Výzkum, vedený vědci z Washingtonské univerzity, konkrétně z Institut for learning and brain sciences (I-LABS) a realizovaný s pomocí stovek rodin, jež mají patnáctiměsíční dítě,  prokázal, že děti udělají cokoliv, aby se nestaly terčem hněvu. I v takto nízkém věku si našly cestu, jak se ochránit. Dokázaly vymyslet velmi chytrou, adaptivní odpověď, “ říká vedoucí projektu Betty Repacholiová.

Když se dospělý zlobí
Při jedné ze studií, publikované v březnovém čísle Developmental Psychology, chtěli autoři zjistit, jak se negativní jednání dospělých projeví v chování dětí, jež je pozorují. Dokážou děti odhadnout, zda se může nepříjemná situace, při níž se na sebe dospělí zlobí, opakovat? „Nakonec se ukázalo, že děti dovedou předpokládat a dělají už hodnotící závěry.  Jsou velmi pozorné a vědí o dospělých víc, než si myslíme. Rychle poznají, který dospělý se jeví jako vznětlivý, rychle zhodnotí situaci a ještě rychleji si ho zaškatulkují jako potenciální hrozbu.“ dodává Andrew Meltzoff, ředitel I-LABS.  
 V tomto experimentu figurovaly vždy tři osoby. Dítě (celkem šlo o 270 dětí ve věku patnácti měsíců), jeden výzkumník a reagující dospělý. Dítě sedělo u stolu naproti výzkumníkovi, který si postupně hrál s různými hračkami. Druhý dospělý na hru reagoval buď lehce pozitivně, nebo zcela negativně. Poté byly hračky předány dítěti. Cílem bylo zaznamenat, jak moc budou děti napodobovat hru a zda bude ovlivněna negativním postojem jednoho z dospělých. Ukázalo se, že děti, které u hraček zažily negativní reakci třetí osoby, si s nimi hrály mnohem méně a téměř nenapodobovaly hru, zatímco děti, které viděly jen pozitivní reakce, si hrály bez zábran.
 V další části studie se u stejné hračky změnila reakce třetí osoby z negativní na pozitivní. „Chtěli jsme vědět, jestli dítě předcházející negativní reakci dotyčného člověka zhodnotí jako jednorázovou situaci, nebo zda ji  pochopí jako součást charakteru té osoby,“ vysvětluje Betty Repacholiová. Nicméně, děti se nakonec této hře úplně vyhnuly. Připadalo nám, že nevěří, že se situace změnila, a tak si prostě dávají pozor. Chovají se raději v duchu přísloví:  “Jednou měř, dvakrát řež“, než aby riskovaly negativní reakce dospělých. A to přesto, že se situace evidentně změnila.“
 Druhá studie se pokoušela objasnit, zda si dítě vyvine mechanismus, který by mu teoreticky pomohl udržet výbušného člověka pod kontrolou. Tentokrát děti sledovaly buď negativní nebo pozitivní reakce třetí osoby na hračky. Poté měly samy možnost si hrát s jinými, velmi aktraktivními, hračkami. Ty děti, které byly svědky negativní reakce, se před tím samým dospělým ani nepokoušely hrát si. Tvářily se naprosto neutrálně a hračky ihned nechaly ležet bez povšimnutí.

Když děti vyjednávají
 „Bylo to pro nás velkým překvapením. Působily dojmem, že se snaží s dospělým vyjednávat a uklidnit ho. Nechtěly riskovat, že původně rozzlobeného dospělého naštvou znovu. S člověkem, kterého nikdy neviděly se zlobit, nic takového ale neudělaly. Dohromady tedy studie ukazují, že děti umí rychle vyhodnotit reakce a duševní rozpoložení dospělých. Ty negativní situace pak ovládnou jejich představu o charakteru člověka, chápou, že výbušný člověk se může rozlobit znovu a to i v různých situacích. Jak se ukazuje, děti jsou tedy velmi vnímavé ke svému okolí, zvláště pak lidem ve své blízkosti. Rodiče by proto měli být opatrní na to, jak se chovají k ostatním lidem před vlastními dětmi, protože to velmi může ovlivnit i jednání dětí, “ říká Betty Repacholiová. „Děti jsou skvělí detektivové - a to už v raném věku. Z našeho chování v minulosti dovedou odhadnout, jak se můžeme chovat v budoucnu a vytvořit si i pro sebe jisté závěry,“ uzavírá Andrew Meltzoff.