2. Která rozhodnutí Karla IV. považujete za zásadní, tedy veskrze pozitivní, a které kroky jsou podle vás diskutabilní, nebo dokonce nepovedené?
Karlovi téměř nic nespadlo do klína. Tvrdá škola politické praxe, kterou získal od otce, mu přišla nejednou vhod. Doba, v níž působil, se šinula od jedné katastrofy ke druhé. Nesnesitelná sucha stíhaly mohutné povodně, morová epidemie kosila tisíce lidí všude po Evropě, kterou procházely fanatické zástupy mrskačů. Sám utrpěl četné osobní rány a ztráty, včetně závažných zranění.
Karlovo výsledné snažení bylo veskrze pozitivní a přinášelo obecně dobré především českým zemím. Ve třiceti letech byl již zralým státníkem s promyšlenými záměry. Ty více méně naplnil v březnu a dubnu 1348 založením Nového Města pražského i univerzity a vydáním neobyčejně významných státoprávních listin, které na celá staletí upevnily státní svazek zemí Koruny české.
Na české vysoké šlechtě si však Karel vylámal zuby. Když už se mu nepodařilo prosadit psaný zákoník, odkázal panstvo do patřičných mezí a zmocnil se jejich záštity, dědictví Přemyslovců a svatého Václava.
3. Jak ho vidíte coby hráče na mezinárodní scéně?
Vyjdu z jednoho Karlova státnického počinu, který vešel do dějin střední Evropy. Tak zvanou Zlatou bulou z roku 1356 Karel IV. mimo jiné stanovil pravidla volby římského krále, která zůstala v platnosti až do zániku Římské říše v roce 1806.
Respekt Karla IV. jako římského císaře v mezinárodních vládních a církevních kruzích dosáhl vrcholu v posledním období jeho vlády. Při pařížském setkání tří králů v lednu 1378 Karel IV. fascinoval přítomné politiky svou schopností tlumočit obsah latinských listin do němčiny i francouzštiny. Díky svému nadání pro jazyky i mimořádnému intelektu byl méně závislý na svých poradcích než jiní soudobí panovníci. Snad i proto muži, kteří císaři stáli po boku, patřili k duchovní i diplomatické elitě. Stačí připomenout prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic nebo literárně proslulého kancléře Jana ze Středy.
4. Jaký byl Karel IV. manžel?
Zvláště v těchto tak citlivých otázkách soukromého života musíme jít s barvou ven a přiznat, že půjde o pouhé dohady. S Blankou z Valois několik let vyrůstal v náležitě vznešeném prostředí francouzského královského rodu. Krátce poté, co se v sedmi letech poznali, byli slavnostně sezdáni. Skutečnými manželi se stali až o jedenáct let později, kdy si Karel, tehdy již moravský markrabě, nechal přivézt Blanku z Lucemburska. V jejich případě si lze představit, že šlo o hlubší vztah a vzájemné zahledění. Ještě v posledním roce svého života, když se v Paříži setkal se sestrou své první ženy, začal Karel při vzpomínce na ni plakat. Není důvodu oficiální relaci francouzského dvora nevěřit. Jak vidíte, musím se opravit, přece jen nějaké soudobé svědectví o Karlových citových projevech lze tu a tam nalézt.
Blanku si Karel nevyhlédl, ostatní tři nevěsty ano, a to i na základě politického kalkulu. Každá z nich byla mladší: Anna Falcká o 13, Anna Svídnická o 23 a Eliška Pomořanská dokonce o 31 let. Žádná z nich přesto nebyla o manželské potěšení či povinnosti ochuzena. Karel si uchoval mužnou sílu až do pozdních let, vždyť poslední potomek se mu narodil rok před smrtí, v 61 letech.
Pro mladé ženy, spíše ještě dívky, bylo manželství s císařem ojedinělým povznesením do výšin soudobé společnosti. Tak to alespoň slýchaly od svých rodičů a jim nezbývalo nic jiného než svůj úděl přijmout. Pro Karla mladé ženy znamenaly naději nejen na nové potomky, ale i životní vzpruhu. Zdá se, že zvláště Elišce Pomořanské plnil vše, co jí na očích viděl. Mimo jiné pro ni začal budovat svoji novou rezidenci v braniborském Tangermünde. Nedomnívejme se však, že ženy vždy byly poslušnou obětí politických manželství. Na vlastní kůži to poznal Karlův mladší bratr Jan Jindřich, jehož korutanská vévodkyně Markéta Pyskatá či Hubatá odkopla od lože i od stolu.
5. A jaký byl Karel IV. otec?
Také v tomto případě dějepisci narážejí na mlčení pramenů. Není ani divu, vždyť osobní svědectví tohoto druhu středověk ještě neznal. Karel IV. měl dvanáct dětí a jednoho nelegitimního syna. Pět z jeho dětí zemřelo krátce po narození a ztrátu každého z nich nesl velmi těžce.
Dlouho se nemohl dočkat dědice trůnu. Václav IV., příští římský a český král, se narodil až jako páté dítě. Snad i proto ho šťastný otec zahrnul mimořádnými poctami. Nejen velkolepá slavnost při jeho křtinách v Norimberku, ale i korunovace dvouletého batolete na českého krále o dva roky později vyvolaly úšklebky mezi dvořany. Nebude asi daleko od pravdy, když se budeme domnívat, že Karel svému následníkovi bohatě dopřál všeho, čeho se právě jemu jako královskému synu v dětství v Čechách nedostalo. Nemělo by však z toho vzniknout mylné domnění, že dcery Karel nezahrnul do svých přání a plánů.
Stačí připomenout, že jeho dcery byly manželkami předních říšských knížat a že Anna se stala ženou anglického krále Richarda III. Císař krátce před smrtí zajistil ve dvou testamentech také všechny tři své syny, kteří po jeho smrti vládli v bezmála celé střední a jihovýchodní Evropě. Nezapomněl ani na svého levobočka Viléma, jemuž zajistil papežskou dispenzi a svolení k uzavření sňatku s vysoce urozenou dámou. O Karlových citech k jeho potomkům nedokážeme sice nic říct, o všechny se však postaral, jak se na císaře slušelo
|
