Vešel do kuchyně a zahlédl matčiny oči. Rychle se sklonila nad kufrem. Otec zašeptal: Utečte! Nepřemýšlel, otočil se na patě, chytil sestru za ruku. Vyskočili oknem, přeběhli zahradu, louku, úvoz. Pronásledoval je někdo? Střílel? Rodiče už nikdy neviděli.
Bylo pozdní jaro roku 1941, profesoru Ervínu Adamovi bylo devatenáct a ještě netušil, že takových zlých okamžiků ho čeká ještě bezpočet. Jen díky své rozvaze, intuici, odolnosti a možná i náhodě je všechny přežil. Je to tak jednoduché říct. Přežil. Sedíme okolo velkého stolu v 39. patře nablýskaného mrakodrapu v Houstonu, v místním klubu petrolejářů, a vychutnáváme si sváteční oběd. Jonathan, jeden z vnuků profesora Adama, slaví třicáté narozeniny, a tak se sešla celá rodina. Nemohu se ubránit, když je tak všechny vidím okolo stolu: kdyby ten mladík nevyskočil z okna, nebyli by tu. Nebo kdyby o čtyři roky později nenastoupil do vlaku…
*Pochodovali jsme několik dní, od lágru k lágru. Kdo padl, byl zastřelen. Dlouho jsem se držel, ale pak přišla krize. Zastavili jsme kdesi na poli a esesáci začali řvát: Kdo nemůže, vystupte z řady! Bylo mi už všechno jedno. Přihlásilo se nás dvacet třicet? Čekal jsem kulku do týla, ale oni nás nahnali do vagonu stojícího opodál na trati. Vlak se dal do pohybu. Když jsem se probudil, stál nade mnou americký voják. Nevím, proč nás nepostříleli a naopak zmasakrovali ty, kteří ještě mohli pochodovat.*
Ne, otázku, proč zrovna on přežil, si sám už dávno neklade, vzpomínkám se ale nevyhýbá, i když má pocit, že vše na tohle téma už bylo řečeno a napsáno. Raději si povídá o medicíně.
Pro ni se rozhodl už velmi dávno, v čase, kdy o Hitlerovi slýchal jen vyprávět, a také si − po válce − se zarputilostí sobě vlastní prosadil, aby ji mohl studovat. Celý život pak tvrdě pracoval, nepolevil, ani když emigroval, a své zaujetí přenesl i na potomky.
Zatímco dnes 93letý světově uznávaný epidemiolog má stále svou pracovnu na Baylor College of Medicine v Houstonu, jeho starší dcera Karolina patří k předním americkým odborníkům v péči o matku a nenarozené dítě. Na medicínské obory se také chystají všechny tři děti doktorky Adamové. V téhle pozoruhodné česko-americké rodině jsou povoleny jen dvě výjimky − Karolinin manžel John a mladší sestra Alice jsou právníci.

 
Přednášky v Lucerně
*Vždycky jsem chtěl být lékařem, v roce 1941 jsem odmaturoval, ale za čtrnáct dní maďarští četníci odvedli rodiče a vše bylo jinak. Se sestrou Editou jsme se rok schovávali u dědečka ve sklepě. Měl v Rachově, v tom našem městečku na úbočí Karpat, pěknou kavárnu,* vzpomíná profesor Adam.
Když se zdálo, že na další protižidovské zátahy už nedojde, vylezli s Editou ze sklepa a Ervín začal přispívat do dědečkova rozpočtu tak, že pomáhal v právnické kanceláři.
*Ale můj sen byla medicína. Asi jsem se zhlédl ve strýci, který tam léčil polovinu kraje. Byl to velmi moudrý muž, prozíravý. Když se na začátku roku 1944 ruská fronta přiblížila, všichni v Rachově jsme si mysleli, že válka brzy skončí. Smáli jsme se tedy strýcovi, když začal v lese stavět betonový úkryt, protože nevěřil, že na nás Hitler zapomněl. Nakonec − v březnu 1944 − nás všechny nahnali do dobytčáků a odvezli do Osvětimi, zatímco on s rodinou přežil v lese bez újmy. Stejně prozíravý byl i v roce 1946 − jako jeden z prvních se oficiálně se svými blízkými vystěhoval do Izraele. Já tak dlouho váhal, až byly kvóty vyčerpány a už mě nepustili za hranice.*
Právě se strýcem a sestrou, se kterou se jako s jedinou z nejbližších příbuzných po válce shledal, zamířil Ervín Adam v roce 1945 do Prahy − a i když byl ještě vysílený z koncentráku, přihlásil se okamžitě na medicínu. Na přednášky chodil s tisíci dalších mediků, kteří doháněli ztracené válečné roky, do paláce Lucerna. Tam byl totiž největší sál v Praze, jinam se nevešli.
*Tam u nás, na Podkarpatské Rusi, jsme se po roce 1918 všichni ztotožnili s československou myšlenkou a skutečně se cítili jako občané republiky, jež k nám přinesla pokrok a demokracii. Kdo chtěl studovat, mířil tedy do Prahy. V Rachově jsem si pouze vyzvedl na úřadě rodný list a udělal jednou provždy za minulostí tlustou čáru. Nikdy jsem tam už nejel, vždyť mi tam nikdo nezbyl. A také jsem si změnil jméno − z Adlersteina se stal Adam.*
Po studiu získal společně se svou ženou Vlastou, také lékařkou, místo v Nemocnici Na Bulovce a začal se zabývat neuroinfekčními chorobami. Brzy se stal zástupcem šéfa kliniky, asistentem tehdejší pediatrické fakulty a společně s kolegy vedl rozsáhlé očkování proti dětské obrně. Stál vlastně u zrodu celé koncepce boje s touto nemocí a sehrál jednu z klíčových rolí při její realizaci. Ta byla natolik účinná, že se Československo stalo první zemí, kde byla dětská obrna zcela vymýcena a metody od zdejších lékařů postupně převzaly další země.
Jenže − kdo je moc úspěšný, nebývá v Česku oblíbený. V roce 1960 zasáhly Bulovku a také lékařskou fakultu kádrovací čistky a nestraník židovského původu, který se nikdy nebál říkat, co si myslí, byl shledán nežádoucím. Naštěstí mu podali pomocnou ruku kolegové z Ústavu sér a očkovacích látek, kde se posléze podílel na založení klinicko-epidemiologického oddělení a zkoumal účinnost různých biologických preparátů.

 
Věda v Houstonu
Další zlomový okamžik přišel na konci šedesátých let − a Ervín Adam reagoval vlastně stejně jako na začátku války, tváří v tvář maďarským četníkům, kteří vedli jeho rodiče na smrt: nerozmýšlel se.
*V srpnu 1968 jsme byli ve Vídni u mé sestry, která se provdala za Rakušana. Vrátili jsme se 20. srpna. Když jsme se ráno probudili a slyšeli letadla, nemuseli jsme si s Vlastou nic vysvětlovat. Sbalili jsme děti a odjeli.*
Po krátkém působení na McGillově univerzitě v Montrealu přijal Ervín Adam pozvání špičkového amerického virologa Josepha L. Melnicka z Baylor University v Houstonu a stal se hostujícím profesorem epidemiologie na Department of Virology and Epidemiology. Ervín Adam tam mimo jiné posléze vedl část projektu, jehož cílem bylo objasnit, jakou roli hrají viry v patogenezi lidských nádorů, především karcinomu děložního čípku. Společně se svými kolegy tedy přispěl k procesu, jenž vedl k vyvinutí vakcíny proti této vážné nemoci.
Do výzkumné práce vnesl řadu nových prvků, které podstatně přispěly k poznání biologie herpetických virů a k objasnění etiologických vztahů mezi viry a zhoubnými nádory. Jeho příspěvek ovlivnil a stále ještě ovlivňuje vývoj dalšího bádaní v této problematice. To už cituji závěry odborné komise, která ho v roce 2012 navrhla na udělení prestižní ceny Česká hlava. Za uznalými větami se ovšem − jak ví nejlépe on sám a také jeho dcery − skrývá obrovská práce a dlouhé měsíce úsilí, než se mu v nové vlasti podařilo prosadit a vydobýt si postavení adekvátní jeho znalostem a schopnostem.
*Když emigrujete v 48 letech, není to jednoduchá situace. Pominu-li počáteční potíže s jazykem, jako lékař si musíte udělat ve Spojených státech znovu všechny licenční zkoušky, nikdo nebere v potaz, že jste v Praze měla už dlouholetou praxi, ani titul docenta nebo profesora vás neochrání. Začínáte od nuly,* vysvětluje mi Alice Adamová. I když sama není lékařka, zná tuto profesi hodně zblízka. Aby se uživili, její rodiče museli v Houstonu rozdělit role: Vlasta Adamová se soustředila na geriatrii a soukromou praxi, zatímco profesor Adam se věnoval vědeckému výzkumu na univerzitě. A po pracovní době, ráno a večer, také ordinoval, aby jeho dcery mohly studovat na prestižních školách. Alice se přihlásila na práva na South Texas College of Law v Houstonu, Karolina studovala medicínu nejprve v Belgii, posléze v Pensylvánii a v Texasu. Právě ona převzala rodinné řemeslo. A je pro něj stejně zapálená.

 
Vítejte v městě medicíny
*O profesi jsem nepochybovala, to mám po rodičích. Jen jsem si nebyla jistá oborem. Při rezidentuře, když v USA procházíte různými obory, mě nadchla chirurgie, líbila se mi pediatrie a zasáhlo mě porodnictví. A pak jsem potkala právě v Houstonu vynikajícího profesora, který se zaměřil na léčbu nenarozených dětí, tedy na fetální medicínu. Vlastně ten obor zakládal. Uvědomila jsem si, že to spojuje všechna témata, která mě zajímají,* říká Karolina Adamová.
To už nejsme v luxusní restauraci, ale v její ordinaci v houstonském Texas Medical Centru. Tvoří ho desítky nemocnic a pracovišť, která jsou pověstná náročnými vědeckými a léčebnými projekty (třeba ve výzkumu rakoviny), působí tu špičkoví vědci a lékaři. Celkově tu každý den chodí do práce více než 60 000 lidí.
Karolina Adamová má v tomhle městě medicíny své soukromé centrum jen pár kroků od The Womans Hospital.
Je sobotní ráno, v čekárně a v ordinacích vybavených nejmodernějšími přístroji vládne poklidnější atmosféra, což znamená, že se Karolina může asi tak na deset minut zastavit, než ji sestra zavolá z operačního sálu. *S kolegy jsme před lety založili soukromou společnost, v níž se věnujeme výhradně komplikovaným případům těhotenství. Pečujeme o děti, jež mají nějaký zdravotní problém už v prenatálním stadiu, a také o matky, jež trpí rakovinou, cukrovkou, hypertenzí nebo jsou po transplantaci orgánů. Játra, ledviny − to dokážeme zvládnout, ale otěhotnět po transplantaci srdce? Nedoporučuji. Měla jsem tři takové pacientky, jedna ale asi rok po porodu zemřela. Těhotenství je pro srdce velký nápor.*
V USA dnes působí asi 2000 lékařů, kteří se specializují na maternálně-fetální medicínu, jak se dnes tento obor nazývá. Dcera známého epidemiologa o něm pravidelně přednáší na houstonské Baylor University a newyorské Weill-Cornell Medicine, patří také mezi lékaře, kteří prosazovali do praxe tzv. fetální chirurgii (tedy operativní zákroky u dětí trpících vrozenými vadami, a to před narozením). Dnes − jak říká − už sama takové případy neoperuje, to přenechává trénovaným specialistům, zatímco ona se soustřeďuje na komplexní péči o pacientku a její dítě, včetně porodu. Na svět už přivedla přes 5500 dětí.
*Je to permanentní služba, pro moji rodinu dost náročná, já vím. Jsem každý den do noci s pacientkami, stále na příjmu, konzultuji neustále − samozřejmě i o víkendech a v noci. Stále mě to ale fascinuje. Medicína postupuje rychle dopředu, jen to, co se podařilo za posledních pět let, je neuvěřitelné. Vzpomínám si na jednu ze svých prvních pacientek. Měla rakovinu prsu a já jsem chtěla, aby jí onkologové dali chemoterapii. Ale oni tvrdili, že léky v těhotenství nemůže brát, protože léčba poškodí dítě. Vyhledala jsem si dostupné statistiky: všechny těhotné, jež měly rakovinu a nedostaly léky, umřely. A tak jsem tu čtyřicetiletou pacientku, která čekala první dítě, přesvědčila, aby se léčila. Narodilo se jí zdravé miminko a přežila. Tehdy to byl skoro zázrak, dnes je samozřejmostí, že onkologické pacientky se léčí a rodí zdravé děti. Teď jich mám v péči najednou šest.*

 
Ani v Americe, ani v Evropě
Když se Karolina Adamová rozhodovala, kam půjde na vysokou, zvolila si nejprve belgickou univerzitu. Jejího otce to překvapilo, ale chápal touhu po starém kontinentu.
*V Americe se mi dlouho stýskalo po evropském stylu života. Bylo mi skoro patnáct, když jsme emigrovali, měla jsem ráda Prahu. A tak jsem v Americe postrádala třeba ta hezká rána, kdy se vzbudíte a jdete si koupit čerstvé rohlíky a mléko,* říká Karolina. Studovala tedy v Bruselu, ale nakonec se vrátila do Ameriky. *Došlo mi, že potřebuji někam patřit. A protože jsem se zamilovala do Američana, rozhodla jsem se vrátit do Houstonu. Nemohu si tu sice ráno skočit pro rohlíky do pekárny naproti, ale zase máme ledničku, kam se všechno vejde,* směje se.
Doma se v Houstonu cítí dnes celá rodina, nikdy však nezpřetrhala ani pouta s Českem. Adamovi hostí ve svém domě s obdivuhodnou vstřícností všechny krajany − většinou lékaře. Nejprve přicházeli emigranti, po roce 1989 také profesor Adam pomohl zprostředkovat dlouhodobé stáže na Baylor University pro desítky mladých českých a slovenských kolegů. A když byl posléze manželům Adamovým přiznán v České republice důchod, zřídili v Praze nadaci, která z těchto peněz podporuje sociálně potřebné studenty II. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ve prospěch budoucích českých lékařů věnovali už více než dva miliony korun.
Když se s mužem, který přežil šest koncentráků a dvakrát ztratil vlast, díváme z 39. patra na Houston a já se ho zeptám, proč to vlastně ještě pro Čechy dělá, pokrčí rameny: *Musíme si přece pomáhat.* Mimochodem − ten Hřebejkův film má moc rád.

Foto: archiv rodiny Adamových, autorka 

Ervín Adam (93)
◼ Narodil se v Rachově na Podkarpatské Rusi, která se po roce 1918 stala součástí Československé republiky a po roce 1938 připadla Maďarům. Ti poslali do koncentráků postupně všechno židovské obyvatelstvo. Ervín Adam jako jeden z mála přežil, v roce 1945 se přestěhoval do Prahy a vystudoval medicínu. Několik let působil v Nemocnici Na Bulovce a vedl tým lékařů, který vymýtil dětskou obrnu.
◼ Jako skvělý epidemiolog se prosadil i po roce 1968 v USA, kde se na Baylor University v Houstonu podílel na výzkumu rakoviny děložního čípku. Ten ve svém důsledku přispěl k vyvinutí vakcíny proti této chorobě.
Ervín Adam žije v Houstonu, je vdovec, má dvě dcery a tři vnoučata.

 Text vyšel také v páteční příloze Hospodářských novin, děkuje za možnost zveřejnění.