Příští rok to bude dvacet let, co se na české scéně etablovalo Divadlo v Dlouhé a záhy si svou osobitou poetikou a originalitou získalo obdiv publika i kritiků. Ti ho vyhlásili v rámci Cen Alfréda Radoka svého času nejen Divadlem roku, ale mnohokrát v průběhu let také cenou Thálie ocenili výjimečné výkony jeho herců a objevnou práci dramaturgů a režisérů.
Diváci svou přízeň potvrzují de facto neustále − vyprodanými představeními. Za úspěchem divadla, jež cílí na dospělé i děti školou povinné, stojí kromě uměleckého týmu také nenápadná elegantní dáma Daniela Šálková, ředitelka instituce.

Dlouhé roky platíte za divadlo, které nemá potíže vyjít s rozpočtem, je velmi oblíbené mezi diváky a díky náročným dramatickým titulům ceněné i kritiky. Jak to děláte?
Jako většina českých divadel jsme příspěvkovou organizací. Zřizuje nás hlavní město Praha, od něhož dostáváme dotaci zhruba 40 milionů na rok. Dalších 20 milionů vyděláme, což ve výsledku znamená, že jsme z 30 procent soběstační − a ano, i já tohle číslo považuji za malý zázrak. Protože když začnu počítat náklady, odečtu 10 milionů za nájemné – máme scénu v budově soukromého majitele –, pak ještě sociální a zdravotní za 60 zaměstnanců, jejichž počet se už nedá snižovat, a další odpisy, ukáže se, že 40 milionů se rozplyne, aniž by koruna z toho připadla na jakoukoliv uměleckou činnost.
A když pak vezmu ještě okolnost, že polovina našich diváků jsou děti, které platí maximálně 100 korun za dopolední představení, zatímco dospělí za nejdražší lístek 350 korun − ale náklady na dětská představení jsou přitom stejně vysoké jako na večerní inscenace pro dospělé −, je zřejmé, že se musíme poměrně dost snažit, abychom to ustáli.

Mají-li dětské inscenace třetinové tržby, proč je prostě nezrušíte?
Možná si ještě vzpomínáte, že v těchto prostorách kdysi bývalo Divadlo Jiřího Wolkera, posléze Divadlo na Starém Městě, a to mělo ve svém programu do roku 1995 výhradně představení pro děti. Když jsme tady v roce 1996 začínali my, osočovalo nás bývalé vedení, že chceme zabít dětské divadlo, ale bylo to právě naopak. Chtěli jsme ho rozvíjet, ale těžiště činnosti jsme přestěhovali z dopoledních představení pro školy na rodinná a podvečerní, kdy se děti sejdou v hledišti s dospělými a jsou zde dobrovolně.
Úplnou novinkou pak byl repertoár pro dospělé. To, že jsme děti neškrtli, nebyla jen − abych byla přesná − úcta k tradici, dokonce to nebyla ani podmínka účasti v konkurzu, ale naše potřeba. Náš tým vznikl ze dvou souborů, jedna část přišla z Divadla Labyrint, což byli samí činoherci, a druhá z Dejvického divadla. Lidé z Dejvického byli většinou absolventi katedry alternativního a loutkového divadla, měli už zkušenost s dětmi a chtěli pro ně hrát. Za smysluplné to považují i dnes.
 
Takže abyste vydělali, co potřebujete, musíte dětská či jiná náročnější představení kompenzovat tituly chytlavějšími, divácky populárnějšími.
Máme 412 míst v hledišti, což se nám zpočátku zdálo být šílené. Pro srovnání − v Dejvickém divadle bylo jen 150 míst. Kolegové se museli naučit v tom velkém prostoru hrát, já jsem musela hodně počítat. Když přijde na představení 100 lidí, divadlo je prázdné, když 200 lidí, poloprázdné… To nemůžeme dopustit. A tak, pokud nasazujeme inscenaci, u níž není jisté, jak ji budou lidé navštěvovat, víme, že následující představení musí být divácké. Nemůžeme si dovolit hrát pro prázdné divadlo.

Co je divácké představení?
I když se někdy stane hitem kus, který jsme považovali za náročnější (třeba Lidská tragikomedie nebo také 407 gramů z Bohumila Hrabala), divácky nejvděčnější jsou komedie. Ani ty ovšem nemusí být kdesi hluboko pod úrovní laťky, kterou jsme si nastavili. Ale nebudeme předstírat, že nepotřebujeme diváky.

Po dvacet let je jádro vašeho uměleckého souboru stejné, vaši skalní diváci s vámi stárnou. Ale jací jsou ti noví? Chápou divadlo stejně?
Současný mladý divák komunikuje. S rozšířením sociálních sítí máme daleko větší odezvu na naši práci − chválí nás, píší připomínky nebo rovnou navrhují, jaký titul bychom měli nasadit. Okamžitá odezva je poměrně nová zkušenost, se kterou velmi rádi pracujeme.
Na druhou stranu musím ale i konstatovat, že diváci jsou čím dál méně schopni vnímat složitější strukturu inscenace, například prolínaní dějů nebo netradiční divadelní postupy. Pokud nejde o lineární a jasný příběh, dokonce i lidé velmi vzdělaní se v ději obtížně orientují.

Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že je to důsledek nekonečných televizních seriálů. Lidé už asi nejsou zvyklí na jiné způsoby vyprávění příběhu. A nemohu nepodotknout, že k této jisté eschopnosti přispívá české školství. Nedávno se nám stalo, že do divadla zavolala učitelka a vytýkala nám, že děti nerozuměly představení. A proč jste jim to nevysvětlila? zeptala jsem se. Ukázalo se, že ani paní učitelka nebyla schopná rozeznat, že v představení Tři mušketýři jde o dvě dějové roviny: jedna se odehrává v 70. letech a druhá v časech dArtagnana. Hlavní hrdinka, holčička, si čte Dumasův příběh a ten občas ožívá… Ta paní učitelka si to nedokázala srovnat v hlavě.

Tak to abyste začali pořádat instruktážní hodiny pro paní učitelky, kde by jim zručný kouč vysvětlil, jak je dnes tak módní, o co v divadle kráčí.
Budete se divit, ale my vlastně něco podobného pořádáme − a rádi. Děláme po představení workshopy či besedy s dětmi i s dospělými. A rádi bychom podnikali víc, kdyby byl čas a prostor. Totéž dělají galeristé… Řekla bych, že mezera ve vzdělání se v tomto směru dotýká veškerého umění.

Už se někdy stalo, že jste museli divadelní inscenaci přestavět a zjednodušit, aby byla divácky stravitelnější?
To ne. Ale stane se, že inscenace má kratší životnost, protože si ji diváci nenašli. A stane se to i přesto, že si umělecké vedení myslí a kritici to potvrzují prestižními cenami, že to představení je skvělé.

To byla třeba inscenace Lékař své cti?
To byl spíš případ toho, jak režisérka Hana Burešová dokáže i z téměř nehratelného textu Pedra Calderóna udělat nádherné představení. Lékař své cti byl obtížnou inscenací, která se však držela na repertoáru dva roky. Taktéž Claudelův Polední úděl má dnes už šedesátou reprízu a lidé na něj chodí opakovaně, i když je to hodně náročný titul.

Tak vidíte, a vy si stěžujete na současné diváky.
Já si nestěžuji. Jen popisuji, v čem se mění jejich přístup k divadlu. Nicméně zrovna u nás platí, že když inscenace zaujme, hraje se velmi, velmi dlouho.

Teď mluvíte asi o Vánočním příběhu, který hrajete snad už dvacet let?
A také o Třech muڑket‎rech. Rozhodli jsme se je po třech letech stلhnout, aby mohla b‎t uvedena novل hra, a divلci volajي a pيڑou, proč to dělلme. Ale my vيme, ‍e zvlلdneme maximلlně 15 inscenacي v repertoلru, tak‍e kdy‍ tři premiéry ročně, tři inscenace musي b‎t sta‍eny. A to nenي někdy vůbec jednoduché. Kdybychom ale stahovali jen ty tě‍ڑي inscenace, zbyly by nلm skutečně jen komedie. Vydělali bychom asi vيc peněz, ale u‍ by to nebylo to divadlo, které chceme dělat − s vyvل‍en‎m, zajيmav‎m repertoلrem, v něm‍ si najde svůj titul vzdělan‎ divák, řekněme intelektuál, i rodiče s mal‎mi dětmi.

Když už jsme u rodiny. Máte dva syny. Chodي rلdi do divadla?
Starší je už samostatná jednotka, je mu pětadvacet, nechci za něj mluvit. Mladší, šestnáctiletý chodí momentálně vášnivě rád do všech divadel, někdy až žárlím, když přijde nadšený od konkurence. Nikdy jsem ale děti nenutila, ano, žily s námi, tedy i s divadlem, ale nebylo to nic automatického, vždyť já také nejsem divadelník. Studovala jsem produkci. Mám-li vylézt na jeviště nebo před větší množství lidí, trpím.

S divadlem jste ustála těžké začátky, povodeň i náročnou rekonstrukci, kdy jste tři roky vystupovali na cizích scénách. Byla byste dobrý krizový manažer a asi byste se i v jiném byznysu uplatnila bez potíží.
Jako že bych nebyla v divadle? Tak to si nedovedu představit, ale jistě, kdyby ta situace nastala, asi bych si něco našla. Není to tak, že bych za každou cenu musela pracovat v divadle, a už vůbec ne v jakémkoliv divadle. A koneckonců − ono je to tady trochu jako malá fabrika. Jen si představte ty manévry: hrajeme ráno i večer a do toho na scéně i zkoušíme. Takže když skončí představení, naběhne tam deset lidí, kteří rozmontují scénu, odvezou ji, přivezou druhou, postaví ji, pak přijdou osvětlovači, zvukaři, kdesi vzadu kmitají pradlenky, tamhle už se chystají herci…

Líčíte to nadšeně. Takže vás to baví, i když každý rok musíte bojovat o peníze, i když spousta vašich rozhodnutí musí být kompromisem?
Jasně, stále mě to baví! Mám třeba hrozně ráda předávačky nových inscenací. To se řeší, jak bude technologicky vypadat scéna, a tak tam sedí parta chlapů a vymýšlí, kde bude stát ten strom, jak udělat, aby se člověk vznášel ve vzduchu nebo na jevišti přistál vrtulník… Každá inscenace je originál, je to úžasně tvůrčí. Miluji ty chvíle, pak se i ráda vracím k číslům a výsledovkám. Moje práce je různorodá, baví mě také vymýšlet propagační koncepce a marketingové plány. Pravda, možná to není úplně běžná situace jako v jiné firmě, možná tu žijeme v bublině, všichni jsme podobný typ lidí, lehce mimo běžnou realitu, která zuří všude okolo. Ale je to moc fajn.

Daniela Šálková (52)
◼ V roce 1990 se přihlásila na obor produkce na FAMU, ale záhy pochopila, že jí nevyhovuje klipovitý styl práce u filmu.
◼ Potřebuji kontinuitu a budovat, vysvětluje, proč přestoupila na DAMU. Po absolutoriu prošla Divadlem Komedie a Divadlem Labyrint, v roce 1996 byla u založení Divadla v Dlouhé a řídí ho dodnes.
◼ Je vdaná, se svým mužem vychovala dva syny.