Je pravda, že když jste měl poprvé zpívat s Českou filharmonií, museli z Prahy zavolat agentovi do Německa a ten volal agentovi do Ameriky a ten zavolal vám na  Vinohrady, abyste se stavil v Rudolfinu?
V České filharmonii nemuseli agentovi volat, ale udělali to tak.

Jinými slovy, asi vás moc neznali.
Ano, uvědomil jsem si to, když jsem pak s nimi zkoušel a muzikanti říkali: To jsme nevěděli, že máme v Brně takové talenty. Musel jsem se smát − v Brně jsem už nezpíval asi tak deset let. Nicméně zavolat agentovi je nejjednodušší. Když onemocněl korejský tenorista, kterého měli ve filharmonii nasmlouvaného, automaticky oslovili jeho agenturu v Mnichově, ať pošle náhradu. A ti ji neměli, a tak volali agentuře do Londýna, tam taky nikoho neměli, protože na sehnání náhrady byl jen den, a tak z Londýna zavolali do agentury Zemsky/Green v New Yorku, která má nejvíc aktivních tenorů.

Aktivních? Jak to myslíte?
Spousta agentur zastupuje hodně zpěváků, ale třeba polovina z nich buď nezpívá, nebo má dlouhodobé problémy. Newyorská agentura si slavné, ale nezpívající tenory neskladuje. Stará se o zpěváky po celém světě − od Ruska přes Asii až po Ameriku, včetně Evropy, a ti mohou hned vyrazit přes celý svět za rolí. A já byl zrovna ten inkriminovaný týden v Praze, a tak jsem se šel domluvit do Rudolfina pěšky.

Bez agentury byste neměl ve světě šanci?
V tom levelu, kde dnes jsem, by to vůbec nešlo. Tam jsou možné jen dvě varianty. Jste-li taková hvězda jako Jonas Kaufmann nebo Anna Netrebková, domlouváte se sám s dirigenty či šéfy operních domů napřímo, co chcete u nich zpívat, ale stejně ještě k tomu máte agenta. V mém případě vše domlouvá výhradně agentura.

A jak se taková světová agentura hledá, když jste kluk z Brna, který se učil zpívat kdesi na neznámé škole jménem JAMU?
Na JAMU jsem vystudoval kulturní management, ne zpěv. Ze zpěvu mě po prvním semestru vyloučili.

Fakt?
Byl jsem zpupný, přiznávám. Ptal jsem se třeba, proč se v nauce zpěvu učíme něco jiného, než mě učí moje paní profesorka na hodinách zpěvu. Byl jsem asi dost otravný. Nelíbil se mi jejich způsob výuky a myslím, že já jsem se zase nelíbil jim. Bylo to vzájemné.

A já myslela, že jste ten hýčkaný talent z Brna. Vždyť jste tam zpíval v opeře už někdy v jedenácti letech, ne?
Zpíval jsem roky v dětském sboru Kantiléna, který jezdil po celém světě. Z něho vyšla také Magdalena Kožená či oba dva Kyzlinkové. Kyzlink − architekt i Jaroslav Kyzlink − dirigent. Všichni jsme účinkovali v operách, v divadle. To byla obrovská škola!

A všechny vás tam přivedli rodiče, kteří v dětech chtěli realizovat vlastní sny.
Ale vůbec ne. Naši jsou inženýři, táta i máma vodohospodáři, děda byl ředitelem brněnského Zetoru, brácha je inženýr stavař. Moje zpívání? Naprostá náhoda. Byl jsem ve druhé třídě, když do školy přišel sbormistr Kantilény Ivan Sedláček, aby se podíval po nových zpěváčcích. A naše paní učitelka, vlastně tenkrát soudružka učitelka Holubová, vždyť to byla 70. léta, řekla: Pavlíček se postaví a zazpívá lidovou píseň. Tak jsem se postavil a zazpíval lidovou píseň a Sedláček řekl výborně, bereme tě. Já jsem v té době dělal judo a chodil do nějakého technického kroužku, kde se vyřezávalo ze dřeva, vůbec jsem nezpíval.

Sbor tohle změnil?
Ano, i když jsem si ještě po maturitě na gymnáziu nemyslel, že by to mohla být moje profese. Vlastně jsem se ani nehlásil na vysokou uměleckou školu, šel jsem na jazykovku a udělal si státní zkoušky z němčiny. Až pak jsem zkusil JAMU, spíš proto, že moje okolí, přátelé i ti nejbližší tvrdili, že mám talent a je škoda se na to vykašlat. První semestr ale skončil fiaskem, tak jsem přešel do Bratislavy, ale po dvou letech jsem to zabalil i tam.

A začal studovat umělecký management zase v Brně. Proč vlastně?
Studium vysoké školy byla jediná podmínka mých rodičů. A kulturní management na JAMU se mi zdál nejpřijatelnější, zvláště když jsem tehdy příležitostně pomáhal v umělecké agentuře v Brně. Nosil jsem tam židle, staral se o tiskoviny, vyráběl plakáty. V té době jsem se seznámil s Hanou Průšovou, která zrovna rozjížděla byznys pro farmaceutické firmy. Byly to roky 1994 a 1995, všechno bylo nové a možné. Hana měla spoustu kontaktů a já pro ni na začátku zajišťoval kulturní program pro různé akce. Její firma byla něco mezi cestovkou, organizací stavějící stánky a eventovou agenturou.

Měli jste úspěch?
Ano, měli, pozoruhodný. Možná až příliš velký, což v roce 2002 vyústilo v náš rozchod. Já si založil vlastní firmu a ta funguje dodnes. Ve Filenu dnes nabízíme kompletní servis pro kongresy, nejrůznější odborné konferencí a další akce.

Co to znamená Fileno?
Také vás to překvapilo? Mám k tomu samozřejmě story. Když jsem si v září 2002 zřizoval IČO, byl jsem s jednou švýcarskou firmou v Tatrách na kongresu pro jejich klienty. A tam mi zavolala právnička, že název, který jsem si vymyslel pro firmu, nějaký Up side down nebo tak něco anglicky, si už někdo zaregistroval. A že musím hned teď říct jiný název, nebo budeme na registraci čekat 14 dní. A mně tam běžel kongres a nutně jsem potřeboval IČO, a tak jsem plácl Fileno. To byla první role, kterou jsem zpíval v Cimarosově opeře v Itálii. Fileno je milovník, hraje na takovou harfičku, má lokny a lákal na to krásné dívky. To nikdo jistě neregistroval, napadlo mě. A vyšlo to.

Kdybyste dnes nezpíval po celém světě, firma by vás uživila?
V pohodě. Je to solidně rozjetý podnik. Máme pobočku v Praze a v Brně, firmy, z nichž většina je farmaceutických, s námi dlouhodobě spolupracují. Nabízíme jim full service včetně filmových produkcí a dalších vychytávek.

Co tam děláte vy?
Jako majitel jsem teď spíš už v dozorující roli, jednám ovšem pravidelně s největšími klienty a samozřejmě hlídám peníze.

Oslovujete také osobně nové klienty?
Ani ne. V téhle branži jsou všichni rozebraní. Máme v portfoliu sedm osm velkých firem a pro ty pracujeme. A když se objeví nový klient, tak většinou proto, že stálý klient vás doporučí někomu dalšímu, nebo i uvnitř firmy si vás doporučují navzájem. Úspěch v této branži není zas tak komplikovaný: musíte hlavně umět reagovat na vývoj trhu a přizpůsobovat tomu aktuální nabídku. A být kreativní. Nápady pak také realizovat v krátkém čase a dodržet rozpočet. Jednoduché, ne? A když tyhle základní věci zvládnete a klient si třeba ani nevšimne, že jste to už dokončili, ale zaznamená jasný pozitivní efekt pro sebe, máte další bod. To se dneska cení.

Stavíte na farmaceutických firmách, ale i ty zaznamenaly v poslední době útlum.
Přežili jsme jednu dvě krize, ano − řada kolegů i konkurentů odpadla. A když se asi tak před dvěma lety zdálo, že nové etické kodexy zruší snad všechny kongresy, rozhodli jsme se nabízet nové služby − třeba tzv. webináře, což je forma komunikace přes webové prohlížeče. Chytilo se to. Teď nedávno jsme dostali třeba ocenění za prevenci HIV, vytvořili jsme projekt webinářů pro školy.

Kdo vám nové projekty vymýšlí? Nevěřím, že to stíháte mezi zkouškami v opeře.
Mám kolegu, co v tom se mnou jede už celých dvacet let. Sleduje trendy, hledá nové formy, zatímco jednám s hlavními klienty, což i při poměrně velkém vytížení v opeře stíhám. Když je potřeba, přiletím do Prahy či Brna, nebo si s klienty telefonujeme, mailujeme. Scházíme se také v cizině. Je to, musím říct, příjemné propojení obou mých profesí.

 
Takhle jste si to kdysi představoval?
Vůbec nic jsem si nepředstavoval. Já se neupínám jen na jednu věc, spíš mám jen vize. Nevím, co bude za pět nebo za deset let. Dneska mám smlouvy v operním světě do roku 2020 a smlouvy v byznysu do roku 2018. To je jediná jistota. A tak jsem to měl asi vždycky. Nevěděl jsem, jestli se mi podaří být úspěšným operním zpěvákem − ale naprosto dobře jsem věděl, že být neúspěšný operní zpěvák není žádná slast. To jsem určitě nechtěl. Proto byl vždycky plán B. Jedinou ambicí, kterou jsem kdy trpěl, bylo, abych mohl dělat něco, co by mě bavilo. A aby se to dařilo, abych nežil zmítán pochybami a pocitem nezdaru.

Takže byste se nevěnoval hudbě, kdyby se ukázalo, že neuspějete?
Určitě bych nezpíval profesionálně. Děsí mě totiž lidi, kteří si určí cíl a urputně za ním jdou, ale když se nedaří, nechtějí si to přiznat, nejsou schopni uhnout nebo zkusit něco jiného. A tak se celý život propachtí.

Vy ovšem také působíte dost cílevědomě. Jak si chlapec z Brna našel špičkového učitele v Itálii?
Učitele jsem si našel sám, na rozdíl od agentury, ta si našla mě.

A jak se tedy o vás Američané dozvěděli?
Americká agentura mě oslovila v Aténách, když jsem tam zpíval prince v Rusalce. Byl to zase záskok na poslední chvíli, nabídl mi to Jaroslav Kyzlink, který tam Dvořákovu operu dirigoval. A na to představení se shodou okolností přišel podívat pan Green z New Yorku a ráno mě pozval do Hiltonu na snídani. Měl jsem jen mlhavou představu, o koho jde, atak jsem pěkně zíral, když jsem uviděl toho týpka v klobouku a v kovbojských botách. Povídá: It was very nice yesterday and we can do something together. A já řekl, tak jo. První nabídka přišla za pár dní.

A jak jste se dostal k tomu učiteli v Itálii?
Je to Paolo De Napoli. Dozvěděl jsem se o něm od brněnských kamarádů, Vladimíra Chmela a Yvetty Tannenbergerové, kteří se u něho také učili. Bylo mi tehdy už pětadvacet, stále jsem si nebyl jistý, co s tím zpěvem dál dělat, a tak jsem se za ním vydal do Itálie. On mě všechno, co umím, naučil. Je mým mentorem dodnes.

Je drahý takový italský učitel?
Ano. Je to drahé po všech stránkách. A přitom se Paolo chová poměrně sociálně. Jiní renomovaní učitelé berou za hodinu 100 a více eur. A vám jedna hodina nestačí, potřebujete jich stovky. Byly roky, kdy jsme s Paolem pracovali 20 a více hodin měsíčně.
Promiňte, že tak vyzvídám, ale zajímá mě, co to všechno obnáší, když se umělec rozhodne opustit klasickou českou cestu − tedy nejde přes konzervatoř, AMU či JAMU, Národní divadlo… No musíte mít odvahu a také dost peněz.

Kde jste je sháněl, když jste začínal?
Vždycky jsem pracoval, vydělával si jinde. Ale musím také přiznat, že když jsem studoval posléze ten marketing na JAMU, významně mě podporovali rodiče. Jsem synek z dobré rodiny. Otec dělal do listopadu 1989 v Povodí Moravy, byl tam ředitel. Pak ho samozřejmě vyhodili, ale on si založil s mým bráchou stavební firmu a mohl mi pomáhat dál.

Proč dnes nejste ve stálém angažmá?
Nikdy jsem ani nebyl.

Nechtěl jste, nebo nebyla příležitost?
Příležitost se naskytla, ale já nechtěl. Ve stálém angažmá jste poměrně vázaná. A já jsem měl vždycky averzi k tomu, že něco musím.

Něco, tedy poměrně dost toho přece musíte, i když jste na volné noze. Je to snad ještě větší honička, ne?
Být zaměstnaný a muset poslouchat, respektovat pravidla jiných… To není úplně pro mě. Osm měsíců jsem byl zaměstnaný ve Volksoper ve Vídni. Nemůžete se hnout z místa. Volali třeba v sobotu, že onemocněl kolega, mám to vzít za něj. A já byl 500 kilometrů daleko. Z toho angažmá jsem brzy odešel. A bral prostě nabídky, jak přicházely. Dneska se situace stabilizovala, mám kontrakty na vybrané role po celém světě.

Co to znamená − vybrané role?
Jsou to role, které jsem si domluvil s agenturou jako prioritní, jejich výběr konzultuji také s Paolem a agentura se snaží mě nabízet tam, kde zrovna opera tyhle role uvádí. Během roku mám tedy pět nebo šest takových velkých projektů a dnes jezdím vlastně i po stálých divadlech. Hodně je to Berlín, Hamburk, Mnichov, také Paříž, Londýn, Madrid, Curych. Teď jsem byl v Bostonu, pojedu do Toronta, New Yorku, Amsterdamu. Do Paříže dvakrát za sebou, na to se moc těším, tam bude Evžen Oněgin s Annou Netrebkovou a potom v září 2017 budu s Kaufmannem alternovat Dona Carlose, pak mě čeká nová produkce Rusalky v Torontu, Královská opera v Londýně, Metropolitní… Každý projekt znamená, že v tom jednom městě strávím víc týdnů, zkouším s ansámblem, pak je šňůra představení a jedu zase jinam. Je fajn, že většinu měst, kde vystupuju, už znám, vím, jaký byt si chci pronajmout nebo jaký hotel, znám lidi v divadle. To je výhoda vyššího věku a zkušeností. Posledních pět let je mnohem příjemnějších, než když mi bylo o deset míň.

Kdy přišel zlom a začalo se sypat více rolí?
Od těch Atén. Americká agentura nelenila, začala chrlit smlouvy a nabídky. Jezdil jsem, kam mě poslali, dřel jsem. To byly dvě základní podmínky − a ta třetí: musel jsem obstát. Pak byla záruka, že mě pozvou znovu.

Žádný konkurz?
To jsem řekl Američanům hned na úvod: budu makat, ale nebudu předzpívávat, nebudu se nabízet. Nesnáším to a hlavně to neumím!

Proč?
Párkrát jsem to zkusil a vím, že to není pro mě. Stojíte v zákulisí s dalšími dvaceti lidmi, klepete se, cítíte ty pohledy, pak vylezete na jeviště, před vámi černá díra a máte zpívat něco, co je vytrženo z kontextu, nemá to atmosféru. To už dělat nebudu. Jestli mě chtějí, ať se jdou podívat na představení, kde zpívám.

A oni se jezdí dívat?
Buď, anebo důvěřují agentovi, který mě zastupuje. Když máte dobrého agenta, je to jako značka. Přijede do operního domu, baví se s jeho šéfem o dramaturgickém plánu do roku 2020 a nabízí Kaufmanna na tuhle roli, Villazóna na tuhle roli, a hele − tady máte Janáčka a Dvořáka, to by mohl zpívat Černoch. Chcete ho? A oni řeknou fajn, my to zvážíme a ozveme se. A pak nám třeba zavolají a nabídnou roli. Anebo nezavolají.

Jste poměrně racionální, takže jste připraven i na situaci, že nezavolají.
No, dlouho jsem si myslel, že to právě takhle mám postavené. Ale posledních pět let si s operou opravdu užívám, a tak zjišťuju, že o konci nepřemýšlím.

Takže se ho přece jen bojíte?
Nebudu před vámi hrát střelce, co nemá žádné pochyby. Celý život jsem si říkal, že mně na zpěvu zase až tolik nezáleží, mám přece firmu, ale když o tom začnu znovu dnes přemýšlet, docházím k závěru, že jsem těch více než dvacet let hledal pravdu právě o zpěvu. To je to, co mě nejvíc zajímá. Chci zpívat co nejlíp, žene mě radost a chuť zvládnout i ty nejobtížnější role. Ano − je v tom jistě i kus exhibice a touha po úspěchu. A někdy se mi stává, že když třeba onemocním nebo jsem unavený nebo přijdu přechodně o hlas, dostaví se stav úzkosti, až paniky. Opera mě prostě teď hodně baví. Ale − všude mám s sebou počítač. A když čekám, až se přestaví při zkouškách scéna, pracuju pro firmu. Nemohl bych tam jen sedět a koukat do blba.

Máte někoho, kdo na vás čeká doma?
Už zase ano. Je to sice složité, se mnou je to složité, ale je krásné, když se vám podaří někoho takového najít, kdo akceptuje váš svět. Byl jsem ale delší dobu sám a šlo to taky.

Opera nepasuje s partnerským vztahem?
Asi by to šlo dohromady, ale jak jsem dlouho nevěděl, jestli zpěv miluju, nebo nemiluju, co vlastně chci, tak jsem si také musel ujasnit, co chci v osobním životě. Mám za sebou několik neúspěšných vztahů, což mne dost poučilo, a když nastal okamžik, že se můžu chovat sobecky a nebrat ohledy na nikoho, v kariéře i v byznyse, ukázalo se, že mi to dělá dobře. Bavilo mě to takhle. Uvidíme, co se stane teď. Partnerský vztah musí být přínosem, a ne zátěží, musí obohacovat, a ne omezovat… To je moje přesvědčení.

A co dělá operní pěvec a podnikatel ve volném čase? Máte čas na něco jiného?
Starám se hodně o sebe, sportuju, včera jsem byl dvě hodiny běhat v parku. Musím sportovat. Jinak jsem přistupoval k životosprávě, když mi bylo 32 a jinak dnes, když je mi 42. Je to hodně nepravidelný způsob života, když po večerech zkoušíte a máte představení, najezdíte tisíce kilometrů, lítáte, bydlíte po hotelích, nemáte kuchyň po ruce. Takže ve volném čase se to snažím vyrovnávat, abych se v roce 2020 a 2022 mohl ještě na jevišti svléknout a necítil se blbě.

Svléknout?
To jste si nevšimla, že nás teď pořád svlékají?

Netušila jsem, že je to už trend.
V zahraničních operních domech se teď snaží získat mladé publikum, pracují s Facebookem, internetem. A pro každé představení nejenže fotí plakáty, ale točí i videoklipy. Když to vidíte, máte pocit, že tam zpívají jen lidi z modelingových agentur. A představení už také není jen opera! Pěvci nestojí nehybně na rampě, ale hrají. Divadlo se vším všudy.

No, tuhle jsem byla na Mozartovi a celá scéna byla jako šikmá plocha, takže pěvci klouzali dolů, občas i hlavou napřed, a přitom zpívali. To mi přišlo už moc.
Mě herectví vždycky lákalo. V opeře je to dvojitý kumšt, když se ještě musíme přesně napasovat do partitury. Ale když se to podaří, je to paráda. V Kolíně nad Rýnem, vloni v Madam Butterfly, jsme odzpívali s partnerkou ten nejkrásnější milostný duet v prvním jednání tak, že si mě do půl těla vysvlékla, natřela mi tváře pěnou a oholila mě.

A vy jste s břitvou na krku zpíval?
Jasně. Neholila mě doopravdy, to by nebylo na druhý den už co holit, ale bylo to skvělé.
Už jste někdy odmítl nějakou takovou scénu nastudovat?
No jo. Odmítl jsem i celé produkce. Třeba jsem nastudoval novou verzi Rusalky se slavným německým režisérem Stefanem Herheimem, který však zasahoval drasticky do partitury a škrtl třeba celou smrt prince. V Bruselu jsem to odzpíval, ale v Barceloně, kde jsme to měli zase dávat, jsem od projektu odstoupil. Anebo teď mám smlouvu na Parsifala a vím, že režisér se vyžívá v tom, že pěvce svléká donaha. A to se mi nechce, půjdu maximálně do boxerek. Takže mám ve smlouvě, že budu mít bederní roušku.

No to jsou tedy situace.
Jo, někdy je to drama. V jedné inscenaci jsem lítal ve slipech po jevišti a lil si z PET lahve na hlavu vodu, pak si jako píchal drogy a byl v rauši.

Co probůh to bylo za operu?
Faustovo prokletí. Berlioz.

Jak to dělají pěvci, kteří nemají atletickou postavu jako vy?
No, řekl bych, že často nezpívají milovníky. Doba robustních postav je nenávratně pryč.

Jaký je dnes vlastně poločas rozpadu operního pěvce?
To se nedá zobecnit. Záleží na fyzičce a na tom, jakou máte techniku hlasu. S věkem se můžete posouvat do jiných rolí, než je první milovník. Anebo se můžete zaměřit na režiséry, kteří jsou tradičnější. A když vám je šedesát, tak už nebudete zpívat Alfreda v Traviatě nebo Rudolfa v Bohémě. Ale můžete se věnovat Wagnerovi, velkým verdiovským rolím. Záleží na vás a na spoustě dalších věcí. Někteří končí v 35 a někteří v 75.

Když odmítnete třeba nahatou roli, nemůže se stát, že si režiséři mezi sebou řeknou: Ten dělá problémy, už mu nebudeme volat?
To se děje. Ale je to tak půl na půl. Můžete také stoupnout v ceně. Lidé v tomhle světě se sledují, a když vidí, že jste odmítla projekt, který byl přemrštěný, řeknou si, ten si věří, to je borec. Mám zkušenost, že nejúspěšnější pro mou kariéru byly projekty, které jsem odřekl. Udělaly mi reklamu, ať už pozitivní, nebo negativní, která mi přinesla ještě mnohem zajímavější role. Loni jsem třeba odmítl hned několik rolí, protože jsem už byl přetížený. Měl jsem osm velkých angažmá a už toho bylo příliš. Nemám ve zvyku předstírat, že jsem najednou, na poslední chvíli onemocněl, za nic se neschovávám, takže jsem přiznal, že jsem to přešvihl, a včas odstoupil.

Co na to americká agentura?
No tak − oni jsou to američtí Židé, samozřejmě se dohadují. Ale já jsem taky tvrdohlavý, takže si vždy vyměníme pár e-mailů. Oni píšou dlouhé romány a já na to odpovídám dvěma slovy: Ne, děkuji.

Hm, asi je to taky tvrdý byznys.
To víte, že je to byznys, velký byznys.

Pražská představení a koncerty, na nichž se na podzim  2016 představí Pavel Černoch domácímu publiku, jsou vlastně velmi výjimečná. Ač je to k neuvěření, špičkový pěvec je více známý ve světě než tam, kde má trvalé bydliště. Zatím.

V září a říjnu 2016 můžete tedy Pavla Černocha vidět a slyšet:

◼ V Národním divadle v roli Jeníka ve Smetanově Prodané nevěstě – představení 6. září a 11. října.

◼  Na festivalu Dvořákova Praha, v rámci něhož vystoupí 11. září při svém písňovém recitálu v Anežském klášteře.

◼ 29. a 30. září v Rudolfinu, kde vystoupí při koncertu České filharmonie – na programu je Mahlerovo Das Lied von der Erde.

Rozhovor s Pavlem Černochem byl publikován v Hospodářských novinách, fotografie také vznikly pro jejich přílohu EGO!, děkujeme za možnost zveřejnění.