V prapočátku byla vaše studijní orientace nastavena na geodézii a kartografii. Kde se vzal tento impuls?
To nebyl impuls, tuhle cestu mi ukázal můj „mladický kompas“. Kdybych měl ale před sebou druhý život, určitě bych neměnil. Na tenhle obor nedám dopustit. Spojuje v sobě totiž přesné kreslení a zájem o přírodu. Výsledkem je mapa – řemeslo, které je neskutečně krásné. Vedle toho svobodné umění člověka uchvátí fantastickou svobodou, propadnete kouzlu volné tvorby, přestože samozřejmě s sebou přináší spoustu problémů. Musíte se zamýšlet nad různými věcmi, procházíte tvůrčí krizí, kdy uvažujete v duchu nad tím „k čemu to vlastně je“. Celý den se trápíte s obrazem a večer na to přijdete a pokorně ho odprosíte… První moje obrazy těžily z map, kde smluvené značky a legendy mi sloužily jako objekty. 

Když vás něco zajímá, tak to děláte. Jediné, co je rozhodující, je vášeň. To jsou vaše slova. Bleskne vám někdy hlavou takzvané měřítko líbivosti?
Ano, nemusí se vždy všechno lidem líbit. Já navíc nikdy nepokládám za nosnou představu, jak bude obraz vypadat ve finále. Rád totiž předělávám kompozice třeba i několikrát. Dokud mě dílo neopustí, dávám mu jaksepatří zabrat. Ti, co to už vědí, si raději odnášejí mokrý exemplář, abych ho na poslední chvíli ještě nezměnil.

Všechno už tu bylo, ale inspirace je významný prvek. Inspirujete se vším, co vás obklopuje, nemáte žádná omezení?
Mám inspirace na tisíc životů. Špinavé dlaždice z mého ateliéru a dva kýble od barev mě inspirovaly ke dvěma velkým obrazům. Jeden čas jsem toho měl plnou hlavu, takže jsem dělal omnis – všechno okolo.

Ano, znám: Omnia vincit amor. Souhlasíte?
Jistěže. Hodně se věnuju volným věcem, figuře, pocitům. V osmdesátých letech jsem se zabýval cyklem o Františku z Assisi /1182-1226/. Pak se mi to zase vrátilo, v trochu zodpovědnějším kontextu. Příští rok 2018 bude v Turnově moje výstava také inspirovaná tímto světcem. Vlastně i tahle současná se jmenuje podle mého obdivu k němu, jeho asketickému životu, zřeknutí se luxusu a bohatství. A pak extáze, kterou prožíval, až se jako u prvního u něj objevila stigmata, Kristovy rány. Nejstálejší inspirací ovšem jsou ovšem stále dětské výtvory. Pro svou upřímnost, neotřelost, v podstatě pro prvky, které se my, dospělí, snažíme znovu nalézat.

Ve svých pracech převážně preferujete výraznou barevnost.
Je to tak, moje práce jsou hlavně barevné i z toho důvodu, že nejen v umění, ale i v přírodě vnímáte nejdříve barvu, pak teprve v druhém plánu kresbu, obrysy, tvary. Nemám paletu, tu mi supluje sedátko otáčecí židle, kde si nemíchám jednu barvu, ale skládám je na sebe. Ať už pastozně nebo lazurou. Tím pádem jejich složení není jednoznačné. V roce 2014 jsem se nechal v Paříži vyfotit svou ženou Danielou, ačkoli to nedělám, u jednoho nádherně barevného obrazu svého oblíbence Henriho Matisse. Teprve doma jsem přišel na to, že ten obraz vznikl v roce 1914, tedy před sto lety! 
                                                                                                                    

Pavel Roučka  (*1942)
Vystudoval SPŠ, obor geodézie a kartografie, posléze scénografii a kreslený film v Belgii. Od začátrku 70.let se věnuje malbě, kresbě a grafice, od konce 80. let hledal často inspiraci v pantomimě a literatuře. V roce 1993 vedl litografický ateliér v Maastrichtu, v roce 1995 absolvoval malířskou stáž v Academie des Beaux–Arts v Paříži. V roce 2003     francouzská vláda ohodnotila jeho umělecký přínos titulem Rytíř řádu akademických palem
Autor je je zastoupen v NG Praha, Středočeské galerii, v Městské galerii Brno, v Paříži i USA. Samostatně a opakovaně vystavuje u nás i v zahraničí. Žije s oděvní výtvarnicí akad.mal. Danielou Flejšarovou /Edaniely/.