| Snové obrazy Aleny Synkové |
|
Hugo Schreiber |
| SANQUIS č.36/2004, str. 62 |
| Snové obrazy Aleny SynkovéVýtvarné dílo malířky a sochařky Aleny Synkové, absolventky pražské UMPRUM, není u nás tak známé, jak by si pro své kvality zasloužilo.
|
|
Není to způsobeno tím, že by výtvarnice, žijící od roku 1968 ve švýcarském Bremgartenu, kde nalezla nový domov a inspiraci, byla málo kreativní a pracovitá, ale z důvodů prozaičtějších. V Čechách poprvé vystavovala až v roce 1996 na zámku Sychrov. Nepřímo se tak vrátila do vlasti, a to do blízkosti Turnova, odkud pochází. Většinu svých prací věnuje světu žen, jejich kráse a jejich složité a mnohdy nepochopitelné duši. Maluje ženy sebevědomé, emancipované, erotické, nedosažitelné, sfingy a idoly. Její snové obrazy jsou vyjádřením lidské touhy po dokonalosti a po kráse. Ženám jsou zasvěceny i její sochy a tajemné reliéfy, označované jako prázdné schránky, nebo draperie. V trojrozměrných objektech navazuje na tradici české avantgardy. Její ženy kočky a ženy ptáci, cirkusové scény jsou jednoznačně inspirované poetickým dadaismem.
Ve Švýcarsku vystavovala v řadě prestižních galerií, naposledy letos v létě v Basileji. Mnozí kritici si kladli otázku, proč zobrazuje jen ženy. Obdivovatelé však již dávno pochopili, že Synkovou nezajímá realita okolního světa, ale že vytváří jakýsi model věčného ženství, který není lehce popsatelný. Její postavy, jakoby vystřižené z módních žurnálů, žijí mimo čas a prostor. Nejsou ani krásné, ani ošklivé, nepatří k žádné sociální skupině a provedením připomínají ikony ruského pravoslaví nebo svaté vojsko Mistra Theodorika, umístěné v Křížové kapli na Karlštejně.
Ještě počátkem osmdesátých let byly vitríny Aleny Synkové plné černého humoru a mnohoznačných narážek. Ve svých „otevřených jevištích“ rozehrávala divadlo masek a zrcadlových efektů. Ve vynalézavých kombinacích předmětů denní potřeby s uměleckými artefakty, ve spojení absurdní poezie se surrealistickým sněním docilovala zvláštních účinků. Centrálním tématem odcizené reality byly však opět ženské osudy. „Výjevy ze života“, jak je umělkyně nazývá, jí dávaly prostor k přitakání nebo naopak k zpochybňování pozitivních a negativních hodnot lidského života. V poslední době se její obrazová „vyprávění“ stávají vyhraněnější a naléhavější.
V Curychu o ní napsali, že Synková nás vede až na samu periferii snů, nostalgie a touhy, že maluje s příslovečnou baladičností, neboť pochází z kraje blouznivců a snílků. V českém kontextu lze její tvorbu konfrontovat s expresivní naléhavostí obrazů Františka Tichého, s erotickým sněním Toyen a s epickou sociální pitoreskností pláten Pravoslava Kotíka. Ode všech se však odlišuje profesionálním odstupem, osudy svých postav vypráví zdánlivě bez jakéhokoliv zaujetí, jako by se vzhlédla v mlčení Mony Lisy Leonarda da Vinci.
O tvorbu Aleny Synkové, která vystavuje převážně v cizině, roste v posledních letech zájem i u nás doma. Dokládají to výstavy ve Slavkově, v Brně, Blansku a Turnově a prestižní prezentace v pražském Golem Klubu. Kromě estetických kvalit přinášejí její výtvarné návraty ještě jeden přínos. Oživují tradiční kulturu závěsného obrazu pro výzdobu bytu, vytlačovanou postmodernistickými kreacemi, internetem a televizí.
|
|
|
 |
obsah čísla 36 |
 |
ročník 2004 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
