Když vznikla první chiropraktická škola ve Spojených státech amerických, zabývala se výukou profesionálních terapeutů, kteří vycházeli z představ o normalizaci narušeného postavení v kloubu. Hovořili o subluxacích, které jsou zodpovědny za následné bolestivé projevy kdekoliv v pohybovém aparátu. Původní chiropraktické postupy se však s postupujícím poznáním fyziologie a patofyziologie lidského organismu ukázaly jako velmi omezené. Snaha povýšit tuto terapeutickou disciplínu na vyšší úroveň se odrazila v založení osteopatických univerzit. Ty svým absolventům již poskytly ucelené vzdělání o stavbě lidského těla a funkci jeho jednotlivých systémů. V současné době představuje americký osteopat nelékařskou profesi s velmi podrobným medicínským vzděláním zaměřeným na diagnostiku a terapii funkčních poruch hybné soustavy, ať primárních, ať vzniklých jako sekundární změny na základě jiného organického postižení. Absolvent osteopatické univerzity se honosí titulem D.O. (doctor of osteopathy). U nás bychom jej mohli vzdáleně přirovnat k absolventovi magisterského studia fyzioterapie. Nutno ovšem podotknout, že název osteopat je používán i v řadě jiných zemí a vždy je úroveň vzdělání zcela odlišná. Někdy se lze titulu osteopat dobrat i několikatýdenním kurzem. Ať jde o chiropraktika či osteopata, je to nelékař, tzn. jeho obzor je velmi zúžený pouze směrem k tzv. funkčním poruchám hybného aparátu. To je také důvod, proč je monotematické zaměření na tyto poruchy bráno jako alternativní směr medicíny. Je pochopitelné, že tento pohled kterémukoliv lékaři musí přijít jako nedostatečný.
Bolesti hybného aparátu mohou být skutečně dány poruchou funkce - změnami napětí svalových antagonistických skupin, omezením pohybu v kloubu tzv. blokádou bez morfologického korelátu, kloubní hypermobilitou atd. Mohou však signalizovat prakticky kteroukoliv organickou patologii. Je úlohou lékaře, aby v případě bolestí hybného aparátu vždy vyloučil závažnou organickou příčinu. Alarmující musí být perzistence bolestí nereagujících na postupy myoskeletální medicíny, obstřiky atd. Recidivující blokády, trvalé svalové spazmy v určité lokalitě mohou znamenat ochrannou reakci organismu, který se snaží stabilizovat poškozený či iritovaný pohybový segment stejně, jako vidíme spazmus břišní stěny u iritovaného apendixu. Proto čistě funkční pohled na celou problematiku může vést k prodlení v diagnostice a terapii. Toho si byli vědomi „otcové zakladatelé“ manuální medicíny v Evropě jako např. Ch. Terrier, R. Maigne, Cyriax atd. včetně našich slavných zástupců, mezi kterými nutno zmínit profesory Lewita a Jandu. Evropa pochopila manuálně-terapeutické postupy jako další cestu jak diagnostickou, tak i terapeutickou, která doplňuje klasické lékařské vzdělání. Je charakteristické, že
myoskeletální medicínu využívají nejrůznější lékařské odbornosti, zejména ortopedie, neurologie, rehabilitační lékařství, revmatologie, algeziologie, ale zájemci jsou i mezi internisty atd. V každém základním kurzu nechybí ani zástupce praktických lékařů.
Myoskeletální medicínu lze charakterizovat jako diagnosticko-terapeutický směr, který zvažuje jednotlivé poruchy v hybném systému s ohledem na funkci postižených segmentů i na jejich funkci v rámci pohybového systému jako celku. Zabývá se diagnostikou a terapií reverzibilních změn kůže (hyperalgetické zóny), podkoží (změny posunlivosti fascií), svalů (svalový hypertonus, hypotonus, spazmus, spoušťové body, hypoaktivita svalová až porucha funkce bez organického postižení motorické jednotky či CNS), kloubů (blokáda, hypermobilita).
Myoskeletální medicína se zabývá vzájemným propojením těchto systémů, analýzou šíření změn v rámci pohybového ústrojí. Pomocí manuálně terapeutických postupů na kůži, podkoží, svalu, kloubu se snaží přímo i reflexní cestou normalizovat poruchy funkce na jednotlivých subsystémech pohybového aparátu s ideou ovlivnit celý systém. Diagnostické postupy rozšiřují i diferenciálně diagnostické možnosti při vyšetření pacienta s primární organickou poruchou analýzou a interperetací sekundárních změn na pohybovém aparátu.

Terapeutické postupy jsou velmi různorodé, liší se podle jednotlivých škol. Mezi základní postupy patří manipulace - náraz o vysoké rychlosti a minimální intenzitě síly z přesného výchozího postavení přesně určeným směrem a rychlostí. Vzhledem k tomu, že manipulace v rukou neškolených mohou vést ke komplikacím - pohyb probíhá za fyziologický rozsah, je celosvětový odklon od těchto technik. V rukou zkušeného odborníka jsou ale naprosto bezpečné. Komplikace bývají spojeny s aplikací manipulace nevhodným způsobem na nevhodném terénu. Velmi často je důvodem zanedbaná anamnéza, která by napověděla o nebezpečných lokalitách např. po traumatu. Typické je také to, že frekvence komplikací se zvyšuje nepřímo úměrně se vzděláním terapeuta. Maximum komplikací popisovaných např. v Austrálii bylo způsobeno chiropraktiky, jen minimum lékaři. Jako i v jiných odvětvích medicíny je úroveň vzdělání a zkušeností nejlepší prevencí negativních účinků terapie. Zatímco ale při preskripci léků se předepisující při pochybnostech alespoň pohledem do příslušné literatury ujistí, že předepisuje adekvátní léčivo, entuziastický manipulátor, který postup viděl jednou u kolegy, se nerozpakuje „okoukanou“ manipulaci vyzkoušet na nic netušícím pojištěnci.
Mobilizační techniky pracují ve fyziologickém rozmezí pohybu v kloubu a jsou při respektování napětí měkkých tkání naprosto bezpečné. Vyžadují, stejně jako manipulace, dostatečnou palpační vnímavost terapeuta. Jedinou nevýhodou je, že pacient a i mnohý terapeut se nedočká oblíbeného fenoménu „lupnutí“, který pro věci neznalého pojištěnce je známkou efektivity terapie.
Tzv. „pražská škola“, kterou svět označuje hlavně práce a učení profesorů Lewita a Jandy, je světovým pojmem v oblasti diagnostiky a terapie funkčních svalových změn. Protahování zkrácených svalů, posilování oslabených, diagnostika poruch časování svalové aktivity v rámci globálních pohybů, porucha svalové stabilizace páteře atd. a korelace těchto poruch s klinickými bolestivými symptomy charakterizuje odkaz profesora Jandy. Postizometrická relaxace v terapii hypertonických svalů či spoušťových svalových bodů se ve světové literatuře i oficiálně označuje jako relaxace „podle Lewita“.
Myofasciální techniky profesora Warda umožňují efektivní zásah na úrovni podkoží a fascií. Jde o jen velmi skromnou ukázku z nejrůznějších postupů, mezi které lze řadit i techniku suché jehly, obstřiky spoušťových bodů, techniku stretch a spray, hold and relax atd.
Pro všechny tyto postupy je charakteristické, že jde o manuální působení na pacienta. V dnešní přetechnizované medicíně je pro pacienta často překvapením, že jej někdo vyšetřuje svlečeného, analyzuje jeho stoj, chůzi, pohyb jednotlivých tělních segmentů, že místo preskripce analgetik koriguje změny, které našel. Minimální ekonomická náročnost myoskeletálních postupů a vysoká efektivita u velkého procenta pacientů činí tyto postupy zajímavé pro ty, kteří se zabývají ekonomickou stránkou terapie druhé nejčastější příčiny pracovní neschopnosti. Není náhodou, že americký Národní institut zdraví investuje každý rok do výzkumu v myoskeletální medicíně 5 milionů dolarů (údaj z letošního světového kongresu myoskeletální medicíny). Snaha evaluovat používané diagnostické metodiky z hlediska jejich validity a senzitivity je prvním krokem při objektivizaci manuálně terapeutických postupů.
Stejnou snahou je vedena i hlavní mezinárodní organizace FIMM (International Federation of Manual/Musculoskeletal Medicine). Kongres v Praze v roce 1998 rozhodl o posílení rozpočtu pro vědeckou radu FIMM, která dostala za úkol připravit metodické postupy pro hodnocení validity a reliability diagnostických postupů užívaných jednotlivými národními školami, stejně tak metodiku studií pro hodnocení účinků léčby. Dalším krokem, který byl odsouhlasen valným shromážděním letos, je ustavení „akademie muskuloskeletální medicíny“, která by se měla stát platformou pro setkávání všech odborníků, kteří mají co říci k řízení pohybu, biomechanice pohybu, vlivu pracovní zátěže na pohybový aparát, vlivu psychické zátěže, anatomů, kliniků, statistiků atd.
Občas studenti lékařských fakult zaslechnou informaci, že manipulační terapie je obsolentní, nebezpečná a mizející alternativní disciplína. To je důkazem, že ten, kdo o dané problematice nic neví, bývá nejzasvěcenějším soudcem. Od specialisty v myoskeletální medicíně lze očekávat, že do morfologického pohledu na obtíže pacienta, kde nález zobrazovacích postupů nepřinese odpověď na otázku, proč má pacient bolesti, vnese další - funkční - hledisko, které může napovědět, odkud bolesti pravděpodobně pocházejí; jistotu v medicíně nemáme nikdy. Rozšíří paletu terapeutických možností a může nabídnout mnohem cílenější doporučení k zaměření následné fyzioterapie. Nikdy nesmíme zapomenout, že myoskeletální postupy mají místo tam, kde jsme nejprve objasnili podíl organického poškození na vzniku udávaných bolestí.

Rehabilitační klinika FN KV, Praha