Pečeť na dopise sdělovala všem okolo, že jeho obsah je určen pouze adresátovi. Ten jediný směl pečeť rozlomit. Neporušená pečeť prokazovala vysoké morální kvality doručitele. Královská či šlechtická pečeť na smlouvě nebo na listině měla též velký význam. Smlouva byla zpečetěna pečetěmi všech účastníků, listina, ať již zakládající, darovací či privilegium, nesla pečeť svého autora. Na pečeti byl vytlačen znak krále či šlechtice, byla dokladem jeho svobodného a právoplatného rozhodnutí a umožňovala účinné uplatnění listiny kdykoliv v budoucnosti. Tak byly pečetě známkou pravosti listin či smluv a zaručovaly jejich platnost po věky. Co bylo „zpečetěno“, platilo navždycky. Jen nemravný člověk rozlomil pečeť na dopise, který mu nebyl adresován, a šlechtic nebo král, který jednal v rozporu s listinou, na které byla jeho pečeť, byl stižen obecným opovržením. Díky tomu mělo slovo pečeť významný symbolický náboj. Pečeť představovala záruku spolehlivosti a pravosti věcí i lidí. Dnes se v každodenním životě setkáme s pečetí jen výjimečně. Dopisy jsou ofrankovány a tajemství jejich obsahu chrání zákon. Listiny a smlouvy jistí razítko notáře. Přitom právníci často hledají ve smlouvách chybná slovíčka, aby mohli jejich smysl zvrátit v opak původní domluvy. Pečeť najdeme tak leda na lahvi vína, která se tím snaží předstírat svou starobylost. Pečeť bývala také známkou kvality. Avšak ani kvalita si neponechala svůj původní význam. Každý produkt má být i dnes kvalitní, ale být kvalitní v podstatě znamená být takový, aby si jej lidé koupili, tedy vlastně prodejný. Ještě před padesáti lety byla „prodejnost“ nežádoucí nechvalnou vlastností. Podřídit vše tomu, aby cokoliv pouze „šlo na odbyt“, se považovalo za cosi špatného. Za nutné se považovalo, aby věci i lidé měli vlastnosti, které s jejich prodejností nesouvisí. Kvalitní člověk byl především v souladu sám se sebou i s ostatními lidmi. Měl dobré vlastnosti, které samy o sobě vzbuzovaly úctu. Kvalitní výrobek byl v souladu se svým účelem. Noviny přinášely informace, auta jezdila, domy skýtaly bezpečné přístřeší. Dnes je důležitější, zda si to všechno někdo koupí. Dokonce i vysokým školám v současné době záleží především na tom, aby jejich absolventi uspěli co nejlépe na trhu práce, tedy aby i oni byli dobře prodejní. Také časopis musí lidé především kupovat. Křídový papír, barevné obrázky, texty, to vše slouží především tomu, aby si co nejvíce lidí časopis koupilo a aby svému majiteli přinesl zisk. Prodejnost již není špatnou vlastností, je to modla, které všechno své činění podřizujeme. Být nejvyšší je dnes jen přechodnou kvalitou. Známe nejvyšší budovu, ale brzy někdo postaví ještě vyšší a ta naše již nebude nejvyšší. Také existuje nejvyšší hora. Ta sice, pokud se týká výšky v metrech, nejvyšší již zůstane, ale její praktická výška se snižuje se stále dokonalejší vysokohorskou výzbrojí a horolezeckou technikou. Pro člověka, který přijal tyto změny významů zasvé, je výraz „pečeť nejvyšší kvality“ prázdným pojmem. Pečeť je nepotřebná starožitnost, tedy vlastně ve větším množství neprodejná, k čemu tedy měřit výšku její kvality? A přece. Když Kain zabil Ábela, Hospodin mu ve vší své majestátnosti vtiskl na čelo znamení, které je pečetí pravdy, že zabít člověka je zločin a zabít bratra je zločin do nebe volající. Sokratovo přijetí smrti se stalo pečetí jeho víry ve spravedlnost a v sílu poctivého, vůči pravdě pokorného, hledajícího lidského ducha. Smrt Krista na kříži se stala pečetí jeho pojetí židovské víry. Jan Hus zpečetil v Kostnici své přesvědčení o právu člověka na svobodu ve vztahu k Bohu a k církvi. Pochodeň Jana Palacha se stala pečetí víry v lidskou svobodu, která je nesouměřitelná s každou jinou hodnotou. Lidské dějiny obsahují nespočet podobných pečetí, bez ohledu na to, zda nám to slovo ještě dnes cosi říká nebo ne. A každá taková pečeť je výzvou i současnému člověku. Vždy byli lidé stojící si za svým světonázorem a za svými hodnotami. Proč by právě v naší generaci měli chybět? A proč právě já bych se neměl o takový postoj alespoň pokusit? Pečetítka již sice zmizela z našich pracovních stolů, a přece stále pečetíme svá slova a své smlouvy rukou podáním. Pečetíme také svá přátelství přáním všeho dobrého a konkrétními skutky ve prospěch přítele. Dobrá práce je pečetí vděčnosti tomu, kdo nám práci poskytl a dobře zaplatil. Zdravý způsob života zpečeťuje naše odhodlání co nejvíce prodloužit svůj plodný život a vnést do něj tolik radosti, kolik to jen bude možné. I když ji tak dnes obvykle nenazýváme, symbolická pečeť z našeho života ani zdaleka nevymizela. Pečeti na dopisech a listinách měly různou kvalitu. Některé se zlomily snadno, jiné hůře. Záleželo na množství materiálu a na péči, která byla odlití či vytlačení pečeti věnována. Také symbolické pečetění smluv a přesvědčení se liší. V čem je síla symbolické pečetě? Určitě ne v bohatosti frází ani v gestech, kterými naše pečetění provázíme. Síla pečetě je v odhodlání dostát svému závazku a své víře. Proto je tak hodnověrná víra Sokrata a Ježíše a proto je tak strhující volání po svobodě našich Janů, Husa a Palacha. Všichni stáli za svými slovy až do těch nejzazších důsledků. Síla jejich pečetě byla taková, že pohnula celým lidským světem a dosud jím hýbe. Při mnohé násilné smrti teče krev, oběť zpečetěná krví má též svou obrovskou sílu. Avšak i krev ztratila mnoho ze svých symbolických významů. Na televizních obrazovkách vidíme násilnou smrt několikrát za večer. Vidíme zakrvácené oběti autonehod a teroristických útoků, v televizních filmech krev teče proudem, krví je potřísněn nábytek, šaty, ruce a obličej vraha i zavražděného. Všichni víme, že po natáčení se oba herci umyjí a v pohodě odejdou domů. Krev se stala pouhou rekvizitou podbarvující dokumenty a scény plné násilí. Při poněkud hlubším pohledu zůstává krev přece jen důležitou kapalinou, která koluje v cévách, roznáší kyslík a živiny, odplavuje zplodiny metabolismu a dopravuje nejrůznější působky na místa jejich účinku. Když je jí z různých důvodů málo, musí se krevní řečiště doplnit náhradními roztoky nebo krví zdravého člověka, to jde celkem snadno. Zde nikde není prostor pro symbolické významy. Někdy se nám může zdát, že symbolika krve je odsouzena k pomalému zániku také proto, že vědecký výzkum brzy odhalí všechna její tajemství. Jakmile podrobně popíše její složení a připraví nějakou jednoduchou náhražku za červené krvinky, nebude problém připravit krev umělou. Tak jednoduché to však není. Krvinky ještě ani zdaleka vyrobit neumíme a se složením krve je to zřejmě ještě složitější, než jsme si kdy uměli představit. Je pravda, že v krvi kolují živiny, kyslík, zplodiny metabolismu a spousty působků. Ale to zdaleka není všechno. Krev je také komunikačním médiem. Snad každý orgán, každá buňka do ní ukládá množství informací, a koho se týkají, ten si je dešifruje. Ještě nedávno jsme si představovali, že lidské tělo funguje jako autokratická společnost. Mozek řídí všechno dění. Proto dostává prostřednictvím nervů a krve informace z celého těla. Informace si zhodnotí a přikáže orgánům a tkáním, co mají dělat. Když se ukázalo, jak hypotalamické struktury řídí žlázy s vnitřní sekrecí, naše představy o autokratické vládě mozku se tím dále upevnily. Jak ale vysvětlíme, že výše krevního tlaku je regulována spoustou působků, přitom mnohé z nich nemají přímou vazbu na mozkové struktury? Orgány jsou většinou schopny si samy prostřednictvím manipulací se svými receptory regulovat intenzitu své reakce na hormonální stimulaci. Srdce a plíce neodpovídají pouze na podněty z mozku, ale též na změny acidobazické rovnováhy a mají vlastní regulační mechanismy. A co teprve imunitní systém! Daří se sice prokázat určitou vazbu na nervové struktury, ale jeho funkce je do značné míry autonomní, nepodléhající žádnému diktátu. S našimi znalostmi je v lepším souladu představa demokratického fungování lidského těla. Tělo funguje na základě kooperace. Všechny orgány spolupracují na jeho přežití a bezporuchovém fungování. Mozek dává signály o celkovém stavu organismu, signalizuje různá nebezpečí a dává podněty k jejich řešení. Každý orgán však reaguje podle vlastní situace, podle vlastního „zvážení“. Z tohoto pohledu je krev ještě tajemnější orgán, než jsme si kdy uměli představit. Je nástrojem demokratické komunikace, který obsahuje nepřeberné množství informací a svým koloběhem zajišťuje, aby byly tyto informace neustále dostupné všem, kteří je potřebují. Výzkumy posledních let tedy potvrzují odedávné tušení lidí, že krev patří k nejdůležitějším a nejtajemnějším orgánům těla, že je skutečně ústřední, životodárnou tekutinou, je duší, můžeme říci i životem těla. Hematologii bychom z tohoto pohledu mohli považovat za královnu medicínských věd. Dnešní hematologie se ovšem komunikační stránkou funkcí krve zabývá jen okrajově. Tato role krve je stále ještě málo probádaná. Zdá se, že větší část zde kolujících informací ještě nedovedeme dešifrovat. Podstatnějším úkolem hematologie je proto péče o zdraví krevních buněk. Žel, nejčastější nemocí jsou zde malignity. Krevní buňky se neustále obnovují, není divu, že se jejich množení občas vymkne přirozené kontrole. Je to vlastně paradoxní, že buňky tekutiny, která je rozhodujícím činitelem v demokratické organizaci těla a v kooperaci orgánů, se začnou bezohledně množit, až přivedou celý organismus k záhubě. S potěšením můžeme sledovat, jak současná medicína dostává stále účinnější léky k potlačení onoho bezohledného množení. Transplantace kostní dřeně umožňuje při troše štěstí vyměnit všechny krevní buňky a při té příležitosti i vyhubit ty zhoubné. Krev tak zůstane zachována s většinou svých životadárných funkcí. Vážnost a symbolické významy krve tedy nezmizely z našeho světa a můžeme je dále používat. Když mladí lidé hovoří o násilných scénách v televizi, stříká tam „kečup“, ne krev. Všichni rozumíme heslu z Knihy džunglí „jsme jedné krve“ a víme, že pokrevní příbuzenství je závazkem. Zajímá nás, zda lidem, se kterými se stýkáme, teče v žilách krev nebo voda. Krev stále ještě znamená život, a dokud je jí dost a dokud obíhá, v biologickém, ale i v symbolickém slova smyslu žijeme. „Bezkrevný“ člověk je v jistém smyslu neživý, mrtvý. Naopak milujeme horoucím srdcem, když láska není opětovaná, krvácí nám srdce, a někdy jsme i ochotni pro své blízké finančně vykrvácet. Symboliku krve převzali dokonce i ekonomové. Tržní ekonomika má také svůj „krevní oběh“, je jím tok peněz. Podobně jako oběh krve v živém organismu, ani v ekonomice se nesmí oběh peněz zastavit. Peníze udržují v oběhu banky, a proto mají vysokou prestiž. Jak velký je ale rozdíl mezi krví a penězi! Ve srovnání s krví jsou peníze primitivním nástrojem. Jsou chladným kovem, dnes dokonce často jen mrtvou literou kdesi v počítačových systémech bank. Nesou jen něco málo informací - především číslo vyznačující jejich hodnotu a jméno banky, která je vydala, některé i podpis ministra financí. Za peníze lze leccos koupit, ale život samy o sobě nedávají, spíše berou. Pro peníze se lidé často zabíjejí, nejen fyzicky, ale i morálně. Příliš usilovná honba za penězi umrtvuje city a narušuje vztahy. Hlubší symboliku peněz budeme hledat jen obtížně. Objevíme rčení „to za peníze nekoupíš“ nebo naopak „bez peněz do hospody nelez“. Sigmund Freud určitou symboliku popsal - peníze podle něj symbolizují stolici. Také je zadržujeme a pak pouštíme a mnozí lidé je vnímají jako nečisté. Hlavní rozdíl však spočívá v tom, že peníze zůstávají pouhým prostředkem, kdežto krev můžeme vidět i jako život sám. Proto se symbolika krve týká především hlubších duchovních rozměrů, podstaty života a mezilidských vztahů. Pečetíme krví a ne penězi a kvalita krve není v její prodejnosti, ale v tom, zda dokáže zachránit lidský život a jací jsou lidé spojení svazkem krve. Co je tedy pečeť nejvyšší kvality? Nemylme se, není ani v počtu prodaných výtisků, ani v počtu absolventů vydělávajících miliony. Není také v milionech uložených v bance. Pečeť vysoké kvality je jakákoliv záruka čestného jednání - dodržování smluv, poctivá práce. Je to také rozhodnutí stát za svými názory bez ohledu na důsledky, které to přinese. Pečeť nejvyšší kvality souvisí s krví. Je to přitakání životu. Ne přežívání, které je počítáno na dny a léta a je vyplněno bezcílnými adrenalinovými zážitky, ale přitakání životu, který je naplněn smyslem. Smyslem nevynuceným, neokopírovaným, ale pracně vlastním úsilím nalezeným. Přitakání životu obsahuje úctu k ostatním lidem, ale i ke všemu živému. Kde to jen trochu jde, dopřává svobodu druhým a pěstuje i svobodné rozvrhování vlastního života. Přitakat životu znamená též věřit, že je možné vést dobrý a smysluplný život, a z této víry učinit osu vlastního života. Pečeť nejvyšší kvality může nést i práce lékaře, který starostlivě pečuje o své nemocné bez prvořadého zájmu o vlastní zisk a s potřebnou odborností a profesionalitou je provází v jejich těžkých chorobách. Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha
|