let se počet ergoterapeutů, jejich odborná úroveň i jejich postavení v rehabilitačním týmu neustále zvyšují.
Technické pomůcky jsou indikovány ve značné míře u osob s trvalým zdravotním postižením. Svědectvím je kniha J. Pfeiffera a J. Votavy z r. 1983 (1) na toto téma. Jejich indikace, předpis a nácvik jejich používání představují významnou součást rehabilitační léčby. Aplikace technických pomůcek je umožněna úzkým propojením jednotlivých členů rehabilitačního týmu, a to kromě lékaře a fyzioterapeuta především ergoterapeutů. Právě ergoterapeuti by měli mít možnost pomůcku u pacienta prakticky vyzkoušet, případně její používání nacvičit a dát tak lékaři podklady pro její předepsání.
Vzhledem k tomu, že technické pomůcky předepisuje kromě rehabilitačních lékařů i řada dalších odborných lékařů, především ortopedi, neurologové, revmatologové a praktičtí lékaři, považujeme za vhodné poskytnout stručný přehled o této oblasti, a to z hlediska rehabilitačního. Zmínka je také o dosud ne jednoznačně vyřešených terminologických otázkách.

Technická hlediska (pomáhající technika) v rehabilitaci
Využití moderní techniky v rehabilitaci je široká, rychle se rozvíjející oblast. Někdo ji považuje za samostatnou oblast ucelené rehabilitace, ale běžný přístup to není. Přitom však technická hlediska nelze zařadit do jedné, třeba léčebné či sociální části rehabilitace, ale prostupují všemi složkami.
Také terminologie vymezující tuto část je neustálená. Nejdéle používané pomůcky zahrnuje medicínsko-technický obor ortopedická protetika, její služby však využívají i neurologové, revmatologové a především rehabilitační lékaři. Protetika zahrnuje výrobu protéz (vlastní protetika), výrobu dlah a podpůrných aparátů (ortéz), kosmetických náhrad ztracených částí těla (epitéz), ortopedické obuvi (kalceotika) a konečně výrobu pomůcek pro denní činnosti, které se v protetické terminologii označují jako adjuvatika.
Tato poslední oblast se v současnosti podstatně rozšířila, a je proto rozumné chápat protetiku jen v jejím úzkém tradičním vymezení a oblast pomůcek označit jinak.
Pro drobné předměty se používá označení technické pomůcky. Podle sazebníku VZP (4) je zavedeno označení prostředky zdravotnické techniky (PZT). Řada z nich se aplikuje v rámci rehabilitace, avšak PZT zahrnují i jiné prostředky, např. obvazy, které lze zahrnout spíše do ošetřovatelství. Nejpřesnější se zdá být anglické označení assistive technology, v překladu tedy pomáhající (pomocná, asistující) technika. Bylo by vhodné tento výraz v češtině používat.

Kompenzační pomůcky
Kompenzační pomůcky jsou takové prostředky zdravotnické techniky, které kompenzují sníženou aktivitu klienta jen při některé konkrétní činnosti, např. přizpůsobené příbory při jídle, navlékač punčoch při jejich navlékání apod. Tím se liší od protéz či vozíku, které klient používá většinu dne.
Některé pomůcky, především pro hygienu, lze předepsat a hradí je pojišťovna (např. nástavec na klozetovou mísu, zvedák do vany). Jsou uvedeny v číselníku VZP jako skupina 12 (spolu s pomůckami pro chůzi). Jiné pomůcky, které také slouží k základní soběstačnosti, již hrazené nejsou. Týká se to třeba upravených příborů či velice univerzálního podavače. Na jejich koupi lze žádat příspěvek od sociálního odboru OÚ. Je správné se vždy předem přesvědčit, jestli je pacient schopen pomůcku používat.
Kompenzační pomůcky pro zrakově a sluchově postižené (uvedené v číselníku jako skupina 14 a 15) zesilují informace přicházející přes postižený zrak nebo sluch anebo je nahrazují informací prostřednictvím jiného smyslu.

Pomůcky pro chůzi
Zajišťují větší stabilitu, šetří klouby dolních končetin a při jejich ochrnutí přenášejí aktivitu na končetiny horní. Jiným důvodem je plné či částečné odlehčení jedné DK, např. během hojení po operaci. Do této skupiny patří především:
1. hole a berle: vycházkové hole, francouzské hole (berle) či podpažní berle
2. vícebodová opěrka (kozička)
3. chodítka jsou nejstabilnější; tvoří rám obvykle se čtyřmi opěrnými body.

Vozíky
Vozík je nejen běžnou pomůckou při dočasné či trvalé neschopnosti chůze, ale stal se i symbolem postiženého člověka a přístupnosti prostředí lidem na vozíku. Anglický ekvivalent je wheelchair, tedy v doslovném překladu kolečková židle (křeslo). Toto označení by sice lépe vystihlo účel pomůcky, protože na vozíku se více času sedí nežli skutečně jezdí, ale doporučujeme používat označení vozík.
Mechanický vozík v základním provedení je u nás běžně dostupný a lze ho předepsat každému, pro nějž je chůze nemožná či velmi obtížná. Mechanický vozík je dlouhodobě indikován především pro osoby, které jsou schopny ho ovládat vlastní silou.
V průběhu let se vypracoval základní typ mechanického vozíku, který vyhovuje více než 90 % uživatelů. Tento vozík má čtyři kola. Velká kola jsou umístěná vzadu a jsou opatřena hnacími kruhy, s jejichž pomocí se vozík pohání. Menší kola, umístěná vpředu, mají kromě běžné vodorovné osy ještě osu svislou, která umožňuje zahýbání vozíku. Vozík má brzdy. Postranní opěrky (područky) a stejně i opěrky chodidel bývají odnímatelné. To je důležité při přesunu z vozíku (na postel, na WC, do auta apod.). Odlišné typy mechanických vozíků jsou např. vozíky s poháněním pákovým nebo jednou rukou.
Vozíky elektrické a motorové jsou indikovány v případech, kdy postižený nedokáže vozík pohánět vlastní silou anebo je nadměrně únavný. Je široká nabídka elektrických vozíků od doplňkových motorů k vozíku mechanickému přes malý interiérový vozík až k vozíku exteriérovému, který je vybaven pro provoz na silnici a má dojezd 40 i více km.

Dopravní prostředky
V širším pojetí je lze rovněž považovat za technické pomůcky. Cestování zdravotně postižených je jejich postižením znesnadněno a dopravní prostředky musí být často přizpůsobeny.
Individuální doprava vlastním osobním autem je jistě nejuniverzálnější. Optimální je, aby sám postižený mohl řídit. Pro vozíčkáře je běžnou úpravou řízení pouze rukama. Méně běžné, ale také dostupné je řízení jen nohama. K těmto úpravám se může využít i dalších alternativ, které řízení zjednodušují a snižují požadovanou sílu, což jsou posilovače brzdy a volantu, případně automatická spojka. Tyto úpravy se nyní provádějí u všech běžných typů aut a cenu úpravy obvykle hradí sociální odbor.
Veřejné dopravní prostředky: Pro individuální dopravu se používají především mikrobusy s plošinou, které vlastní některé organizace zdravotně postižených. Jízda městskou hromadnou dopravou je usnadněna tím, že je určitá část dopravních prostředků v Praze i v jiných městech přístupná. V Praze existují dvě linky, na nichž jezdí autobusy s plošinou. Spojují střed města se sídlišti, kde bydlí větší počet postižených, s Jedličkovým ústavem a jinými důležitými místy. Metro má vagony bezbariérové. Bohužel byl zpočátku přístup na nástupiště stavěn bariérově a teprve nové stanice mají výtahy a na starších se postupně doplňují. Dálková hromadná doprava se rovněž postupně stává méně bariérová. Jsou označené vlaky, na nichž je možnost cestování pro osoby na vozíku.

Vybavení bezbariérových bytů
Jedná se rovněž o použití technických přístupů k dosažení rehabilitačních cílů, ať už jde o speciální nábytek nebo vlastní vybavení a úpravy bytu. Postupně pokračuje výstavba těchto bytů ve všech větších městech.

Používání počítačů
Při využívání počítačů postupují zdravotně postižení obvykle stejně jako ostatní uživatelé. Z určitého hlediska jsou však pro ně počítače ještě důležitější nežli pro běžnou populaci vzhledem k omezením, jež jim jejich postižení způsobuje. Počítač pro ně bývá spojením se světem, prostředkem vzdělávání i pracovního uplatnění. Specifické úpravy ovládání počítačů jsou zapotřebí jednak pro osoby nevidomé a s těžším zrakovým postižením a dále pro osoby s postižením horních končetin.

Závěr
Cílem příspěvku bylo zdůraznit význam technických pomůcek (pomáhající techniky) pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením a rozsah této oblasti. Racionální předepisování těchto pomůcek čili maximální spokojenost pacientů bez zneužívání finančních prostředků by měla být zajištěna spoluprací odborného lékaře s ergoterapeuty a fyzioterapeuty.

Klinika rehabilitačního lékařství
1. LF UK a VFN, Praha

Literatura
(1) PFEIFFER J., VOTAVA J.: Rehabilitace s využitím techniky. 1. vydání, Praha: Avicenum, 1983, 316 str.
(2) J. VOTAVA et al.: Základy rehabilitace. 1. vydání Praha: Karolinum 1997, 140 str.
(3) PFEIFFER J.: Ergoterapie II. 1. vydání, Praha: Avicenum, 1990, 169 str.
(4) Prostředky zdravotnické techniky. PZT předepisované na poukaz. Verze 450, Praha: Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, 515 str.
(5) International classification of functioning, disability and health. WHO 2001.
(6) JOHNSON I., ANDRICH R.: European report on wheelchairs testing. 1. vydání, Milano: Edizioni pro Juventute, 1992, 182 str.