Kdy a kde Guarneri Trio Prague sehrálo svůj vůbec první koncert?
První koncert jsme dávali v listopadu v roce 1986 a ještě jsme neměli jméno. Říkali jsme si trio Klánský, Pavlík a Jerie. Ale na druhém koncertu už nám bylo jasné, že jméno Guarneriho, na jehož nástroje dva z nás hrajeme, je nosné a velmi zajímavé.
Proč jste se dali dohromady zrovna vy tři?
Čeněk Pavlík a já jsem do té doby často hráli s Ivanem Klánským duo, až se ukázalo, že on prostě nedokáže být v jeden večer na dvou místech zároveň... To byl první důvod, přičemž nám všem bylo jasné, že budeme-li hrát v triu, nabízí se nám zase jiný a bohatší zvuk a krásný repertoár. Uvědomili jsme si také, že na velká podia je jednodušší se dostat s klavírním triem než jako houslista s klavírem nebo cellista s klavírem. Prostě to byl krok dopředu.
V roce 1986 jste vy už se svou ženou a dětmi žil ve Švýcarsku, zatímco Ivan Klánský a Čeněk Pavlík měli trvalé bydliště v komunistickém Československu. Jak se v takové konstelaci dalo zkoušet, organizovat koncerty v zahraničí atd?
Musím předeslat, že jsem nebyl v pozici emigranta. Se svou rodinou jsem se legálně vystěhoval do Švýcarska, protože moje žena Beatrix je Švýcarka, narodila a vyrostla tam, posléze studovala v Praze hru na housle. Tady jsme se vzali a založili rodinu, ale když měly děti začít chodit do školy, řekli jsme si, že chceme, aby se jim dostalo vzdělání ve svobodné zemi, a proto jsme odjeli. Nicméně já jsem mohl do Prahy dál dojíždět, koncertoval jsem tu a také zkoušel s triem. Zároveň ale jsme zkoušeli také v Anglii, Holandsku, Švýcarsku, prostě, jak se to zrovna hodilo. Je důležité vědět, že klavírní trio není na soustavnou spolupráci tak odkázané jako smyčcový kvartet. Smyčcové kvarteto musí už kvůli intonaci cvičit s obrovskou pravidelností, zatím co klavírní trio může intenzivně zkoušet třeba tři neděle a potom nevadí, když se měsíc nevidíme. Intonace se opírá o klavír.
Když spolu hrají tři špičkoví čeští interpreti, dá se říci, že mají specifický český styl - třeba i zvuk?
Zcela určitě. Řekl bych, že česká škola se opírá o dvořákovskou melodičnost. Dvořákovy líbezné melodie, jež jsou často inspirované i lidovou hudbou, skutečně trošku připomínají krajinu kolem hory Říp nebo Jizerské hory. Prostě líbezná krajina a líbezná hudba, u Dvořáka velmi upřímná. V životě měl tři základní body: bezmeznou lásku ke své rodině, vřelý vztah k vlasti a pevnou víru v Boha. Byl hluboce věřící člověk, jenž ve své tvorbě dokázal až fascinujícím způsobem tohle všechno vypovědět, doslova obnažit svou duši. Myslím, že tohle všechno se nějak odráží i v pocitech každého českého muzikanta, který Dvořákovo dílo často hraje.
Tedy i vy necháváte nahlédnout do své duše?
Snažíme se o to. Řekněme, že náš styl je postaven na důsledné práci s detailem, volíme proto i adekvátní výrazové prostředky. Jinými slovy - je to také hodně o našich pocitech, o tom, jak vnímáme svět okolo sebe.
Když vám teď na cédéčku pustím stejnou skladbu nahranou jiným triem a pak tu vaši, poznáte se?
Okamžitě. Anebo nejpozději, když přijde první sólo. Jakmile se vynoří z toho homogenního zvuku ansámblu jeden z nástrojů, je jasné, jestli jsme to my nebo ne.
Pro vás osobně je trio ideální forma?
Ano, je to ideální forma, protože je to ryzí komorní hudba, při níž můžeme uplatnit i své sólistické kvality. Skvělé je to také z hlediska spolupráce a komunikace - v triu vládne totiž dokonalá demokracie. Ať už se rozhodujeme o čemkoliv, nikdy nemůže dojít k patu, vždycky dva hlasy převáží ten jeden. Nemůže se stát jako ve smyčcovém kvartetu, že se dva zaseknou proti dvěma a není řešení. Smějete se, ale taková úzká spolupráce přináší různé situace. A nejde jen o pojetí, jak interpretovat skladbu, ale i o běžné maličkosti v životě. Třeba si musíme odpovědět na otázku, zda na konci koncertu budeme přidávat, nebo nebudeme, jestli pojedeme autem nebo poletíme, kde budeme bydlet...V našem případě se tohle všechno domlouvá velmi rychle, jeden se prostě musí přizpůsobit. Za těch třicet let to už také máme dobře secvičené.
Kolik koncertů spolu do roka stihnete?
To se těžko počítá a už vůbec špatně přepočítává na nějaké průměry. Jsou malé koncerty a velké koncerty. Někdy hrajeme na českém nebo moravském venkově, kde třeba v Troubelicích přijde 35 lidí - a to není málo, když si uvědomíte, že tam žije celkem 1200 obyvatel. A pak zase hrajeme třeba v Alicante pro 1000 lidí, protože tam mají neuvěřitelných 900 abonentů. A když si vzpomenu, jak jsme hráli dvakrát v Buenos Aires - bez mikrofonů a před třemi tisíci lidí...? Každý koncert je jiný, vlastně nelze ani srovnávat. Hrajeme často v Česku, přitom v letošní sezoně jsme měli také Jižní Ameriku, kde jsme zahráli devět koncertů, na podzim připravujeme Japonsko, pak by se měla opakovat Jižní Amerika, poprvé bychom měli také vyjet do Číny, čeká nás koncert i v Petrohradu.
Kde je nejvnímavější publikum?
To je velice různé - v každé zemi jiné. Třeba posluchači v Jižní Americe reagují spontánně, to znamená, že na konci koncertu si připadáte jako na fotbalovém hřišti, ale neznamená to, že potlesk bude trvat dlouho. Jsou zvyklí také na jeden či dva přídavky, na třetí většinou nedojde, to není zvykem. A pak záleží na prostředí. Jiná atmosféra je večer v londýnském sále Mark Hall kam chodí kultivované publikum, a jiná při koncertu Sunday morning cofee někde na promenádě. Neodvažuji si tedy hodnotit, kde je publikum nejlepší.
Co pro vás znamená Pražské jaro?
Koncert na Pražském jaru v Rudolfinu - a k našemu třicetiletému výročí - to je vlastně to nejlepší a nejprestižnější, co si můžeme v České republice přát.
Všichni tři patříte nejen k nejlepším českým interpretům, ale zároveň jste také pedagogové, máte řadu studentů. Kdybyste měl porovnat jejich a své začátky před více než třiceti lety. Mají to dnes mladí hudebníci těžší?
Těžší a těžší, protože hudebníků přibývá, konkurence je tvrdá a není zase tolik příležitostí. Když jsem byl mladý, měli jsme vlastně spoustu sólistických příležitostí a to s výbornými orchestry, i když jsme žili v oné malé české provincii. Když si jenom vzpomenu, kolikrát jsem hrál třeba s Pardubickou filharmonií? Sjezdil jsem celou republiku. Dneska je svět otevřený a i běžný český orchestr si už může dovolit zaplatit zahraničního sólistu, tak proč by upřednostňoval Čechy? Cizinec znamená světovější image, je tedy šance, že to zaujme publikum... Mladý český muzikant to nemá vůbec jednoduché.
Nicméně má ku pomoci a ke své propagaci třeba Facebook nebo You Tube, což vy jste neměli.
To máte pravdu, tyto prostředky jsou účinné, dostanou muzikanta rychle do všeobecného povědomí. Jsou ansámbly, které třeba vymýšlejí vtipné klipy, takže na ně kliknou miliony lidí a je tedy velká šance, že někteří z nich dorazí i na koncert.
Současní mladí umělci také oproti vám cestují bez zábran po celém světě a získávají kontakty podstatně jednodušší cestou, ne?
Na život za železnou oponou už nechci vzpomínat. To byl absurdní svět. Umělec mohl vyjet jen se svolením a ve službách státní agentury Pragokoncert, jíž také odváděl nemalý podíl ze svých výdělků. Kdo nechtěl s Pragokoncertem spolupracovat, neměl šanci. A i když jste na tuhle hru přistoupila, stejně vás neminulo kolečko žádostí o nejrůznější potvrzení - jen těch výjezdních doložek, souhlasů, razítek! Milan Slavický jednou počítal, že na čtyři výjezdy do zahraničí potřeboval 105 potvrzení, včetně dokladu o tom, že odevzdal svou modrou knížku na Vojenské správě. To bylo šílené. De facto nebylo možné jet na jeden koncert, museli jsme si vždycky zařídit šnůru koncertů na pět šest týdnů, po které byla platná všechna ta povolení. Bizarní svět. A špatný sen.
Dobře, nebudeme vzpomínat, ale dívat se dopředu. Co vás čeká po Pražském jaru?
Před Pražským jarem bude ještě Basilej, Anglie a Německo, pak Uničovsko a třeba Dobříš. Po květnovém koncertu v Rudolfinu hrajeme například v Kocléřově u Dvora Králové, kde místní lidé pořádají krásná setkání s muzikou a uměním. V srpnu budeme na festivalu v Mariánských Lázních a pak je pro nás - v rámci našeho výročí - také důležitý koncert Českého komorního spolku v Rudolfinu a to 23. listopadu 2016. Tam ty třicáté narozeniny oslavíme podruhé.
Koncert:
Guarneri Trio Prague, Rudolfinum - festival Pražské jaro,
21.5. 2016, 20:00 hod
Program:
L. Fišer: Klavírní trio
F. Mendelssohn-Bartholdy: Klavírní trio c moll op. 66
A. Dvořák: Klavírní trio f moll, op. 65
www.festival.cz
Kde můžete ještě Guarneri Trio Prague v roce 2016 třeba slyšet:
19. 5. Dobříš - Festival Antonína Dvořáka
24. 5. - kostel v Kocléřově u Dvora Králové
19. 8. - Mariánské lázně
20. 8. - švýcarský Wengen, kde trio zahajuje Mendellsonův festival
23.10. - Opočno,
23. 11. - Rudolfinum, Praha
|
