„Mám řadu nejistot a pochybností, ale jednu dimenzi mám zcela průzračnou a jednoduchou – a to je medicína. Je to jistota v mém nejistém životě a zdroj stability. Jsem šťastný, že se jí mohu věnovat,“ říká Robert Lischke, přednosta III. chirurgické kliniky FN Motol.

Když otevřel dveře své pracovny a pozval mne dál, došlo mi, že je to ta stejná bílá místnost, v níž roky pobýval jeho učitel, dlouholetý šéf a předchůdce ve vedení kliniky Pavel Pafko. Když jsem s ním právě tady mluvila naposledy, vysvětloval mi, proč klade tak tvrdé nároky na všechny své spolupracovníky.
Kromě odborných předpokladů přitom s vášnivou samozřejmostí zdůrazňoval dobré sportovní výkony a fyzičku, čímž mi potvrdil, že pověsti, jež kolují po celé motolské nemocnici, možná i Praze, nejsou vůbec vymyšlené. Tradovalo se tehdy, že do svého špičkového týmu bere Pavel Pafko výhradně a pouze chirurgy, kteří pravidelně cvičí a každý den jezdí jako on na kole. Nejlépe do práce, z práce, do práce, prostě neustále… Tváří v tvář Robertovi Lischkemu jsem si první otázku prostě nemohla odpustit.

Když jste tady začínal, také jste musel hodně šlapat do pedálů?
Nemusel jsem snad jezdit stále na kole, ale je pravda, že jsem cítil potřebu čas od času zdůraznit své sportovní aktivity – ať už běžecké, či cyklistické – a nemluvil jsem moc o svých jiných méně pozitivně hodnocených aktivitách, jako jsou třeba návštěvy baru.

Pan profesor je abstinent a sportovec, totéž očekává od svých spolupracovníků.
Je pravda, že panu profesorovi vždy více imponuje vyprávění o počtu uběhnutých kilometrů než o počtu vypitých lahví vína. Někdy byl problém v pracovní době odvézt auto do servisu, kolo do servisu však bylo možno odvézt kdykoli, a ještě s pochvalou. Ale hlavně jsem měl pocit, že očekával intenzivní pracovní nasazení, byla to jakási přirozená samozřejmost, sám si nikdy nestěžoval na moc práce či na únavu. Dnes tomu dobře rozumím a mojí největší noční můrou je, že by snad na klinice nebylo dost práce, hodně pacientů a hodně operací.

Jezdíte ještě na kole?
No, je pravda, že teď už na kole skoro nejezdím, ale víc běhám. Na kolo nemám dost času. Běhání je časově méně náročné, velmi intenzivní a potřebujete jen boty. Snažím se běhat, abych se udržel v základní kondici a abych netloustl. Vlastně musím běhat, abych mohl jíst.

Chirurgie je prý dřina. Kolik hodin strávíte denně nad operačním stolem?
Tento týden to byla například většina pracovní doby, ale třeba příští týden to může být volnější. Záleží na tom, koho je třeba operovat, jestli mám nějaké jiné povinnosti.

Kolik hodin trvala ta dvojnásobná operace, kdy jste transplantovali srdce i plíce?
Osm hodin.

Proč jste vůbec přistoupili k tomuto řešení a transplantovali najednou dva orgány?
Protože to byla jediná možnost. Nemocný trpěl cystickou fibrózou, která postihuje hlavně plíce, ale asi ve třech procentech případů mají pacienti také postižené srdce a po transplantaci samotných plic by nepochybně selhalo. Transplantace bloku srdce a plic byla jediná rozumná možnost, jak tomu muži pomoci. Dohodli jsme se s kolegy z IKEM a operaci provedli společně. Nutným předpokladem bylo spojení dvou týmů, které mají rozsáhlé zkušenosti s transplantacemi těchto jednotlivých orgánů. Jsem moc rád, že se to povedlo. Že se povedla ta spolupráce a že se povedla samotná transplantace.

Měl jste tedy strach, když jste do toho šli?
Strach není úplně to správné slovo. Je to spíš respekt. Strach… No, možná trochu také.

Jak to vypadá na operačním sále, když se transplantují dva orgány? Znamená to, že jsou dva dárci, dva sály…
… jeden dárce. Měli jsme přesně vypracovaný plán. Čekali jsme na ideálního dárce s velmi dobrou funkcí srdce a plic. Věděli jsme také, že se orgány nebudou převážet, ale dárce musí být vedle na operačním sále, abychom dobu tzv. studené ischémie zkrátili na minimum. Měli jsme tři týmy: jeden pro odběr orgánů a dva pro transplantaci. Ten první byl složen z lékaře, který umí odebrat srdce, a lékaře, který umí odebrat plíce. A ve vedlejším operačním sále byly dva týmy: pan profesor Pirk a doktor Malý byli připraveni transplantovat srdce, můj kolega doktor Šimonek a já jsme byli zodpovědní za plíce. My jsme začali, udělali jsme příčný řez přes hrudník, vyjmuli jsme plíce, pak kolegové vyjmuli srdce, připravili jsme prázdnou hrudní dutinu k implantaci, pak jsme společně transplantovali blok srdce a plic. Plynule jsme se střídali. Postup, který jsme stanovili, jsme splnili.

Jak se vašemu pacientovi daří?
Byl přes měsíc v nemocnici. Nejprve v IKEM, po několika dnech byl dle plánu přeložen k nám, kde jsme řešili plicní infekční komplikace. Pak rehabilitoval, dnes je doma, chodí po týdnu na kontroly a je v dobrém stavu.

Budete v těchto operacích pokračovat?
Odhadujeme, že bychom tuto operaci měli provádět jednou až dvakrát ročně. A máme už dva pacienty, kteří by ji potřebovali.

Dvojnásobná transplantace, to je ve vašem oboru maximum?
Nevím. Je to určitě jeden ze zásadních momentů, ale témat, jak rozvíjet transplantační program, je nekonečné množství. Každý pacient je jiný, může nastat složitější situace po technické stránce. Byli bychom velmi rádi, kdyby se program rozvíjel – třeba na tři transplantace ročně s dobrými výsledky. Je však důležité pro rozvoj všech transplantačních programů, aby bylo více dárců, abychom měli k dispozici více orgánů, aby pacienti neumírali na čekací listině.

Kolik lidí zemře proto, že se nenašel včas vhodný dárce?
Až 30 procent pacientů z čekací listiny pro transplantace plic. K dispozici je málo orgánů a pacienti k nám přicházejí často pozdě. Stále apelujeme na indikující lékaře, aby nemocné posílali dříve, protože je třeba počítat s tím, že na orgán mohou čekat třeba i dva roky. Bohužel, přicházejí nemocní, kteří mají často jen krátkou dobu života před sebou, a pravděpodobnost, že se orgánu nedočkají, stoupá.

Dárců je v Česku dlouhodobě méně než třeba v Rakousku, že?
Rakousko je skutečně spolu s Belgií a Španělskem velmi úspěšnou zemí. Nicméně loňský rok byl u nás také úspěšný, v České republice bylo historicky nejvíc dárců.

Kolik?
Bylo to asi 240 dárců. Udělali jsme nejvíc transplantací plic, přesně 32, což je už vysoké číslo, s nímž se řadíme mezi větší západoevropská a americká centra.

V absolutním počtu transplantací, anebo v poměru operací na počet obyvatel?
V absolutním čísle. Každé centrum je charakterizováno dvěma hlavními ukazateli: počtem transplantací a výsledky. Výsledky se poměřují především délkou přežití po operaci: třicetidenní, tříměsíční, roční, pětileté, desetileté. Když tahle čísla znáte, zhruba víte, s jakým centrem máte tu čest. Jedná se také o věčné téma rozhovorů mezi chirurgy: Kolik toho děláte a jaké máte výsledky?

Co když si centrum vybírá mezi pacienty ty mladší, odolnější?
Máte pravdu, že tak lze výsledky trochu ovlivnit. A jsou také centra, která operují spíše jednodušší pacienty, a pak centra, která jsou vázána povinností dát orgán přednostně kriticky nemocnému pacientovi, takže ta mohou mít výsledky horší. Strategie alokace orgánů mohou být v různých zemích různé. Třeba centrum ve Vídni, kde jsme se učili, má jednoroční přežívání asi 80 procent, což není úplně nejlepší výsledek. A přesto tvrdím, že Vídeň je jedno z nejlepších center, kde operují nesmírně složité pacienty, pouštějí se do všeho a posouvají hranice této metody.

Do čeho se vy pustíte a do čeho už ne?
To, na co si troufneme, odpovídá naší zkušenosti. A s přibývající zkušeností si troufáme na složitější pacienty. Začali jsme třeba dělat retransplantace, které jsou technicky velmi náročné. Jde o opakovanou transplantaci plic, když se funkce těch původních zhoršila. Velmi dbáme na maximální využití omezeného množství orgánů. O každé plíce doslova bojujeme a snažíme se jejich funkci udržet a vylepšit díky péči kolegů v nemocnicích, kde se o dárce starají.

Kolik nemocných musíte odmítnout, protože neumíte jejich problém ještě vyřešit?
Odmítáme pacienty ne proto, že by transplantaci nebylo možné technicky provést, ale protože buď přicházejí pozdě a jsou již moc zdevastovaní nemocí, anebo během předtransplantačního vyšetření zjistíme, že mají kriticky nemocných více orgánů. Odmítneme nemocného, o kterém si myslíme, že by transplantaci nepřežil. Kdybychom mu přesto orgán dali, byla by to tzv. špatná alokace orgánu. Naší povinností je orgán dát tomu, kdo z transplantace bude profitovat.
Tento problém má pak ještě jednu rovinu: nový orgán má dostat pacient, u něhož je velký předpoklad, že transplantaci jednak fyzicky zvládne, a zároveň o něm víme, že bude dodržovat všechna pravidla po transplantaci a bude spolupracovat a respektovat naše doporučení. Protože když se pacient o sebe důsledně nestará, nechodí na kontroly, neužívá léky, pravděpodobně vše špatně skončí.

Jak poznáte, probůh, že dotyčný bude po operaci spolupracovat?
Každý pacient před operací musí podstoupit detailní psychologické vyšetření a psycholog také může doporučit, abychom ho k transplantaci neindikovali. Když taková situace nastane, je jeho názor předmětem debaty a definitivně rozhoduje celý náš tým. Je ale pravda, že v řadě případů jsme názor psychologa respektovali.

Nemocný ale může při takových testech být přece ve stresu.
Psychologické testy a zkušený psycholog, který je členem transplantačního týmu, to dokáže rozkrýt. Víte, ono je to často velmi jednoduché. Pokud někdo nedokáže přestat kouřit, i když se de facto permanentně dusí, tak to jistě není vhodný kandidát pro transplantaci plic. Pokud někdo nedokáže minimálně zhubnout, což je pro pooperační průběh nesmírně důležité, lehce vám naznačuje, jaké jsou jeho motivace. Ale pak jsou smutnější případy – pacienti, kteří mají špatné sociální zázemí. Jsou sami, nemají nikoho, kdo by jim v případném propadu pomohl, anebo bydlí v zoufalých podmínkách…

A jak tohle zjišťujete?
Velmi pečlivou anamnézou, rozhovorem s pacientem. Ptáme se i na bydlení, rodinu. Když už se chystáte podstoupit tak závažnou operaci, nepřijdete také většinou na konzultaci sama, někdo z rodiny vás doprovodí a je také připraven vás podpořit, kdyby přišla krizová situace. Když ale vidíme, že ten pacient je opuštěný a skutečně nikoho nemá? Víme z dlouholetých zkušeností, že samotný člověk bez zázemí vše zvládá hůře. A jsou centra, kde takového člověka rovnou odmítnou.

Když budu bezdětná, bez přítele, bez blízkých, nemám tedy šanci. To je tvrdé.
Působí to tak, uznávám. Ale na druhé straně – orgánů je málo a my si nemůžeme dovolit vám ho dát a pak zjistit, že nemůžete přijet do nemocnice, protože není nikdo, kdo by vám pomohl ze schodů. A přitom už máte pátý den teplotu 39 °C kvůli nějaké infekci. Potřebujeme, abyste ihned, jakmile třeba teplota vystoupí nad 37,5 °C, zvedla telefon a přijela nebo se nechala přivézt sanitkou. Dáme vám antibiotika a vše snadno asi zvládneme. Ale když někdo dorazí až v kritickém stavu, což se nám opakovaně stalo, třeba pátý šestý den s vysokou teplotou… Naše možnosti jsou omezené. Rozdělování orgánů je největší etické dilema transplantační medicíny.

A když mi bude už třeba sedmdesát. Přijmete mne?
Věkové hranice se v průběhu času hodně posunuly, ano, dnes k transplantaci indikujeme pacienty i sedmdesátileté. Asi bychom ale odtransplantovali i staršího, pokud by byl v dobrém fyzickém stavu. Rozhodující je biologický věk, ale lze mluvit o hranici 70 let u příjemce a 65 let u dárce. Samozřejmě, uděláme výjimku i u dárce, když se bude jednat o staršího člověka s velmi dobrou funkcí plic a my budeme mít pacienta v kritickém stavu a bude nutně transplantaci potřebovat. Vše je potřeba posuzovat individuálně.

Jaký je život po transplantaci a jak těžké je vyrovnat se s imunosupresivy?
Především je potřeba si uvědomit, že život před transplantací plic je něco zoufalého, jedná se o nesmírně trpící pacienty. Na transplantaci je fascinující pak nejen to, že může život prodloužit, ale úplně mění jeho kvalitu. Když se nemůžete nadechnout a jakýkoli pohyb – zapnout si košili, dojít na toaletu, vyčistit si zuby – je obrovský problém, když na dušnost musíte myslet pořád, usínáte s ní, pokud vás usnout nechá, a ráno se s ní probouzíte, žijete těžký a smutný život. Pak dojde na transplantaci a najednou můžete téměř vše. Myslím, že řada z nás, včetně pacientů, to někdy vnímá jako zázrak. Když si vzpomenete, jak ten nemocný člověk už nemohl opustit nemocniční lůžko, a teď vám při kontrole vypráví o víkendovém lyžování, musíte se usmívat.

Dá se vyjádřit procenty, kolik vašich transplantovaných žije de facto normálním způsobem a kolik má komplikace?
Dá se to vyjádřit zase lety přežití. Jednoroční přežívání se teď pohybuje všeobecně kolem 85 procent, pětileté kolem 60 procent, desetileté kolem 30 procent. Je to ale hrubá statistika, informace o metodě, pro pacienta moc neznamená. Nevíme, kdo bude žít jeden rok a kdo dvacet let.

První transplantaci plic v Česku provedl Pavel Pafko v roce 1997 a vy jste byl u toho. Kolik těchto operací máte na kontě dnes?
Je jich 260.

A máte dnes jistě lepší techniku i léky.
Velký pokrok nastal především v pochopení imunologických mechanismů a reakce imunitního systému na štěp, to znamená odhojování orgánu a s tím související terapeutické konsekvence. Ale mnoho nových léků se v poslední době neobjevuje, myslím, že farmaceutické společnosti do tohoto výzkumu již tolik neinvestují, protože obecně jsou výsledky po transplantacích velmi dobré. U plic je velkým problémem jejich trvalé spojení se zevním prostředím, jsou vystaveny významné expozici všem infekčním patogenům. Ale je třeba si uvědomit, že když mluvíme o přežívání pětiletém, u řady nádorů jsou výsledky horší.

Jednu dobu se zdálo, že transplantační programy se už nebudou rozvíjet a medicína se bude ubírat ke kmenovým buňkám.
Kmenové buňky se zatím uplatnily například při transplantaci průdušnice. Ale průdušnice a orgány se složitou funkcí se ve své komplexnosti nedají srovnávat. Transplantační medicína je stále velmi perspektivní a zdokonalovat se bude úměrně tomu, jak dokážeme více chápat imunologické procesy, jak dokážeme do tohoto procesu zasáhnout a navodit imunotoleranci. A než budou vyvinuty umělé orgány, myslím, že je ještě mnoho, mnoho let výzkumu před námi.

V umělých orgánech je tedy budoucnost?
Usilovně se na tom pracuje, je to snad perspektivní řešení, ale cesta je dlouhá.

Vy osobně operujete jenom plíce?
Naše klinika se věnuje hrudní a břišní chirurgii v celém rozsahu, přičemž moje užší specializace je hrudní chirurgie a transplantace plic. Ale samozřejmě musím umět vše.

Vždycky jste chtěl být chirurgem?
Měl jsem pouze jasnou představu, že chci být lékař. V tom jsem měl snadné dospívání.

Žádný popelář, tramvaják?
Od dětství lékař a vůbec nevím proč. Dnes si to vysvětluju tím, že jsem si nevědomě vybral toto smysluplné zaměstnání, abych se v budoucnu vyhnul pochybnostem a ztrátě smyslu. A za bývalého režimu bylo poměrně rozumné zvolit si neideologické studium.

Ale ne tak jednoduché. Vzpomínám si. Dostat se na medicínu nemohl zrovna každý.
Nejsem z lékařské rodiny, ale protože jsem od začátku měl jasný cíl, uzpůsobil jsem tomu své plány. Šel jsem na gymnázium v Botičské, jež je orientované na přírodní obory, a tak zkoušky na medicínu nebyly tak složité. Děláte při nich dlouhý test, na který se však lze připravit. Existuje kniha, kde tyto testy jsou, a máte-li dobrou paměť a vůli, naučíte se to. A když pak u přijímaček prokážete, že jste schopna se tenhle telefonní seznam nadrtit nazpaměť, asi budete přijata. Ale co je těžké? Medicína je náročná na počet hodin, po které musíte sedět, sedět a učit se. A to speciálně na začátku. Musíte mít vůli a jasnou motivaci, že chcete být lékařem.

Telefonní seznam mi připomněl studentské doby. Sousedi na kolejích, medici, dřeli celé noci, ale povídat si s nimi o literatuře nebo filmu bylo zhola nemožné.
No vidíte, a já jsem svého času byl velmi ovlivněn první povídkou ze Směšných lásek Milana Kundery. Uvěřil jsem, že všichni doktoři jsou chytří, vzdělaní, se širokým rozhledem a vedou nesmírně zajímavé intelektuální diskuse na lékařských pokojích během nočních služeb. Posléze jsem zjistil, že to nemusí být úplně pravda. Nebo – asi to pravda bývala, ale už tolik není, což souvisí s tím, že medicína klade stále větší nároky, je specializovanější a vyžaduje spíše technokratický přístup. Řadě lékařů už nezbývá tolik prostoru na všeobecné vzdělání. Mám však plno excelentních kolegů, kteří stále splňují představu lékaře coby nositele obecné kulturnosti. A stále si myslím, že to trochu k medicíně patří. Pokud máte tohle povolání ráda a rozhlížíte se kolem sebe, nabízí vám medicína tolik otázek souvisejících s podstatou bytí, že o nich musíte přemýšlet. Nutí vás přemýšlet v širších souvislostech.

Syndrom vyhoření vás ještě nepostihl?
Mám dost složitý život sám se sebou, řadu nejistot a pochybností, plno věcí se mi nedaří a nevím si s nimi rady, ale jednu dimenzi mám zcela průzračnou a jednoduchou – a to je medicína. Je to jistota v mém nejistém životě a zdroj stability. Jsem šťastný, že se jí mohu věnovat, nemám o tom žádné pochybnosti. A žádné vyhoření, spíše hoření.

Klobouk dolů – po 25 letech praxe.
Mám řadu přátel v podobném věku, kterých si vážím, jsou úspěšní, a řada z nich přitom bojuje s určitou ztrátou smyslu jejich práce. Všem nám začala druhá polovina života, naše osobní a pracovní ambice se nějak naplnily – ale co teď dál? Mám pro ně velké pochopení a s úlevou vnímám, že tím se trápit nemusím.

Nikdy jste nepochyboval?
Nikdy. Třeba dneska – nic světoborného jsem vlastně neudělal. Byl to rutinní den, operoval jsem jednoho pacienta, řešil řadu organizačních věcí, ale vůbec nemám pochybnosti, jestli to mělo, nebo nemělo smysl. V tomto ohledu svůj život považuji za přímočarý a jednoduchý. Dovedu si představit tu prázdnotu, když práce pro vás ten smysl ztratí.

I skvělou práci může znechutit řada věcí, které už nechcete dělat. Třeba se neustále účastnit konkurenčního boje. To jako přednosta kliniky jistě dobře znáte.
To nejsem schopen objektivně posoudit. Celý svůj profesní život jsem pracoval na klinice pod vedením profesora Pafka, kde – bezesporu díky jeho noblese – vládly korektní vztahy. Nikdy nebylo moc prostoru pro nefér chování, a jakmile se někdo s podobnými tendencemi objevil, kolektiv ho jakoby přirozeně eliminoval. Fungoval princip, že když víte, že se máte chovat dobře, všichni se také dobře chovají.

V padesáti letech je chirurg na vrcholu?
Chirurgovi musí dobře fungovat ruce, z tohoto pohledu může být nejlepší už mladý, ale to mu ještě scházejí zkušenosti. Aby byl na vrcholu, musí se propojit zkušenosti, být „vyoperován“, mnoho toho vidět a zažít, řešit řadu náhlých komplikací a přitom být v dobré kondici, tedy zjednodušeně nesmí se vám třást ruce a musíte dobře vidět. Čtyřicátníci a padesátníci by měli být nejlepší, ale pozor – profesor Pafko operuje výborně v pětasedmdesáti, což je pak spojení velkého talentu a obrovské zkušenosti. Tak třeba i já mám ještě něco před sebou! Nějaký pozitivní vývoj! Jako na přednostovi kliniky na mně leží zodpovědnost v těch nejsložitějších případech, čímž stále získávám zkušenosti.

Operujete stejně často jako vaši kolegové?
Jistě a myslím si, že přednosta navíc musí operovat ty pacienty, u nichž lze očekávat řadu komplikací. Právě on má vzít na sebe odpovědnost. Kdyby šéf neoperoval a vybíral si jen snazší operace, velmi rychle by ztratil kredit u spolupracovníků. Zároveň je ale třeba mít nějakou hranici, nemůžu odoperovat tzv. všechno, to by tým nesl také nelibě. Operování je vášeň, ale musím mít na paměti, že je spousta věcí, které jsem dělal už před deseti lety a teď je řada na mladých. Musí trénovat a já své vášně musím tlumit.

V čem spočívá ta vášeň? V napětí?
Nedovedu si představit, že by někoho mohlo nebavit operovat. To považuji za vyloučené. Jistě, napětí, adrenalin asi hraje roli, ale hlavně je to velmi hezká manuální práce.

Jak dnes hledáte nové kolegy?
Nemyslím si, že dobrá klinika může být vystavěna na jednom, dvou či třech špičkových lidech. Snažím se sestavit tým vyrovnaných a pokud možno nejlepších lékařů, kteří chtějí pracovat a dobře chápou, že jsou na univerzitní klinice. Chirurgie je zaměstnání, které se musíte naučit dlouhou přítomností na klinice, neustálým opakováním a kumulováním zkušeností. Tak to vysvětluji adeptům a snažím se přijímat jen takové, kteří jsou ochotni vyvinout nadstandardní úsilí.

Tedy pracovat od rána do večera?
Od rána do večera a často i v noci, přitom mít jasnou vizi, odvahu, chuť. Myslím si, že univerzitní nemocnice, jako je Motol, nemůže ani mít jiná pravidla „hry“. Když přijdete do špičkové zahraniční nemocnice, vidíte, že obrovská konkurence vyselektovala skutečně jednolitý tým lékařů, který pracuje s plným nasazením. Nevím, jaké vedou osobní životy, to je jiná kapitola, ale to je koneckonců pacientům jedno. Vy jako nemocný potřebujete vzdělaného a zkušeného lékaře, který přesně ví, proč je tady s vámi, chápe ten smysl a je soustředěn stoprocentně na váš problém.

Nechal byste se sám transplantovat?
Otázka, nad kterou čas od času přemýšlím. A velmi obdivuji pacienty za to, co jsou schopni a ochotni podstoupit. Jednou ročně musíme, my lékaři, na povinnou zdravotní prohlídku, při níž se provede i banální odběr krve. Dost to bolí. A teď si představte, že člověk po trošku větší operaci má jen ty odběry krve dvakrát denně. Už to si dovedu těžko představit, natož pak co asi prožívá člověk, když je na čekací listině a neví dne ani hodiny. Vážnost jeho onemocnění ho jednak zcela diskvalifikuje v běžném životě, uvědomuje si možný konec, má přirozený strach z operace, ten se však mísí s nadějí… Měl bych sílu? Karel Hvížďala se jednou zeptal Václava Havla, co si myslí o sebevraždě. A Havel odpověděl něco v tom smyslu, že se nikdy nedostal do situace, kdy by sebevraždu zvažoval, a nedokáže si tedy představit a hodnotit prožívané utrpení těsně před ní. Tedy – těžko říct. Myslím, že bych se rozhodl také až v oné situaci. A doufám, že bych byl pokorný a statečný jako naši pacienti.

Znám několik lékařů, kteří odmítli chemoterapii, protože věděli, co je čeká.
Pochopitelné. Já už několik let potřebuju malou operaci na noze, každému bych ji doporučil, a sám se bojím a odkládám ji. Patřím spíš do skupiny lidí, kteří se doktorům vyhýbají, moc toho o svém zdraví nechci vědět, právě proto, že lékaři mají pochopitelně větší představu, co vše špatné by se mohlo stát. Ale když se mě ptáte na transplantaci, ptáte se, jestli žít, nebo nežít a jestli trpět, nebo netrpět. Co byste si vybrala?

ROBERT LISCHKE (48)
Zatímco ve volbě povolání měl jasno snad už ve třetí třídě základní školy, obor při studiu medicíny na 1. lékařské fakultě UK přece jen zvažoval.
Původně si myslel, že bude porodník, ale několikatýdenní seminář ho, jak vzpomíná, z naivních představ o veskrze pozitivním oboru se zdravými dětmi a zdravými matkami vyléčil.
Zvolil chirurgii, v roce 2005 získal atestaci z hrudní chirurgie.
Od svého absolutoria na univerzitě pracuje na III. chirurgické klinice 1. LF UK a FN Motol.
Byl u toho, když Pavel Pafko v roce 1997 se svým týmem poprvé transplantoval plíce, celé roky patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům a vedení kliniky po něm také před pěti roky převzal.
Motolský tým lékařů zatím provedl 260 transplantací plic a také se v listopadu 2014 podílel na dvojtransplantaci srdce a plic.

Rozhovor byl převzat z páteční přílohy ego! Hospodářských novin,  děkujeme za jeho poskytnutí. Najdete ho také v archivu HN na www.ihned.cz.