Ostatně Josef Sudek (1896-1976) byl osobností mnohem členitější a složitější, než jak to kreslí zavedená představa o plachém tvůrci lyrických fotografií.
Soubor, který je nyní na Pražském hradě představen, se původně jmenoval Severní krajina. Sudek na něm pracoval v letech 1957-1962, ve svém vrcholném, „panoramatickém“ období. Roku 1959 mu totiž vyšla publikace Praha panoramatická, asi jeho vůbec nejpopulárnější kniha (počátkem 90. let ji znovu vydal Odeon a dnes je tato publikace - jako ostatně většina Sudkových knih - běžně nedostupná). Do severozápadních Čech, do hnědouhelného pánve Mostecka, se fotograf vydával s touž stařičkou, technicky primitivní kamerou značky Kodak, s níž vytvářel panoramata Prahy. Zamýšlel vytvořit ještě jeden, tentokrát „severní“ panoramatický svazek. Z něho ovšem sešlo; s největší pravděpodobností proto, že státem kontrolovaná nakladatelství nenašla odvahu a možnosti vydat knihu, která by - kromě jiného - byla i tichou obžalobou průmyslového rabování krajiny.

Víc smutná, míň smutná
Josef Sudek rozhodně nebyl žádný občanský rebel, byl to solitér a svéráz, který svá díla tvořil i publikoval za každého režimu. Měl - a cílevědomě, pilně je naplňoval - své estetické, do značné míry apolitické vize. Když se díval skrze objektiv ze „svého okna“, viděl především sražené kapky vody na skle a za nimi líbeznou či melancholickou zahrádku. Byl to velmi intimní horizont. Tato důvěrnost pro jeho snímky platila i tehdy, když opustil prostor svého ateliéru. A právě proto, že Sudek byl vyhledávačem krásy, jakkoliv ta krása byla u něho tvořena i věcmi značně všedními, zdánlivě nepoetickými, lze mít za téměř jisté, že fotograf si sice na Mostecku uvědomoval devastující účinky těžby uhlí, nicméně zdejší snímky určitě netvořil s apelativními, „ekologickými“ pocity. Měl v těch scenériích nejspíš svým způsobem zalíbení, které také naznačuje citace připomínaná v souvislosti s tímto cyklem: „...ta krajina, to je vono. Není to velký a má to v sobě romantiku i civilismus. Je to taková přismutnělá krajina. Je nedělám rád veselou krajinu. Protože veselá je furt veselá a furt stejná. Ale smutná má hodně variací. Víc smutná, míň smutná a eště víc smutná, a s tím se dá něco dělat.“
Proto je poněkud problematické, když název souboru byl pracovníky Moravské galerie v Brně, v jejímž vlastnictví toto dílo je, pozměněn ze Severní krajiny na Smutnou krajinu. Tím je Sudkův cyklus „čten“ - ne úplně zcela v jeho intencích - s vědomím věcí příštích, se znalostí důsledků neblahého vývoje, který později srazil tuto severozápadní část Čech mezi nejvíce znečištěné regiony evropského kontinentu. Ve stávající prezentaci Sudkova „severního“ díla je tak potlačen - použijeme-li autorovy výše citované pojmy - romantismus na úkor civilismu. Dokonce i ten civilismus je nyní umenšován: „V duchovní rovině jsou panoramata Mostecka především obrazem destrukce, smrti. Dokument dnes nemůže být vnímán jen jako zpráva, nýbrž i jako podobenství. Panoramatické pustiny jsou zároveň podobenstvím o člověku, o antropocentrismu, egocentrismu, o rubu humanismu. Severočeský uhelný revír je tajně přítomen všude jako civilizační problém, jako lidský postoj,“ tvrdí kurátor Moravské galerie Antonín Dufek v textu, jímž doprovází knižní vydání tohoto cyklu.
Kniha poprvé vyšla před pěti lety; u příležitosti nynější první prezentace Smutné krajiny v hlavním městě vyšla v nakladatelství KANT její reedice. Dufek tak Sudkův cyklus interpretuje v obdobném společenském klíči - jen s opačným politickým znaménkem - jako ti, kteří se kdysi, ještě za fotografova života, obávali publikování Severní krajiny.

Odlišné zážitky
Každopádně pouť Severní/Smutné krajiny dějinným časem je pozoruhodná. Josef Sudek vytvořil soubor čítající 128 panoramatických záběrů. Vznikla maketa knihy; texty a popisky do ní napsal mostecký spisovatel Dalibor Kozel. Na přelomu 60. a 70. let vyšel v Mostě soubor jedenácti pohlednic Mostecko - Humboldtka, vydání publikace však mizelo do nedohledna. Roku 1973 maketu zakoupila Moravská galerie v Brně. Až o jedenadvacet let později konzervátor František Sysel fotografie sejmul z kartonů archivované makety a odborně je ošetřil. V pětadevadesátém roce byl soubor poprvé vystaven - spolu s tematicky obdobným Černým trojúhelníkem neméně proslulého fotografa Josefa Koudelky, který v týchž lokalitách chodil s panoramatickým přístrojem o tři desetiletí později.
Je nabíledni, že cyklus Smutná krajina je „materiálově“ značně choulostivý, vyžaduje velmi ohleduplné zacházení, proto také je v Císařské konírně snížena světelná hladina. Přičtete-li k tomu, že Josef Sudek vytvářel kontaktní pozitivy těchto svých záběrů s mimořádným důrazem na co nejjemnější podání, aby v šedé krajině nechal působit a hrát šedé tóny, jsou některé exponáty v Konírně na hranici viditelnosti. Je to ovšem nutná daň za to, když chceme výtvarná díla spatřit na vlastní oči.
Díky zvyšující se kvalitě reprodukční techniky a tisku ovšem nastává jakési nové rozložení sil. Jeden zážitek přináší výstavní prezentace - a druhý, nikoliv totožný, kniha s týmiž záběry. Na kvalitní reprodukci určitého typu záběrů se můžeme „dozvědět“, co na nich vlastně „je“. V případě Smutné krajiny jsou v knize původní „orgie“ šedé umenšeny, snímky vykazují větší kontrast a my se díky tomu můžeme konkrétněji „uchytit“ v zobrazované krajině. Na druhé straně reprodukce, jakkoliv kvalitní a svéprávná, postrádá třetí rozměr originálu, který je „de iure“ sice dvojdimenzionální, ale nachází se v něm - alespoň u Sudkových pozitivů určitě - ještě něco, jakási emanace, která se přetištěním vytrácí, jež reprodukcí nejde „nahmatat“.

Na mnoha frontách
Už jen příklad Smutné krajiny, porovnání její verze výstavní a knižní (ta je početně mírně redukovaná, obsahuje devětaosmdesát prací) poukazuje na to, že Josef Sudek vyžaduje divácký vklad a čas. A kdo se začne o jeho dílo zajímat soustavněji, brzy sezná, že je to umělec, který člověku vystačí takříkajíc na celý život. V povědomí veřejnosti je pořád ještě většinou veden jako tvůrce rozjímavý, který - i vinou zdravotního postižení (o jednu ruku přišel v první světové válce) - se pozvolna, pěšky pohyboval městem či krajinou, mhouřil oči do nebe a hodiny a hodiny čekal na optimální světelnou konstelaci. Ale to byla pouze jedna fazeta jeho osobnosti a v zásadě odváděla pozornost od skutečnosti, že Sudek byl nejen výkonný, ale také soustavně pracoval na své pověsti, na své image.
První zásadnější korekci romantizujících představ o Sudkovi přinesla před deseti lety znalkyně jeho díla a dnes také majitelka jeho autorských práv Anna Fárová v monografii, kterou vydalo nakladatelství Torst. Od té doby se ponětí o Sudkově tvorbě rozrostlo a probarvilo. Konala se řada dílčích výstav, k 100. výročí autorova narození se na Pražském hradě uskutečnila velká přehlídka, vyšly další publikace. Kolika různými směry se při „dohledávání“ Sudka lze vydat, to napovídají třeba jen ediční a výstavní počiny z nedávné doby.
V Ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě byl vloni na podzim instalován nevelký soubor záběrů, které fotograf naexponoval jako zakázku ve třicátých letech: dokumentoval taneční kreace pražské choreografky moderního tance Jarmily Kröschlové. Souběžně s tím se v pražském Domě U Zlatého prstenu uskutečnila výstava Filla - Sudek. Zdokumentovala umělecké přátelství těchto mužů a naznačila motivickou souvztažnost některých jejich děl. V posledním loňském čísle časopisu Umění kurátor této výstavy Vojtěch Lahoda otiskl rozsáhlou stať, která byla podnícena přípravou expozice. „Na počátku padesátých let Sudek inspiroval Fillu k horizontálním protáhlým kresbám krajin z Českého středohoří, které Sudek fotografoval panoramatickou kamerou. Existují i názory,“ píše zde Lahoda, „že to byl Filla, kdo Sudka inspiroval k pověstným ‚jitrnicím’. Pokud ovšem, jak tvrdí Anna Fárová, Sudek nalezl panoramatický fotoaparát od firmy Kodak v roce 1949, pravděpodobné je, „že to byl naopak Sudek, který podnítil Fillu k úzkým šířkovým formátům.“
Zmínka by také měla padnout o velkoformátové knize Edvard Beneš v Sezimově Ústí, kterou vloni na podzim vydalo nakladatelství Prostor. Kromě jiného obsahuje snímky, které Josef Sudek zhotovil v září a říjnu 1948 ve vile (a jejím okolí) tehdy zesnulého československého prezidenta Beneše; na několika z nich zvěčnil i vdovu Hanu Benešovou.
Další komorní výstavní setkání se Sudkem nastane v hlavním městě letos na jaře. V Galerii Josefa Sudka, jež se nachází v někdejším autorově bytě v ulici Úvoz a kterou spravuje Uměleckoprůmyslové muzeum (vlastní část fotografovy pozůstalosti), bude ke spatření kolekce záběrů Prahy.
Komu by tohle všechno bylo málo a chtěl by „více Sudka“, tomu už nezbývá, než si začít kompletovat fotografovy knižní publikace a katalogy. A také pochopitelně může začít sbírat originály jeho prací. Na světových trzích k mání jsou, ale na tenhle koníček je třeba mít příjem notně větší, než kolik je průměrný plat českého lékaře v nemocnici nikoli soukromé.