Žraloci v krajině, koně ve foyer Musela to být scénka jako z Felliniho filmu. Na silnici kousek za slovenskými Malackami, na kraji táhlé písečné krajiny s ostrůvky borovic roztroušenými do dálky zastavilo červené nákladní auto s českou poznávací značkou. Vyskočil z něj muž středního věku a čtyři mladíci. Chvíli se rozhlíželi, pobíhali, snad cosi hledali, fotili, radili se. Pak se rozběhli zpět k autu a vytáhli z něho tři zářivě červené žraloky. Už když je nesli na louku, vypadalo to, jako když obrovští predátoři sami vplouvají do trávy, mezi stromy. „Úžasné místo, s dlouhým průhledem, v němž sochy mohly vyniknout. Nafotil jsem si pracovní snímky a už si představoval, jak pozvu fotografa profesionála, aby to udělal pořádně, když najednou u silnice zabrzdilo další auto. Tři uniformovaní chlápci přišli ke mně a povídají, že se nacházíme ve vojenském prostoru, kde se nesmí ani zastavit, natož fotit. A my tam ještě pobíháme s pětimetrovými žraloky! Vysvětlení, že jsem vezl laminátové modely soch do Bratislavy a najednou jsem narazil na místo, které bylo jako stvořené pro červené žraloky, jim přišlo absurdní. Ale co s námi? Nakonec jeden z nich vytáhl vlastní foťák, tu bizarní scénku si zvěčnil a pak už nás hnali. Rychle to sbalte a zmizte. Máte štěstí, že nejsme vojenská policie, až ta přijede, skončíte v base i se žraloky!“ Michal Gabriel a studenti, kteří navštěvují jeho ateliér na brněnské fakultě výtvarného umění, nakonec dorazili do Bratislavy bez potíží. Skupina žraloků, odlitá do bronzu, dnes brázdí dvoranu tamního centra River Park na Dvořákově nábřeží. A Gabriel podniká výpravy do přírody se svými dalšími sochami.
Výpravy do krajiny „Vždycky jsem své první nápady – skici soch – kreslil i s krajinou nebo ji později domodeloval na počítači. Usadit sochu do skutečné krajiny mě poprvé napadlo, když jsem chystal výstavu na Sovinci. Měl jsem připravenou smečku šelem a potřeboval jsem je nafotit pro plakát. Dva dny jsem pátral po správném místě, až jsme s fotografem Ondřejem Polákem našli nedaleko hradu louku s vysokou suchou trávou. To bylo ono! Jako by se několikaletá práce na sousoší teprve v tomto momentě završila. Okamžik, kdy socha zapadne do krajiny, neztratí se v ní, ale dá jí další rozměr, je pro mě naplnění. Není potom důležité, jestli tam socha pobude dvě hodiny nebo dva roky. Když se to podaří, stačí mi pár prožitých minut na místě se sochou a krajinou a z toho žiji klidně další půlrok.“ V následujících letech podnikl bezpočet takových výprav, fotil červené koně v lese, stěhoval bojovníky na krkonošské svahy a třináct bronzových mužských postav také rozestavěl po belgické pláži. Přitom si potvrdil, jak důležitý je pro sochu dlouhý horizont, zjistil, že barva čerstvé trávy a listí jsou příliš kontrastní a les je nejkomplikovanější prostor, pochopil, jak se v krajině chová bronz, jak se světle hnědá patina dokáže prosadit i v podobně barevném prostředí a co dělá černá. Jeho soukromý archiv obsahuje stovky fotek – obrazů dokumentujících dialog umění s krajinou. Sochy mají paměť „I když jsou to veskrze osobní experimenty, samozřejmě se promítají i do mých veřejných realizací. Když některou sochu instaluji v galerii nebo na ulici, pracuji už s touto zkušeností, se zkratkou, která i v daných a do jisté míry omezujících podmínkách pomůže vybudovat v mysli diváka iluzi krajiny, do níž lze vstoupit. Pokouším se sochu postavit tak, aby co nejvěrněji přiblížila pocity, s nimiž vznikala. Dokáže totiž emotivní vlny přenášet. Jsem přesvědčen, že sochy mají paměť.“ Projekty, na nichž pracoval s architekty, a tedy vytvářel sochy k určité budově či situaci, nejsou početné, zato nepřehlédnutelné. V Plečnikově duchu vytvořil okřídleného levharta, který od roku 1996 hlídá vchod do kanceláře prezidenta. Je autorem Anděla na střeše Bankovního domu v Ostravě, navrhoval vrata Veletržního paláce v Praze a vytvořil Pegase pro sídliště Nový Barrandov. Jeho koně zvítězili také v roce 2006 ve veřejné soutěži a proměnili jednu z křižovatek v pražských Dejvicích.
Přemýšlím ve tvarech „Pro mě je vždy první socha. Při práci se nechám vést jejími tvary a detaily, s nadsázkou tomu říkám přemýšlení ve tvarech. Postupně si představuji i prostředí, ve kterém bych ji rád viděl, ale nezabývám se tím, že by měla proměňovat okolí. To platí pro sochy, které nedělám na zakázku, když ale pracuji pro konkrétní situaci, mám radost, když se i tohle povede – jako třeba v Dejvicích. Dokud na tom místě byla jen vodní kaskáda, působilo prázdně, lidé jej míjeli. Od doby, co jsou tam koně, je to prostor setkávání. Už jen instalace soch byla zážitek. Umisťovali jsme je pomocí velikého jeřábu, a tak se bronzoví koně vznášeli ve výšce střech domů. Dnes se tam lidé zastavují cestou z práce, děti se na koních střídají celý den.“ Podobně zafungovaly i jiné artefakty. Třeba bronzové šelmy původně Michal Gabriel v Trutnově jen vystavoval, ale sousoší posléze zakoupila městská galerie do své sbírky a šelmy byly nainstalovány před novou budovu společenského centra. Smečka sedmi kočkovitých šelem tu „loví“ od roku 2010 a lidské ruce a zadní části těla jejich bronzová těla vyleštily do nádherného odstínu. „Sochy mají být hlazeny. I staří Římané se k nim nechovali jako k nedotknutelným pomníkům, ale jako ke členům domácnosti. Pravidelně je třeba čistili a omývali! A nevzývali patinu jako my!“ „Ne, nevím, jaká by měla být role sochy v moderní společnosti. Důležitá je spíše role umění, což je z čistě racionálního hlediska úplně nesmyslná činnost. Ale právě pro tu svou iracionalitu je možná jednou z nejdůležitějších,“ říká sochař, který vede ateliér figurativního sochařství na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně a po dobu jednoho funkčního období byl děkanem této fakulty. A teď pojedeme na Mars „A proč je umění důležité? Je to hlas emocionální a spirituální části lidské osobnosti. V naší kultuře je umění zastíněné racionalitou, a tak poznáváme složitosti světa až do nekonečna, což je krásné, ale ve svém důsledku beznadějné. V umění neexistuje z hlediska kvality žádný vývoj – krása jeskynních maleb není menší než krása současného díla – rozdíl mezi minulostí, přítomností a vlastně i budoucností se maže, takto prožívaný stav pak naději nepotřebuje. V tom spočívá smysl umění, soudím.“ A kde by teď Michal Gabriel chtěl vystavovat? Nezaváhá. „Na Marsu. Toho se ale asi už nedočkám. I když… Když už teď některé sochy dokážeme vytvořit v 3D tiskárnách a existují také projekty tištěných stanic pro tuto planetu z jejího vlastního prachu, nejde vlastně o tak utopický sen.“
MICHAL GABRIEL (* 1960) Jeden z nejvýraznějších současných sochařů vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze a v roce 1987 se podílel na založení skupiny Tvrdohlavých. V roce 1995 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, od roku 1998 vyučuje na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, kde také po dobu jednoho volebního období zastával funkci děkana. Jeho díla vlastní řada našich i světových galerií, stávají se také součástí veřejného prostoru.
|