Současný vědecký vývoj prodělává hlubokou proměnu a jedním z rysů tohoto obratu je, že začíná chápat své hranice, spočívající mimo jiné ve stereotypech ovládajících za určitých okolností i samotné kritické myšlení: myšlení každého je více či méně strháváno různými bezděčnými zálibami a sklony.

Takový závěr si ovšem zaslouží zevrubněj-ší rozbor. Důvodem je to, že se od výkladu Thomase Kuhna poněkud liší2, protože jmenovaný setrvává u popisu společenského jevu samotného a mentální děje nechává víceméně stranou, kdežto následující úvaha se na mentální pozadí soustřeďuje: jde jí o to, aby pronikla poněkud hlouběji k důvodům svrchu uvedených posunů ve společnosti3.

Jde o zvláštní fenomén, spočívající v tom, že naší kontrole se vymykají nápady, a že přitom nápady jsou určující téměř pro všechno, co děláme; mají totiž namnoze cenu zlata: tolik bychom si přáli usměrnit jejich tryskání, a jen vzácně (například po pilnému studiu daného oboru) se nám to zčásti daří. Díky přiměřeným nápadům je politik s to řídit dobře společnost, podnikatel vydělávat, lékař vracet zdraví, umělec tvořit a každý z nás dělat to, co od něj daná chvíle žádá. Kéž bychom v sobě dokázali vypěstovat schopnost nápady generovat tak, abychom se vyhnuli chybám a selhání! Ukazuje se, že paměť (paměť v tomto výkladu je ovšem širší než jen soubor minulých zkušeností) je vlastně bohyní, bohyní vládnoucí nad veškerým naším konáním: jistě není náhodou, že podle Řeků Mnémosyné porodila Múzy a skrze ně panuje též nad naší tvořivostí.

Vliv na onu paměť má ovšem leccos - od výchovy až po to, čím se zrovna zabýváme, přičemž zdaleka ne nevýznamným faktorem jsou též společenské okolnosti: dosud jen povrchně probádaným způsobem dochází k tomu, že tentýž nápad se objevuje u různých osob na různém místě. Vtip pak je v tom, že bez nápadu není možné ani soudit: soudnost včetně té ryze racionální prostě na souboru nápadů zcela závisí, pohybuje se v okruhu vymezeném souborem nápadů vynořujících se s větší či menší pravidelností u dotyčného4. Každá komunita včetně komunity provádějící určitý výzkum pak má svá určitá „klišé“ a tato „klišé“ třídu nápadů podmiňují. Onu nápady rozněcující sílu Thomas Kuhn pojmenoval „paradigma“ a platí podle něj, že pokrok výzkumu spočívá vlastně ve střídě jednoho paradigmatu paradigmatem jiným5 podle toho, který soubor nápadů převládne.

Východisko z této pasti je dvojí: buď myšlení na kritickou a přísnou korekci vlastních chyb zcela rezignuje a oddá se cynickému vydělávání peněz s tím, že pravdou je to, co přinese zisk, anebo se pustí do zevrubné reflexe vlastních předpokladů a radikálního tázání ve snaze najít pevnou pravdu i v takové změti pokusů a omylů.

Je třeba zdůraznit, že tato dichotomie není nikterak nová; novou je toliko v rámci vědeckého poznání. Ovšem vědecký výklad skutečnosti je derivátem původně filozofického způsobu uvažování a z filozofických zdrojů vždycky opět čerpá posilu tehdy, když se ocitne v koncích. Zde se lze poučit: již ve svých samotných začátcích se filozofické zkoumání přísně vymezovalo proti svého druhu „příživnickému“ hnutí sofistů čili těch, kteří měli sami sebe za moudré a moudrost i za peníze učili; jejich selhání pramenilo z toho, že podle nich má každý svou pravdu a že k prosazení této pravdy si od nich může koupit dovednosti původně filozofické povahy (například z oboru psychologie, logiky, rétoriky a podobně). Asi není třeba zvlášť připomínat, že hlavními zákazníky byli politici; politici, a tím spíše pak ekonomové mají přece podobné požadavky (dovednosti komunikační, public relations a podobně) odedávna až dosud. Avšak takový výsměch filozofickému vzepětí k pravdě nutně popouzel a popouzí dosud každého, kdo si v touze následovat Sokrata zvolil poctivou filozofickou cestu.

Tudíž: kdysi filozofický spor se v současnosti přesunul na pole vědeckého bádání a leckterý vědecký pracovník si musí vybrat, kterým směrem se dá, totiž zda za penězi, či za pravdou samotnou. Před tímto rozhodnutím stojíme i my nyní. Již tyto poznámky naznačují, že tím, co bych chtěl ve svých úvahách nadále sledovat, je služba oné pravdě, a nikoliv komerčním či pekuniárním zájmům. Buďme si ovšem vědomi toho, že vědění je moc6 a že v oblasti genomiky jde podle všeho o potenciál přímo obrovský. Totiž: ne že by se neměly výsledky poznání aplikovat tam, kde to jen jde. Avšak taková aplikace nikdy nesmí být posledním a jediným účelem. Zde, a nikoliv v pouhém moralizování je vlastně původ veškerých důsledně etických výhrad.

Vrátím se k tomu, co jsem uvedl hned na začátku, totiž to, že výzkum je ovládán paradigmaty a že tato paradigmata se čas od času bez varování mění. Je pak na nás, abychom uvážili, kdy končí jedno paradigma a kdy začíná paradigma další. Podle Thomase Kuhna je pro takový předěl charakteristický určitý zlom7; zatímco v plynulém vývoji pozdější poznatky vyvracejí poznatky dřívější díky zpřesňování a přísné argumentaci proti nim, během onoho obratu se děje něco překvapivého: kladou se docela jiné otázky, otázky kdysi více či méně zakázané, a díky nim se objevují svěží řešení pracující s některými kdysi zanedbávanými postřehy o přírodě. Samotní experti pak nejdou cestou pronikání do hloubky věci samotné, nýbrž prostě přeběhnou z jednoho tábora do druhého, což trvá tak dlouho, než jejich počet převýší počet oněch staromilců; ti jsou jakoby naráz vysmíváni až do té míry, že jsou pokládáni za hlupáky, kdežto oni, kteří ještě před krátkou dobou hráli roli outsiderů čili neměli šanci udělat kariéru a jen stěží v zavedeném systému vůbec i získali vzdělání, jsou náhle na vrcholu a „jdou s dobou“ coby její koryfejští vůdci8.

A nyní je třeba se ptát: je současný prudký rozmach genomiky novým paradigmatem rušícím paradigmata stará? Kdyby tomu tak bylo, pak by bylo třeba ukázat onen zlom: někteří odborníci by ještě pracovali s obsolentními modely včetně metod k jejich vytváření, kdežto jiní by již byli na koni a sklízeli by úspěchy metodami zcela odlišnými. Mezi oběma skupinami vědeckých odborníků by pak musel zuřit boj či alespoň by mezi nimi muselo docházet k výměně posměšků a urážek. Tak vypadají závěry zevrubných zkoumání dějin vědeckého poznání podle Thomase Kuhna a jen těžko je lze zpochybnit. Ovšem současný rozmach genomiky je vším jiným než tím, co jsem zde načrtnul; vývoj je zcela plynulý, kroky na sebe navazují a všichni se radují z toho, že od nynějška nás již čeká věk blaženosti: lidé se dožijí sto dvaceti či více roků, přičemž po celou dobu budou sytí, zdraví a veselí. Důvodů ke chvále genomiky stále přibývá. Přichází ráj na zemi. Koneckonců i ve výuce na školách se pěstuje interdisciplinarita s prolínáním různých oborů.

Troufám si tvrdit, že všechno je právě naopak. To, co se mnohým zdá být novým paradigmatem a příslibem šťastných zítřků, je jen rozvíjením paradigmatu již hodně dávného. Kterého? Toho, jež bylo osnováno na počátku moderní doby a jež dalo samo sobě jméno mechanistické; mechanistický výklad přírody kráčel cestou od fyziky k chemii a od chemie k biologii; biologie pak pokračovala cestou vyšlapanou jednak Gregorem Mendelem a jednak Charlesem Darwinem směrem k důslednému převádění všeho na pohyb a spojování či rozpojování určitých prvků. Sepětí obojího pak bylo provedeno Richardem Dawkinsem až do nejzazšího důsledku9. Jinak vyjádřeno, veškerý život není nic než ...10, a současnost doplňuje: promítnutí hry či boje genů do hmoty. Budiž takový výklad pojmenován „genetismus“; „genetismus“ je snaha podat výklad veškerých biologických fenoménů tak, že se tyto fenomény redukují na pohyb určitých prvků či jednotek a že se zároveň dedukují i kauzální vztahy tohoto dění.

Avšak prudký rozmach genomiky ukázal právě limity takového výkladu v podobě různých překvapivých zjištění příčících se některým doposud zavedeným způsobům chápání. Zde bych se zdržel u dvou objevů spjatých se dvěma osobami.

Osobou první je paní Barbara McClintock se svým převratným objevem, spočívajícím v tom, že na fazolích prokázala opak toho, co sto roků před ní na hrachu, čili na druhu příbuzném, prokázal Gregor Mendel; Mendel i vývojoví biologové měli totiž za to, že geny působí z genotypu k fenotypu, a nikoliv zpětně, zatímco paní McClintock prokázala též působení opačné: podle ní mohou být některé vlivy prostředí bez selekce buněk zaneseny do informace přenášené na potomky. Zarážející na tomto objevu pak je zejména to, že Nobelovu cenu za to dostala až desítky roků po publikaci výsledků laboratorních pokusů11. Výklad onoho působení může být různý, ovšem zabývat se zde podrobnostmi není třeba12; bohatě totiž stačí průkaz toho, že počítat s takovým působením je třeba. Zdá se tudíž, že je třeba dogma o jedno-směrnosti onoho prostě mechanického působení DNA přes RNA na bílkovinu opustit, přičemž alternativou je, že výsledná podoba organismu je důsledkem interakce (epistase) jednak mezi prostředím a geny a jednak genů mezi sebou, když i geny samotné jsou formovány „zkušeností“ dotyčného jedince. Oním elementárním prvkem života tudíž podle všeho geny nejsou13.

Osobou druhou je Benoit Mandelbrot14, proslulý tím, že vytvořil zcela nové odvětví matematiky, vycházející z nelineárních rovnic. Tento nelináerní kalkul slouží k popisu přírodní dějů, jež jsou determinovány nikoliv volnou nezávislou proměnou (například čas, teplota a podobně), nýbrž stavem bezprostředně předcházejícím. Důsledkem je to, že sice nelze přesně anticipovat vývoj, ovšem jisté struktury zachycovat lze; vlastně jde o zachycení struktur ve fázi zrodu. Obrazce takto vznikající (organizující se chaos) se jmenují „fraktály“ a nápadně připomínají rozmanité fyzikální, a hlavně biologické úkazy, přičemž nástrojem mimořádně vhodným ke generování takových tvarů je při určitém nastavení parametrů a koeficientů negativní zpětná vazba. Zpětná vazba (feed back) byla poprvé exaktně popsána Norbertem Wienerem15 a je univerzálním rysem každého otevřeného systému vůbec, přičemž živý organismus je bez ní vyloučen. Ovšem tato kritéria splňuje též embryogeneze, a lze mít tudíž za to, že je třeba je vzít do úvahy i při popisu genové exprese a manifesstace při vývoji těla.

Takto ovšem troskotá naivní víra v to, že by se dalo najít jednoznačné zobrazení z množiny genů do množiny vlastností; vlastnosti jsou totiž výsledkem rozmanitých vztahů v rámci organismu i mezi organismem a okolím. Je tudíž poněkud troufalé snažit se arteficiálně měnit geny a tak si „vyrábět“ jedince podle vlastního přání. Když pak další nositel Nobelovy ceny James Watson pronesl větu: „Dříve jsme si mysleli, že náš osud je ve hvězdách; nyní známe, že osud je z velké míry v našich genech“16, charakterizující poměrně přesně to, oč zde jde, bylo to dosti prostoduché. Tak uvažovali vlastně již Sumerové a měli za to, že život každého je zapsán na jeho tabulce osudu nam (šimtu je totéž v akkadském jazyce) a že tomuto osudu se vlastně nelze vzepřít17; jde ovšem o mýtický způsob uvažování.

Avšak co s oněmi geny samotnými: kterou z možných rolí vůbec hrají? Takové pře-skočení z extrému naprostého determinismu do extrému naprosté zbytečnosti jistě není přiměřené. Zde se ovšem nabízí prosté řešení: lze k němu dospět díky analogii s organismem vcelku. Každý organismus, a zejména organismus s vyspělou kůrou, kůrou hlavně frontálních laloků, je vybaven k tomu, aby díky této frontalizaci buď okolí přizpůsobil svým očekáváním, anebo svá očekávání změnil podle toho, co mu okolí dovolí. Tak se chovají všichni savci, a člověk tím spíš. Vlastně lze lidský i zvířecí život obecně vymezit tak, že jde o adaptaci s tím, že adaptability přibývá podle vyspělosti toho kterého druhu. Ovšem když toto platí pro jedince vcelku, pak lze jen stěží vyčlenit některou jeho část a tvrdit, že této části se interakce mezi dispozicí a kontextem netýká; týká se tudíž i genů samotných. Též geny jsou výsledkem střetu určitých spontánně se vynořujících struktur a faktorů z okolí. Jinak vyjádřeno, pro jednotlivou buňku jsou chromozomy mozkem a mozku se podobají tím, že principiálně plní stejné úkoly.

Avšak takové pochopení genů je převratné v tom, že prostě ruší staré paradigma a zakládá paradigma nové: jde o docela jiný pohled na věc. Do středu takového názoru se například posouvá spontaneita vznikajících struktur s požadavkem na to, aby tyto struktury ve stavu zrodu18 nebyly zbytečnými zákroky ničeny. Pro etiku pak z toho vyplývá daleko konzervativnější přístup k různým zákrokům; důsledkem je například to, že každý jedinec, a hlavně ten, jenž zde ještě není a jenž zde třeba nakonec ani nebude, tak získává zvláštní právo: právo na náhodu. Odtud bude třeba odvíjet mnohá etická řešení.

Najdeme v sobě dost odvahy držet rozdíl mezi tím, co smíme a co umíme dělat? Budeme s to ctít život v jeho tvořivé síle?

Ústav pro humanitní studia
v lékařství 1. LF UK, Praha