Mucha - stojí na tabulce u dveří. Prosté, výstižné sdělení, vejde se do něho všechno: plakáty Sarah Bernhardtové, první česko-slovenské bankovky i Slovanská epopej, Oheň proti ohni, Podivné lásky a Loydova hlava, noblesní večírky, návštěvy státníků i záběry z Formanova Amadea.
Snad i děti školou povinné dnes vědí, kde v Praze stojí Muchův dům. Kdo ho navštíví, kdo projde pokoji plnými starožitného nábytku, pařížských plakátů, knih, obrazů a malířských rekvizit pamatujících přelom devatenáctého a dvacátého století, může podlehnout dojmu, že právě tady Alfons Mucha žil a maloval...
Ve skutečnosti však malíř v tomto domě nikdy nepřebýval, snad sem nikdy ani nevkročil. Byl to jeho syn, kdo stvořil originálního genia loci. S fantazií sobě vlastní a - k otcovu obrazu.
Když už jsme u duchů...
Nutno předeslat, že onen dům s barokním průčelím nikdy, ani v časech „před Muchou“, nebýval zrovna bezduchou masou zdiva.
Na začátku patnáctého století si ho nechal postavit Václav z Radče. Kanovník Pražského kostela, děkan u sv. Apolináře, admistrátor pražského arcibiskupa a v jedné osobě také ředitel stavby chrámu sv. Víta na Pražském hradě byl velmi vlivný muž. Není divu, že i své soukromé bydlení pojal velkoryse. Dvě domovní věže sice nepřežily následnou barokizaci, ale gotická kaple se dochovala dodnes a může sloužit za ukázku vrcholu středověkého stavebnictví v Praze.
Protože Václav z Radče odkázal svůj majetek kapitule kostela Pražského, v následujících staletích v domě bydleli většinou církevní hodnostáři a kněží; svého času údajně také Jan Nepomucký. Na Hradčanech se traduje, že od jeho potupné smrti se ovšem v budově nájemníci střídali velmi často. Žádný duchovní nemohl vydržet na místech, kde nešťastný královský zpovědník přebýval. Ponecháme-li legendy legendám, faktem zůstává, že kapitula postupem času dům rozdělila na šest bytů a začala je pronajímat také světským smrtelníkům.
Ovšem ani ti to tady neměli vždy lehké. Tak například britský vojenský atašé. Ještě než by si mohl po válce zvyknout na způsoby ducha, jenž prý se stále toulá domem, komunisté vojenského hodnostáře vykázali ze země. Psal se rok 1948 a byl to poprask, mezinárodní skandál se vším všudy. Osudová doba pro celou zemi a osudový okamžik pro dům na Hradčanském náměstí. Do rozlehlého bytu v přízemí a prvním patře se po britském generálovi v roce 1950 nastěhovali Muchovi.

Z Bubenče na Hrad
„Vojenského atašé hnali z Hradu a nás zase z Bubenče. Museli jsme vystěhovat vilu, kterou nechal Alfons Mucha své rodině postavit před válkou. Komunisté si tuhle oblast vybrali jako ghetto pro zahraniční diplomaty, chtěli do našeho domu umístit jednu z ambasád. Kam půjdeme my, co se stane s Alfonsovým dílem, to je nezajímalo,“ vzpomíná Geraldina Muchová. Ten den, kdy před bubenečskou vilou zastavila nákladní auta, nebyla v Praze. Se svým mužem Jiřím a dvouletým synem pobývala na Šumavě. „Estébáci jako první ustřihli telefon, ale nedošlo jim, že máme ještě jednu linku v podkrovním ateliéru. Odtud nám babička - moje tchyně - stihla zavolat. Jirka okamžitě sedl do auta a řítil se do Prahy. Když vystoupil před vilou, křičel: Opovažte se sahat na ty obrazy! To je dědictví národa! Strašně hulákal. Asi dvě hodiny. On, který se štítil i jen zvýšit hlas. Zkoprnělí estébáci zaváhali a jeli se poradit. Tím jsme získali čas. Jirka věděl o případu britského atašé - jsem Angličanka a mezi našimi známými se o tom bezprecedentním vyhazovu hodně mluvilo, a tak to prostě zkusil. Snad že ten dům byl v majetku církve, snad že si komunisti sami nevěděli s tím buržoazním a ‚dekadentním’´ malířem Muchou rady, snad že zapracovali Jirkovi kamarádi, kteří se ocitli u moci. Prostě to vyšlo. To byla ovšem na dlouhou dobu poslední dobrá zpráva.“
Na Hradčanské náměstí se v roce 1950 stěhovali ještě všichni: Jiří, jeho žena Geraldina, syn John a matka Marie (manželka Alfonse). Pro sestru Jaroslavu, která také žila v bubenečské vile, Jiří ještě stihl najít ateliér v ulici Na baště krále Jiřího. Za rok se však sám z Hradčan „stěhoval“ do vězení. „Jako někdejší válečný zpravodaj BBC s touto variantou musel počítat,“ říká dnes John Mucha. „Dostal sedm let a hrozila samozřejmě konfiskace majetku. Zase přijeli estébáci, ale má babička a matka se už ubránily.“ Umělecká sbírka Alfonse Muchy i zařízení jeho ateliéru zůstaly díky tomu zachovány a postupně „srostly“ s hradčanským domem.

Příběh harmonia
Když se v roce 1896 stěhoval Alfons Mucha z rue de la Grande Chaumiere do nového ateliéru ve Val-de-Grâce, nenesl si už pod paždí jen kufřík, jako když přijel poprvé do Paříže. Před dům tentokrát předjel stěhovací vůz a před zraky celé ulice se do něho přesouvalo pozoruhodné procesí: koberce, draperie, orientální lampy, dřevěné sochy svatých, staré zbraně a starožitný nábytek všech dob. „Vypadalo to spíš jako stěhování malé kočovné divadelní společnosti než jednoho malíře,“ píše v knize o svém otci Jiří Mucha a mimoděk tak charakterizuje své vlastní stěhování v roce 1950.
Také na Hradčanech se tehdy sešel početný divácký sbor. Zatímco sousedky šeptaly nechápající paní Geraldině cosi o duchu Johánka z Pomuku, který trochu, ale jen trochu straší, kulily oči na to bizardní defilé: ze stěhovacího vozu se vynořovaly obrazy, malířský stojan, štafle, objemné skříně i podivné sesle a pohovky, ba dokonce i harmonium!
Ano, totéž harmonium, které si koupil Alfons Mucha za první vydělané peníze v Paříži. Po harmoniu, velkém, tmavém, s krásným zvukem a spoustou rejstříků, dlouho toužil. „Hrát na ně sice neuměl, ale brzo se naučil a od té doby denně k večeru nejméně hodinu improvizoval kostelní hudbu a staré vánoční koledy,“ píše jeho syn. Harmonium Alfonse Muchu už nemělo opustit. Stálo v každém jeho ateliéru. Tehdy v létě roku 1893, když společně s přítelem Paulem Gauginem, jenž se nečekaně vrátil z Tahiti do Paříže, malovali každý v jednom koutě, bylo u něho veselo. Gaugin hrát sice také neuměl, ale zato pózuje na fotografii v saku a bez kalhot. Řečeno lapidárně: to harmonium by mohlo vyprávět... Doprovázelo Muchu do Val-de-Grâce i do Ameriky, posléze zpět do Čech, do zámku ve Zbirohu či vily v Bubenči.
„Když jsem byl ještě tak malý, že jsem se musel postavit na špičky, abych viděl na klaviaturu, učil mne při něm zpívat nebo mne nechal poslouchat, schouleného v koutě, dokud se v pokoji úplně nesetmělo,“ píše Jiří Mucha. „Pozoroval jsem jeho ruce, jak tápou po klávesách jako ve vzpomínkách, a všechno, co hrál, mne dojímalo zvláštním, nesdělitelným smutkem. Pomalu se mi ztrácel, venku byla již noc, zůstal pouze šelestivý dotyk prstů na klávesách a tóny, kráčející tmou z jedné polohy do druhé.“

Věci, štěbetaví ptáčci
Ruce tápou po klávesách jako ve vzpomínkách... Malá fotografie s Paulem Gauginem „naboso“ visí v salonu hradčanského domu. Je tam i Muchovo harmonium, rozložitá francouzská pohovka, empírové dvojkřeslo, tzv. šeptadlo, i velké zrcadlo. Portrét Sarah Bernardt vítá hosty už v přízemí domu, u vstupních dveří. Na stěnách visí plakáty z jeho nejslavnějšího pařížského období vedle méně známých litografií, obrazů, pastelů a studií. Nechybí středověké zbraně, slovanské kroje a ikony, kostelní sošky. Police s knihami jsou nabyté výtvarnými publikacemi, katalogy, slovníky a vzácnými encyklopediemi (ta Diderotova je památný tisk z roku 1765), přesto se před knihy ještě vejde půvabný kafemlýnek, titěrné krabičky, misky, tabatěrky, pudřenky. Svědci přelomu devatenáctého a dvacátého století se tady neorganizovaně kupí, jako když si je Alfons Mucha přinášel z toulek po pařížských bleších trzích. Tam hledal kostýmy a rekvizity pro své modely. „Vznikal zárodek džungle, jež měla porůst stěny i podlahu fantastickou spletí tvarů. Tato bizarní výzdoba ateliéru nebyla výsledkem ani záměrného sběratelství, ani bezradné, bohémské nepořádnosti. Věci se hromadily, protože s nimi měl otec soucit opatrovníka zbloudilých koček a psů. Z každého obrazu zůstala nějaká intimně známá rekvizita, jež tím, že sloužila za model, získala v jeho azylu nepotřebných věcí domovské právo,“ vysvětluje Alfonsův způsob a bytostnou pověrčivost jeho syn. „Předměty z vděčnosti naplňovaly ateliér jakýmsi tichým, šepotavým životem jako mnoho drobných ptáčků, poskakujících v mnoha malých klíckách.“

Ženské stopy
Je k nevíře, že sám malíř nikdy nepřekročil práh domu na Hradčanském náměstí. Anebo? Připustíme-li, že i ty nejnepotřebnější předměty mohou šepotavě žít, vnímat doteky, vzpomínat a vyprávět...
„Zásluhu na uchování zvláštní, typicky muchovské atmosféry má především Jirkova matka Maruška. To ona od smrti svého manžela v roce 1939 opatrovala vše, co souviselo s jeho dílem a životem. Těžce nesla, že je Alfons ve své vlastní zemi opomíjen, ale nebudovala ve svém bytě záměrně muzeum - prostě jen žila dál v prostředí a s věcmi, které důvěrně znala, a přijímala hosty, kteří si chtěli prohlédnout manželovy obrazy. S nimi a spoustou bizarního nábytku prožila už leccos: stěhovala se s nimi do Ameriky a zase zpět, naposledy na Hradčany. I když při měnové reformě přišla o všechny peníze, i když byl její syn ve vězení a my tři, kteří jsme v bytě zbyli, jsme často měli hlad, nenapadlo by ji prodat ani Alfonsovu tabatěrku. Srostla s jeho životem a věcmi,“ říká paní Geraldina.
Po Marušce zbyly v domě vzpomínky, dopisy, fotografie, několik krásných Muchových portrétů a také barokní, měšťansky úctyhodné skříně a sekretáře, jež si v roce 1903 dcerka z dobré rodiny přinesla věnem z rodné Chrudimi. Na obrazech jsou také přítomny její děti - Jaroslava a Jiří. Ten koneckonců jako kdyby z hradčanského bytu také nikdy neodešel.
Na noblesního pána domu vzpomínají všichni, kteří měli možnost zazvonit a vstoupit v dobách reálného socialismu do dveří s mosaznou cedulkou. I když mohl Jiří Mucha bezpočtukrát opustit zemi, kde jeho otce zavrhli a jeho samotného uvěznili, i když mohl být úspěšný - vzhledem ke svému vzdělání, znalosti jazyků, kontaktům s významnými lidmi a nemalému majetku - kdekoliv, stále se do Prahy vracel. A co víc: dům č. p. 6 na Hradčanském náměstí postupně přeměnil na originální společenský salon.
Tak jako v pařížském ateliéru jeho otce, bývaly i na Hradčanech dny, kdy se v kuchyni takřka neustále vařila voda v konvici a návštěvníci přicházeli, „povídali si, hostili se čajem, hřáli si ruce, zkoušeli harmonium a hrabali se v knihách o zaříkávání, magických znameních, květinách, broucích a technice útrpného soudu“.

Rozestlaný intimní svět
Stejně uvolněné bývaly i večery u Jiřího Muchy. Od začátku šedesátých let hodně cestoval a znovu představoval dílo svého otce ve světě, ale po výstavách se vracel do Prahy a dveře jeho bytu byly vždy otevřeny. Zvonili u nich lidé nejrůznějších profesí, společenského postavení, politické příslušnosti i národností, kumštýři i rádobyumělci, snobové, lidé poplatní době i disidenti. Na slavnostní obědy či večeře přicházeli zahraniční filmaři, významní politici a diplomaté. Zvučné podpisy zaplňovaly knihu návštěv, kterou kteréhosi dne zřídila Marie Muchová, a dům-muzeum získával pověst neoficiální československé ambasády (na vlastním území).
„S Jirkou jsme se od roku 1948 neviděli. On byl zavřený, já emigrant. Když jsem za ním po mnoha letech přišel na Hradčany, sedl jsem si v salonu a přistihl se, že vyhlížím Alfonse. Tak byl ten dojem z prostoru sugestivní. Dokonce i to jeho kadidlo jako by tu vonělo! Nechápu, jak to Jirka dokázal. On nejen uchoval autenticitu Alfonsova světa, ale on ho ještě rozvinul a povýšil.“ Malíř Rudolf Kundera si může takové hodnocení dovolit. Moc dobře znal Alfonse, pro něhož často pracoval, a s Jiřím před válkou - jak říká - chodil za holkami. Když se sešli v roce 1939 v Paříži, společně se také nastěhovali do opuštěného Val-de-Grâce. „Těch pár měsíců ve slavném Alfonsově ateliéru se mi samozřejmě vybavilo pokaždé, když jsem si pak na Hradčanech stlal peřiny na tom červeném divanu. Jako ve Val-de-Grâce se mi i tady občas podařilo usnout uprostřed  bujarého večírku. Ovšem pražská probuzení byla krásnější, protože ty slečny byly mladší!“
„Rozestlaný intimní svět“, jak ateliérovou náladu pojmenoval historik umění Josef Kroutvor, vždy přitahoval ženy. Jiří Mucha doplnil aranžmá svého otce o sbírku vycpaných ptáků, rozložitý psací stůl, nepřehlédnutelnou postel, encyklopedické znalosti, svůj osobitý šarm a bezpočet romantických legend.

O Valdštejnovi
Nedávno u dveří zazvonili turisté ze Skotska a měli přání vidět postel. Paní Geraldina je tedy zavedla do ložnice, odvyprávěla historku o tom, jak ten úctyhodný kus nábytku koupil její muž Jiří z dědictví po slavné pěvkyni Emě Destinnové. Ta byla skálopevně přesvědčena, že spává v úmrtním loži neméně slavného vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Skotové byli dojati, až s posvátnou úctou se dotýkali pelestí, všichni se samozřejmě i s postelí vyfotili - a pak se ukázalo, že jsou přímými potomky jednoho z těch pánů, kteří tehdy v Chebu poslali milého Valdštejna na věčnost. „Jirka by byl z nich nadšen! A určitě by svou legendu o Valdštejnově posteli ještě vybrousil, dál rozvedl, opatřil množstvím úchvatných detailů. Sám samozřejmě nevěřil, že lůžko patřilo Valdštejnovi, stejně jako nevěřil na ducha Jana Nepomuckého, ale dovedl o nich obou skvěle vyprávět,“ usmívá se paní Geraldina.
Vedle oné monumentální postele stojí její klavír. „Muzika mne vždycky zachrání,“ říká hudební skladatelka, kterou si Jiří Mucha po druhé světové válce přivezl do Prahy z Británie. Když vzpomíná na roky, které prožila v domě na Hradčanech, nezazní ani stopa hořkosti. „V padesátých letech to tady bylo jako v Londýně za bombardování. Bylo to zlé, ale člověk věděl, že v tom není sám. Měla jsem štěstí, že tady s námi byla Jirkova matka. Žila pro Alfonse a celé ty roky mi o něm vyprávěla. Nikdy jsem neměla potřebu tady něco měnit, prosazovat svůj názor na bydlení nebo vkus a přít se o to třeba s tchyní. Romantický svět Muchových si mne - stejně jako ji - hned podmanil a získal.“ I když se na začátku sedmdesátých let - po emigraci syna Johna - vrátila do rodného Skotska, říká, že kontakt s Jiřím Muchou nikdy neztratila. Nezapomněla ani na rodinné tradice a legendy.
Od dubna 1991, kdy Jiří Mucha nečekaně zemřel, paní Geraldina převzala jeho úlohu. Se svou rodinou založila Muchovu nadaci, podílela se na vzniku muzea Alfonse Muchy, což byl vždy sen jejího manžela, a v domě na Hradčanech dál pečuje i o unikátní genius loci. Večírky se tady sice už nekonají, ale hosté stále zvoní u dveří s prostou mosaznou cedulí. V kuchyni se často vaří voda na čaj, stále tu visí Alfonsův ruský kroj a duch Jana Nepomuckého prý ještě stále tropí trochu neplechy.

Foto Jaroslav Prokop