Co definuje, kým jsme? Naše zvyky? Chutě, vzpomínky? Většina lidí by  nepochybně odpověděla, že každá naše část nás dělá tím, kým jsme. A to, co je nejhlouběji, je ..? Naše centrum, ústředí, někdo to nazve třeba duše. Je to místo, kde sídlí naše morálka, smyl pro dobré a špatné. Je možné, že se střelka našeho morálního kompasu lehce odklání podle toho, jakým jazykem zrovna mluvíme?

Kolika jazyky mluvíš...
Psychologové, kteří studují morální hodnocení, se touto otázkou intenzivně zaobírají. Několik jejich nedávných výzkumů se zaměřilo na způsob myšlení v cizím jazyce. Například provedli pokus na delegátech OSN, kteří měli přemýšlet v cizím jazyce a teprve poté se rozhodnout, jak budou hlasovat. Výsledky této ministudie podle slov vědců jasně ukazují, že pokud člověka postavíte před dilema, bude jednat jinak, přemýšlí-li v rodném jazyce, anebo v nějaké cizí řeči.
 V roce 2014 ve studii, vedené Albertem Costou, byli dobrovolníci konfrontováni také s takzvanou volbou „vozíku“. Představte si, že na skupinu pěti lidí, kteří se nemohou pohnout, se řítí po kolejích nekontrolovatelný nákladní vozík. Vy zrovna stojíte u výhybky, která jej může poslat na jednu z vedlejších kolejí, ale je vám jasné, že vozík přitom zabije jednoho ze dvou lidí, kteří stojí na krajích. Co uděláte? Většina dotázaných se shodla, že by jednoho člověka pro ty čtyři zbylé obětovala.
Po té jim vědci však položili další otázku: Co kdyby jedinou možností, jak vůz zastavit, bylo jednoho člověka z té skupiny srazit pod rozjetý vozík? V tomto případě se dobrovolníci obtížně rozhodovali, i když výsledek obou záchranných akcí by byl stejný – v obou případech zemře místo pěti jen jeden člověk.  Costa a jeho kolegové přitom zjistili, že pokud se o tomto dilematu bavili v cizím jazyce, ukázalo se, že rozhodnutí je pro řadu dotázaných mnohem jednodušší.  Polovina lidí souhlasila i s tímto řešením, zatímco v mateřštině to byla jen čtvrtina. 
Vědci jsou také přesvědčeni, že cizí jazyk posunuje či mění morální hodnoty. Janet Geipel a její kolegové například vyprávěli v cizím jazyce skupině dobrovolníků o činech, které by mohly být považovány za odsouzeníhodné až amorální, byť to nejsou jednoznačné zločiny  – třeba o sourozencích, kteří praktikují společně sex, nebo o muži, kterému auto přejelo psa, a tak si ho uvařil a snědl. Jak reagovali posluchači? Když se o těchto činech dozvídali v cizích jazycích, tíhli k tomu je soudit jako méně závažné a méně morálně odpuzující.

Mateřština je emotivnější
Proč tolik záleží na jazyce, ve kterém se dozvídáme informace? Každý jazyk - podle jedné vysvětlující verze - vyžaduje jiný model myšlení, který se navíc liší od modelu myšlení v mateřštině. Záleží také přitom, v jakých situacích ten který jazyk jsme zvyklí využívat. V jednom jazyce může jít třeba jen o  povrchní, rychlé přemýšlení, kdežto u druhého o pečlivou analýzu. Všeobecně asi pak platí, že cizí řeč náš mozek automaticky připravuje pro náročnější aktivitu, nutí nás k vyšším výkonům. Zní to až trochu paradoxně, ale nabízí se srovnání s matematickými příklady: jsou-li napsané skoro nečitelným písmem či ve složitých fontech, člověka to nutí si dát pozor na chyby.
Druhé vysvětlení: jazyky naučené v  dětství jsou spojeny s větší emocionalitou. Mateřský jazyk, jemuž jsme se učili od narození a máme ho tedy navždy spojený s láskou, údivem, hněvem i potrestáním, se vždy bude mísit s hlubokými emocemi. Na druhou stranu jazyky, které jsme si osvojovali ve škole, v prostředí kusých informací, někdy zprostředkovaných navíc obrazovkou počítače a sluchátky, působí v našem mozku takřka ve sterilní podobě, zbaven všech emocionálně ovlivňujících vlivů.  Tudíž naše pozdějí postoje v cizím jazyce nejsou zatíženy tolik city jako rozhodnutí, k nimž docházíme prostřednictvím své mateřštiny. Důkazem tohoto jevu jsou vlastně i vzpomínky bilingvinních lidí. Když si mají připomenout nějakou zvláště emotivní situaci z minulosti, obvykle si ji vybaví v jazyce, ve kterém se skutečně stala. 
Dobré záměry se špatnými důsledky
Dalším zajímavým projektem byl výzkum, jehož výsledky publikoval časopis Cognition. Američtí vědci při něm sledovali reakce lidí na případy, ve kterých měly dobré záměry špatné důsledky. Vyprávěli tedy dobrovolníkům o člověku, který dal bezdomovci bundu, a pak jen bezmocně přihlížel tomu, jak obdarovaného ostatní lidé zbili, protože si mysleli, že bundu ukradl. Nebo líčili případy, kdy se dobré důsledky zrodily z podivných motivů: manželský pár adoptoval dítě, aby dostal peníze od státu za adopci. Výzkumníci konstatují, že pokud tyto informace získali dobrovolníci  v cizím jazyce, více se soustředili na výsledky než na motiv akce.
Tomuto závěru však  oponuje další výzkum, jehož autoři zase tvrdí, že používání  cizího jazyka nás nutí více přemýšlet a pokud více přemýšlíme,stávají se pro nás postupně důležitější záměry, než důsledky. Jak se zdá, v poznání lidského myšlení, chcete-li i lidské duše, mají vědci ještě hodně úkolů před sebou.

Kdo tedy jsme?
Jsou to vzpomínky, které utvářejí naše morální zásady a diktují nám postoje, jaké máme zastavát v daných situacích? Nebo je zásadní myšlení, které dokážem okleštit od emocí? Možná všechny tyto vědecké výzkumy, jež se snaží zmapovat naše myšlení, jsou vlastně jen obrazem našich skutečných a tak rozdílných charakterů. Jejich morální kompas není přitom definován jen azyky, ale kombinací prostředí, ve kterém jsme byli vychováni, a cestou, jak se snažíme vymanit z jeho vlivu.