Deset týdnů v poušti pod stanem, horečky, vedra, zimy. Strach, jestli to všechno vůbec k něčemu bude. Naštěstí je Václav Marhoul mužem pevné vůle. Takže bude. Určitě.

Byl jste na vojně?
Byl a větší pakárnu jsem nezažil.

Od majora bych čekala jinou odpověď.
Já ale armádu celý život nesnášel! Za to, že jsem si k ní našel cestu, může generál Šedivý, respektive fakt, že zrušil největší vojenský nesmysl, záložní cvičení.

To ale stejně nevysvětluje, proč jste najednou začal k armádě tak tíhnout...
Takhle to nemůžete zobecňovat, nejsem žádný pošuk v zeleném. Vždycky mě bavila historie, dojímají mě osudy lidí, kteří bojovali ve válkách. Ve Skautu mi léta vštěpovali, že si mám vážit válečných hrdinů, vyrůstal jsem na filmech, jako byli Nebeští jezdci, a obojí mě formovalo. Navíc kromě vojenství mám i spoustu dalších celoživotních vášní.

Například?
Například sport. Jsem ze sportovní rodiny. Otec nás každé ráno nutil cvičit, museli jsme dělat shyby na plynové trubce na chodbě, a lidé kolem chodili do práce. Kupodivu se mi tím sport nezhnusil, dělal jsem závodně plavání, lyžování, divokou vodu, hrál jsem fotbal, volejbal, basket, lezl po skalách, skákal s padákem, boxoval... Vlastně vím jen o dvou sportech, které mě nikdy nelákaly: golf a tenis. Nejsou to týmové hry, a já mám rád lidi.

Některé z těch sportů vyžadují docela dost odvahy.
Taky jsem řadu z nich přestal dělat proto, že jsem dostal strach. Třeba lezení: poté, co jsem v Prachovských skalách asi šestkrát spadl z převisu, už jsem na skálu nevylezl. Nic mi nehrozilo, byl jsem jištěný, ale něco se ve mně zlomilo. Ale třeba divokou vodu jezdím dodnes. A mé děti se mnou.

Co kdyby řekly, že se bojí?
Tak mají smůlu, neznám jez, který bych s nimi nesjel. Jsou zvyklé, jezdí se mnou od tří let a vědí, že hrozí maximálně to, že se cvakneme. Ale abych nebyl za Bruta, batolata samozřejmě na jezy netahám, na druhé straně věřím na disciplínu. Ta i u nás doma, když jsem byl malý, byla hlavní zaklínadlo. Neexistovalo, abych řekl ne. Jiná věc je, že mě většina těch věcí bavila. Kdybych na sobě nechtěl dřít, tak nedřu.

Jako voják jste absolvoval několik misí. Jaké byly?
No, misí... Já jim říkám fešácké cesty. Netrvaly víc než několik dní, vlastně jsme se vždycky jenom porozhlédli. I tak mi ale hodně daly: člověk najednou viděl věci, jak jsou, ne, jak je prezentují média. Často jsem byl v šoku, jak odlišná je realita.

Neměl jste potřebu natočit o tom dokument?
Na dokumenty jsem příliš velký romantik. Ale ani film by mě nelákal. K látce, kterou zpracovávám, potřebuju mít odstup.

Dlouhá léta jste vedl barrandovské ateliéry. Kdy jste se tam cítil nejlíp?
To vám řeknu přesně, za těch sedm let to totiž byl jen jeden jediný rok, 1995. Tehdy jsem konečně postavil tým lidí, kterým na Barrandově záleželo, získali k němu osobní vztah, a hned to bylo znát. Vládla tam tehdy taková krásná, pospolitá atmosféra.

Bylo těžké odstřihnout se po tolika letech?
Bylo. Navíc jsem odcházel s pocitem křivdy, a to je vždycky horší. Ale odstřihl jsem se. Což neznamená, že by mě Barrandov přestal zajímat, matka o své dítě taky nikdy neztratí zájem. Ale ulevilo se mi. Trvalo to čtyři roky, ale ulevilo.

Vrátit byste se nechtěl?
Ani omylem. Já ani ředitele nikdy dělat nechtěl, Barrandov byl intermezzo, které vzešlo víceméně z takzvané „společenské povinnosti“. Mým snem už za bolševika bylo mít produkční firmu a točit filmy podle svého vkusu. Což se mi splnilo až teď.

Právě jste dotočil Tobruk. Jak vás napadlo zpracovat zrovna tohle téma?
Za všechno vlastně můžou střevní potíže mého kamaráda výtvarníka Jaroslava Róny. Abych to vysvětlil: Každý rok jezdíme do Rokytnice nad Jizerou, říkáme si lyžařský oddíl Létající pluhy, no a když jsme tam takhle jednou pobývali, nemocný Jaroslav při čekání na nás narazil na knížku Stephena Cranea Rudý odznak odvahy. Zhltl ji za jediný den a byl tak nadšený, že mi ji vnucoval ještě několik týdnů po návratu. Přečetl jsem si ji o pár měsíců později, na prázdninách v Alpách. Chumelilo, děti spaly, a když jsem ji zavřel, věděl jsem, že tohle bude můj příští film.

Ta knížka ale nevypráví o Tobruku...
Vypráví o období války Severu proti Jihu. Mě v ní ale oslovila otázka, která je nadčasová: totiž co znamená válka v rámci lidské odvahy. S odvahou je to v podstatě jako s penězi v bance: čerpáte je, a záleží jen na tom, kolik jich na kontě máte.

Scénář jste si psal sám?
Sám. Pracovat jsem na něm začal v červnu 2004, vím to přesně, protože jsem chtěl jet na oslavy šedesátého výročí vylodění v Normandii, a místo toho jsem se zavřel v Krumlově na jediném místě, kde jsem schopný tvořit. Kamarád mi tehdy aspoň do mobilu pouštěl zvony ze Saint Marie Eglise.

Proč jste si vybral zrovna legionáře v Africe?
Protože se na ně nejvíc zapomíná. Málokdo už dneska ví, že Čechoslováci bojovali na třech frontách: v Rusku, potažmo na Slovensku, ve Francii a pak právě v Africe. Ale jinak přiznávám, že mě lákala i vidina natáčení na poušti. Je úžasně fotogenická.

Zajímají vůbec náš holubičí národ válečné velkofilmy?
A kde berete, že jsme holubičí národ?! Vždyť Češi bojovali neuvěřitelně statečně, vezměte naše legie, lidi za mobilizace. Dědeček, můj velký vzor, byl v záloze už před Mnichovem. Teorie o švejkovství opravdu neuznávám.

Vyprávěl vám dědeček o válce?
On sám bohužel ne, všechno vím hlavně díky svému tatínkovi. Čím dál víc si ale uvědomuji, jak důležité je znát historii vlastní rodiny, takže se taky snažím říct dětem co nejvíc. Mimochodem, nechal jsem si udělat genetický test a prý mám „příbuzné“ i v Pákistánu nebo Kongu, neuvěřitelné.

Proč trvala příprava Tobruku tak dlouho?
Tak samozřejmě byl problém s penězi, i když oproti Mazanému Filipovi mnohem menší, místo sedmi let jsem sháněl sponzory jen necelé dva roky. Ale hlavně bylo těžké vypátrat vhodné lokace.

Jak jste je nakonec našli?
Sám nevím, prostě se to správné místo najednou objevilo. Nejdřív jsme ale museli skoro vykrvácet, sáhnout si až na dno, asi to tak musí být. Projeli jsme Egypt, Sýrii, kde už tehdy panovala výbušná politická situace, Jordánsko, Maroko, které bylo plné amerických štábů, a když jsme jeli pouští, každých sto metrů nás stavěla policie, že jim kazíme záběr. Už jsme si zoufali, pak jsme se po třech letech dostali do Tuniska a tam to náhle bylo.

Prý to bylo docela divoké natáčení...
Točilo se 750 km ve vnitrozemí, na hranici se Saharou, v okruhu 120 km pustina. Žádný hotel, žádná civilizace, herci museli bydlet v táboře uprostřed pouště a já samozřejmě s nimi, nemůžu kázat vodu a pít víno. Do toho padesátistupňová vedra, mráz, průjmy, kterým se nikdo nevyhnul ani vzdor povinnému pití whisky... Takže ano, bylo to hodně náročné.

To bydlení v poušti je záměr, nebo z nouze ctnost?
Pochopitelně záměr, chci, aby všichni měli co nejautentičtější pocit, legionáři si taky nelebedili v hotelu. Na všechno jsme se ale důkladně připravili, herci prošli náročným vojenským výcvikem ve Vyškově a dvoutýdenním cvičením v Tunisku.

Nevzdal to někdo předem?
Na začátku se naopak všichni těšili. Když začalo jít doopravdy do tuhého, zachvátila občas někoho panika, ale neodřekl nikdo. Ostatně i já měl velkou krizi. Dva měsíce jsem si povinnosti stíhal pouze zapisovat, nikoli je plnit, bylo to, jako by se na mě sesypala lavina kamení. Ale já přežil a teď ze sebe ten zával kamínek po kamínku sundávám.

Je pravda, že jste neobsadil ani jednu ženu?
Neobsadil. V Tobruku totiž žádné ženy nebyly, skutečně! Samozřejmě, že mi občas někdo napíše: ale to se mýlíte, byla tam ta a ta, vím, kde má hrob a na co zemřela. Jenže to byly ženy, které žily v Egyptě, nikoli přímo v Tobruku. Moji muži pouze válčili, žádné románky se nekonaly. A já si nechci vymýšlet.

Co myslíte, že na Tobruk řeknou vaše děti?
Netuším. Ale jsem hrozně zvědavý. Zajímá mě, jestli pochopí, co se snažím říct. A pokud ano, budu se dmout pýchou. Není nic hezčího, než když tátu ocení vlastní děti.

Ptala se Tereza Spáčilová
Foto archiv Václava Marhoula

Václav Marhoul: 30. 1. 1960
- začínal ve FS Barrandov jako asistent produkce, v osmdesátých letech byl členem Divadla Sklep (1986 hra Mazaný Filip, podle níž v roce 2003 natočil stejnojmenný film)
- spoluzakladatel výtvarné skupiny Tvrdohlaví (1987), jako manažer organizuje její aktivity dodnes
- 1990-1997 generální ředitel FS Barrandov, později AB Barrandov, a.s.
- 1997 zakládá vlastní společnost Silver Screen – produkce akcí v oblasti filmu, divadla a výtvarného umění
- herecká účast ve filmech Amerika, Skřítek, Gympl
- režie Mazaný Filip, Tobruk

Tobruk
V polovině roku 1940 se začaly v Palestině tvořit československé jednotky a symbolicky na státní svátek 28. října téhož roku byl ustaven Československý pěší prapor, který se zapsal zlatým písmem do kroniky bojů proti nacismu. 21. května byl reorganizován na 200. čs. lehký protiletadlový pluk, který následně účinně bránil území před německými vzdušnými útoky z Kréty. Nejvíce se Čechoslováci vyznamenali při náletu 20. ledna 1943, kdy odrazili německý útok. Protivzdušnou obranu Tobruku vykonával pluk do 12. června. Čs. útvary v Africe a na Středním východě byly všechny zrušeny během léta 1943, drtivá většina jejich příslušníků odplula do Velké Británie. Uznání se jim doma prakticky až dosud nedostalo.