Prvým cílem lékařské péče samozřejmě je léčba základního onemocnění. Pacienta s infarktem myokardu ošetřuje kardiolog, nemocný po polytraumatu při dopravní nehodě je léčen na ARO a traumatologii, totální endoprotéza kyčelního kloubu u pacienta s těžkou koxartrózou je realizována ortopedem. Po této řekněme „aktuální fázi“ následuje další nelehká práce na plné rekonstituci pacientových původních schopností. Je to těžká práce na případném návratu do pracovního procesu, do plné sebeobsluhy. Nelze-li jinak, je řešena také otázka alternativních cest zkvalitnění života nemocného ve všech aspektech pomocí různých kompenzačních pomůcek. Ne nepodstatnou je i pomoc úpravou sociálních opatření. To vše je úlohou správné diagnostické práce a volby terapeutického komplementu rehabilitačního lékaře. V jeho práci mu pak jsou spolehlivými partnery fyzioterapeuti, a to jak se středoškolským, tak i vysokoškolským vzděláním. Rehabilitační péči lze realizovat na specializovaných lůžkových odděleních docházkou na rehabilitační ambulantní oddělení. Specifikem jsou rehabilitační ústavy (Kladruby, Hrabyně...), lázeňská zařízení. Zatím jen omezeně dostupnou je i případná docházka fyzioterapeuta do domácnosti a tím umožněná kvalitní rehabilitační péče v domácím prostředí pacienta.
Plným názvem je náš obor označován termínem „fyzioterapie, balneologie a léčebná rehabilitace“, ve zkratce - ne vždy srozumitelné pacientovi - FBLR. Název není zcela výstižný, přesto vystihuje základní premisy oboru. Termín „fyzioterapie“ determinuje časté využívání způsobů léčby pomocí fyzikálních metod (teplo, chlad, světlo, ultrazvuk, manuální techniky - různé formy masáží, manipulační a mobilizační léčba). Někdy je užíváno i termínu „fyziatrie“, do kterého patří i přírodní zdroje fyzikálních prostředků (termální prameny, klima). My však přírodní formy aplikací fyzikálních přírodních zdrojů nalezneme spíše v termínu „balneologie“ - v zemi tak proslulé tradicí lázeňské terapie je prostě nemožné nevěnovat této léčbě pozornost i z hlediska odborné specializace. Termín „léčebná rehabilitace“ pak v sobě konstituuje ono co možná nejdokonalejší navrácení původního stavu pacienta před onemocněním, zejména z hlediska holistického pohledu na celkovou „kvalitu života“ konkrétního pacienta. Ne náhodou je proto podstatnou složkou i práce s psychikou našich nemocných, zejména otázka sociální rehabilitace - řešení kompenzačních opatření stran možnosti samostatného života i v podmínkách hendikepu daného onemocněním či následky úrazu.
Rehabilitační medicína se tím stává nádherným pestrým oborem, jehož specialisté (jedná se o nástavbovou atestaci) by měli mít co možná nejširší rozhled po medicíně jako takové. Vždyť servis svých oddělení nabízejí pacientům s vnitřními onemocněními, po operacích, úrazech, stejně tak jako dětem postiženým nejrůznějšími vrozenými vadami, gynekologickým pacientkám... Není mi prakticky znám obor, který by nevyužíval nabídky komplexní léčebné rehabilitace.
V naší zemi je ještě jistým specifikem zaměření odbornosti na bolesti pohybového aparátu a osového skeletu, zejména funkční etiologie. V tomto smyslu měl obor štěstí na osobnost profesora Karla Lewita, který v celosvětovém měřítku dokázal vrátit do medicíny mobilizační a manipulační techniky užívané dříve zejména specialisty - nelékaři (osteopati, chiropraktici). Z dalších osobností, které uznává celý svět, jmenujme alespoň autoritu největší. Je jí profesor Vladimír Janda, autor celosvětově uznávaného objektivního systému funkční klasifikace motorických svalů ve smyslu svalového testu. Ze žijících autorů pak kromě profesora Lewita alespoň doc. V. Kříž, doc. P. Kolář, MUDr. J. Vacek, a pro mne osobně pak moudrý delfín, který mne provedl oceánem rehabilitační medicíny, pan primář J. Koutný z Českých Budějovic. A to se omlouvám všem svým učitelům, které nejmenuji - kdybych měl jmenovat všechny ty, kteří mne něčemu naučili, kteří přispěli oboru, kterých si vážím a které mám rád, celý článek by hypertrofoval do netisknutelných rozměrů...

Tradice užití fyzikálních prostředků k terapii je prastará. Již v dávnověku člověk užíval dobrodiní slunečního záření, vychutnával pohodu koupelí v termálních pramenech (je známa například úcta k nim mezi keltskými předky našeho národa).
Na počátku 20. století pak s rozvojem využití elektrické energie přichází v terapii doslova k opojení různými přístroji, které generují nejrůznější formy elektromagnetického vlnění. Některé z těchto přístrojů užíváme dodnes. Až anekdoticky zní například příběh dodnes využívaných diadynamických proudů. To prý si jednou francouzský stomatolog doktor Bernard povšiml, že jeho elektrický přístroj přestal při stomatologických zákrocích pacienty děsit. Přístroj měl poruchu, generoval tím proud o zvláštních parametrech frekvencí a tvaru křivek - a na světě byla dodnes užívaná metoda. Některé aplikace byly odměňovány i vysokými vyznamenáními. Dánský lékař Niels R. Finsen dokonce dostal za objev terapeutického užití světla (generovaného zvláštními zdroji) v terapii především kožních onemocnění roku 1903 Nobelovu
cenu.
S rozvojem farmakoterapie (zejména po objevu skutečně účinných skupin léků, jako jsou kortikoidy, antibiotika, cytostatika, analgetika a nesteroidní antirevmatika) dochází k jistému útlumu fyzikální medicíny. Naštěstí se jedná o útlum jen zdánlivý. Jeho techniky svou účinností s minimem vedlejších nežádoucích efektů a rozvojem nových forem fyzikální terapie - například neinvazivního laseru - dokazují, že patří do terapeutické výbavy moderního lékaře 21. století.
Rehabilitační lékař často zůstává v dnešní atomizované a specializované medicíně jedním z mála odborníků, kteří se snaží na pacienta nahlížet komplexně, holisticky. Dobrý rehabilitační lékař by měl podle mého názoru umět pracovat s pacientovou psychikou a snad také s tím, co by bylo možné nazvat jeho duší.
Ve své diagnostické praxi plně využívá servisu ostatních lékařských odborností a všech vymožeností moderní techniky - přístrojových vyšetření, různých laboratorních testů.
V terapii pak - spolu se svým nepostradatelným kolektivem fyzioterapeutů - vhodně volí, s přihlédnutím k indikacím i možným kontraindikacím jednotlivých technik, individuální terapeutické programy. Nelze přitom paušalizovat. Cílem vždy je vytvořit individualizovaný terapeutický plán pro konkrétního pacienta, s přihlédnutím ke všem jeho nedostatkům i přednostem. Prioritní úlohu (s čímž však, žel, ne vždy je ochoten se ztotožnit pacient) by měla hrát léčebná tělesná výchova. Ta by pak měla být koncipována nejen jako terapie aktuálního chorobného stavu, ale jako komplex edukace pacienta k pohybovým aktivitám, působícím aktuálně i preventivně. Jde ovšem i o poučení o správné životosprávě pro konkrétní sociální a pracovní podmínky, o správné stereotypy. V tvorbě preventivních programů je mimochodem také jeden z velmi pozitivních aspektů rehabilitační medicíny, neboť vždy je vhodnější chorobám předcházet, než je nákladně léčit...
Zejména v terapii bolestivých stavů je po ruce pestrá paleta fyzikálních technik. Aplikace tepla (též i v podobě tzv. peloidů), chladu - lokálně i (zatím jen na jediném pracovišti v ČR) celkově. Trvalou součástí zůstává aplikace různých forem elektroléčby, dnes často i v různých kombinovaných technikách. Aplikace ultrazvuku je již „klasikou“ výbavy pracovišť fyzioterapie. V současné době velký rozvoj pozorujeme ve využití neinvazivního laseru, s výrazným nábojem protibolestivým, myorelaxačním a protizánětlivým. Velkým kladem neinvazivního laseru je i stimulační efekt, povzbuzení a akcelerace regeneračních pochodů. Zajímavá je aplikace neinvazivního laseru v otoneurologiii, konkrétně pak v terapii tinitu, nemoci, která tanguje kvalitu života napohled zdravého člověka natolik, že jej často dožene až k suicidiu... Tinitus lze považovat za přímo modelovou chorobu z hlediska kvality života - pacient viditelně nepoznamenán svou chorobou strádá často v míře skutečně individuálně nesnesitelné. Terapie tinitu pomocí komplexní rehabilitační léčby s využitím též i neinvazivního laseru se stala jistou specialitou mého oddělení, opakovaně jsme o této terapii spolu s odborníky z ORL kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, vedené doc. MUDr. A. Hahnem, přednášeli a publikovali. Vůbec celá otoneurologie, tj. pacienti s tinitem a vertigem, je velice zajímavý obor i z hlediska rehabilitační péče o tyto pacienty, která je i při současné úrovni farmakoterapie začasté jedinou terapií účelnou a účinnou.
Nevýhodou technik fyzikální medicíny je finanční náročnost nákupu moderní přístrojové techniky. Ostatně celá rehabilitační medicína - má-li se dělat dobře a poctivě - je obor náročný na prostor, na vybavení přístroji i na personál. Též vývoj cen elektrické energie, vody, služeb je v současné době významnou brzdou většího rozvoje oboru.
Vraťme se ale k rehabilitační medicíně jako takové. Erudovaný rehabilitační lékař umí pro pacienta zvolit i vhodnou balneoterapii při znalosti klimatických podmínek i přírodních zdrojů lázeňských míst České republiky i řady lázní cizozemských.
Nevyhýbáme se též některým „tradičním“ technikám. Při současné míře sofistikovanosti této terapie sem již ani nepočítám manipulační a mobilizační techniky, dříve vyhrazené odborníkům nelékařům. Často se například používá i akupunktura, kterou lze svým způsobem nahlížet též jako jednu z forem reflexní terapie (připomeňme „suchou jehlu“ profesora Lewita). Lze ji ale také přijmout jako celý komplex tradičních náhledů na zdraví a nemoc a v širších rovinách komplexu tradičního světonázorového uvažování starých civilizací Orientu. Rovněž tato cesta je pro některé pacienty až překvapivě smysluplná i v 21. století.
Stále je nutné i v moderní rehabilitační medicíně přihlížet k psychické a emocionální složce osobnosti nemocného (této problematiky se týká jedna z následujících statí). Pohybový aparát, který je hlavním cílem našeho oboru, je nejzranitelnější vůči vůli a zvůli psychiky člověka - případy postižených kvůli inaktivitě, k níž inklinuje celá moderní společnost, i hyperaktivitě sportovních profesionálů jsou všeobecně známy.
I rehabilitační medicína má samozřejmě své meze. U těžkého organického postižení těžko můžeme jednoznačně naplánovat úpravu stavu. I těmto nemocným však mohou techniky rehabilitační medicíny přinést alespoň díl úlevy - a medicína by měla být vždy pragmatickou vědou, jejíž prioritou je ulevit pacientovi od strádání. Přesto se někdy setkáváme s tím, že pacient odesílaný na rehabilitaci například s těžkou artrózou, degenerativními změnami osového skeletu apod. je odesílajícím ujištěn, že se mu jistě dostane žádané plné úlevy... Míra frekvence výskytu bolestí pohybového aparátu v populaci (mimochodem v současné době se jevící jako narůstající problém ekonomický) je pak i živným polem pro nejrůznější techniky tvářící se napohled jako seriózní fyzikální terapie, ve skutečnosti však s ní nemající nic společného. V tomto ohledu stačí pohled na některé z reklamních vysílání jakéhokoliv televizního kanálu. Producenti těchto show si neuvědomují, že jejich aktivity následně diskreditují celou oblast fyzikální terapie jako takové...
I proto je kvalitní rehabilitační pracoviště v dobrém kontaktu s pracovišti, která řeší ty situace, kde již konzervativní techniky k úlevě od potíží nepostačují. Jedná se o úzkou vazbu především s pracovišti ortopedickými a neurochirurgickými, jimž zase rehabilitační oddělení poskytují servis v doléčování pacientů po operačních výkonech.
Před rehabilitační medicínou stále zůstává mnoho úkolů. I nadále je to výsostná
odbornost současné medicíny.

RHB oddělení Zdravotnického
zařízení Jarov, Praha