SANQUIS - 2012/100 Berlín jako nový Řím

Rubriky:

Archivy SANQUIS

Archiv všech čísel

Archiv SANQUIS
ON-LINE listování

Sanquis ve formátu
PDF ke stažení

Klub SANQUIS

Užitečné odkazy

Podporujeme umění

Více z medicíny

Ze zahraničních serverů - archiv

Redakce

Berlín jako nový Řím

SANQUIS č.100/2012, str. 70

Hitler chtěl přestavět Berlín na „Welthauptstadt Germania“, hlavní město světa, nový Řím. Naštěstí to nestihl. Obludná nacistická architektura se v Berlíně dochovala jen v několika ukázkách.

Olympijský stadion – přísné linie totalitní architektury

Německý nacismus se někdy interpretuje jako psychosociální regrese. Masy, geniálně manipulované Hitlerem, odmítly moderní sekulární svět a obrátily se do vzdálené minulosti, k starogermánským mýtům. Krev a půda, vlajky a ohně, i na Valhallu nakonec došlo. Podle belgického sociologa Hendrika de Mana lid touží po mýtu, vedení a utopii a tato potřeba by měla být uspokojena. Snění starých pohanských mýtů však mělo pro Evropu katastrofální následky. Německá celospolečenská regrese se zákonitě odrazila i v architektuře, která bývá zrcadlem doby. Po tamní architektonické moderně, reprezentované Bauhausem, Miesem van der Rohe a Gropiusem, došlo v ní k otočení kormidla zpátky a nacistický architektonický styl se přiklonil ke starým klasickým formám.
„V monumentální architektuře veřejných staveb jednoznačně dominoval tvrdý, velkoplošně uhlazený neoklasicismus. Tyto okázalé a přitom povědomé dekorace moci skýtaly dezorientovanému obyvatelstvu, kolísajícímu mezi pocity bezmoci a sny o velmocenském postavení, orientaci a vizuální podporu. Pohled na tyto stavby mohl působit jako vzpruha a nabádat ke ztotožnění s mocí; na každý pád byla tato monumentalita podřizující a pokořující,“ píše politolog Peter Reichel v studii Svůdný klam Třetí říše, ze které vychází i tento článek. Gigantické reprezentativní stavby měly vyjadřovat bezčasovost a trvalý mocenský nárok nové „tisícileté říše“, patos věčnosti, k čemuž se tradiční formy náramně hodily, už pro asociaci s „věčným Římem“.
Nacističtí architekti dokonce prohlašovali, že dílo válečné zkázy, jako třeba vybombardování Hamburku, je požehnáním, protože uvolňuje prostor pro novou budoucnost. „Nad drtivou většinou zničených staveb neprolijeme ani slzu,“ prohlásil na jaře 1944 Konstanty Gutschow z týmu Hitlerova hlavního architekta Alberta Speera. I když estetika nacistické architektury čerpala ponejvíc z antiky a klasicismu, a je tedy tradicionalistická, v konstrukci a vnitřním vybavení se uplatnily moderní technologie jako ocel a beton, výtahy a klimatizace s horkovzdušným vytápěním. Nacisté spojili technologickou avantgardu s národním socialismem, slovy Petera Reichela došlo k „reakčnímu, i když zamlčenému spojenectví technické modernosti a architektonického tradicionalismu.“

Bývalé ministerstvo letectví bylo ve své době největší kancelářskou budovou v Evropě.

Zneuznaný architekt
Megalomanská nacistická architektura vznikala na popud megalomanského führera – Adolfa Hitlera. „Tento Berlín mi nic neříká,“ řekl jednou svému hlavnímu architektovi a ministrovi válečného průmyslu Albertovi Speerovi. A požádal ho, ať vypracuje plány na nic menšího než „hlavní město světa“, Welthauptstadt Germania. „Ve svých stavbách ukazuji národu svou vůli k novému řádu věcí ve viditelné podobě... Vytváříme posvátná místa a symboly nové vyspělé kultury... Jimi vtiskávám svému národu a své době nesmazatelnou duchovní pečeť,“ řekl Hitler v jednom rozhovoru. Byl prý „patologickým stavebním fanatikem“, který se do posledních chvil zabýval stavebními projekty, i když Berlín už ležel v troskách.
Speer svému vůdci vyhověl. Vypracoval projekt přestavby Berlína, o němž po válce mluvil jako o „megalomanii odpoutaného impéria“. Středobodem nového urbanistického plánu bylo osové uspořádání s dominantní Velkou halou, jejíž kopule sahala do výše 290 metrů. Vnitřní objem gargantuovské stavby pro 180 000 lidí měl být sedmnáctkrát větší než vatikánská bazilika sv. Petra. Projektanti se obávali, zda havelské písky, na nichž Berlín stojí, takovou zátěž vůbec unesou. Proto vyrobili testovací betonový blok s nepřeložitelným německým názvem Schwerbelastungskörper. Má hmotnost přes dvanáct tisíc tun, výšku 18 metrů a coby zhmotnělý symbol nacistického velikášství a blbosti stojí v Berlíně dodnes.
Germania měla překonat Paříž a Vídeň, a vlastně i Řím, který Hitlera jako amatérského architekta a urbanistu tolik inspiroval. Ale rychlý průběh války učinil grandiózním plánům přítrž. Speer sice stihl postavit v rekordně krátkém čase nové Říšské kancléřství, to však bylo zničené během dobývání Berlína v dubnu 1945. Impozantní budovu se striktní neoklasickou fasádou bez výzdoby (samé přímky, žádné křivky), jejíž návštěvníci museli procházet stovky metrů dlouhou trasou s obrovskými sály, než pohlédli führerovi do jeho hypnotizujících očí, známe jen z fotografií.

Uniformní fasáda letiště Tempelhof.

Estetika násilí
Estetika nacistické architektury, jejímž nejvýraznějším rysem je vedle neoklasicistních prvků uniformita, horizontální uspořádání a monumentalita, ona „zastrašující demonstrace moci“ (Speer), se v Berlíně dochovala jen v několika ukázkách. Jedna taková stavba stojí poblíž Lipského náměstí. Tedy jen nedaleko místa, kde stávalo rozlehlé Hitlerovo kancléřství. Ministerstvo letectví z roku 1936 od architekta Ernsta Sagebiela i dnes ohromuje svými proporcemi. Už jen chůze podél 250 metrů dlouhé, monotónní fasády je únavná a nudná. Obrovský komplex s několika příčnými bloky a 2800 místnostmi záhadně přežil bombardování, stejně jako další Sagebielova stavba – letiště Tempelhof. Po konci hnědé totality posloužil té rudé, sídlily zde vládní úřady. Na „enderáckou“ éru zůstala na jedné boční zdi vzpomínka v podobě 18 metrů dlouhé propagandistické fresky. Dnes budovu obývá – příznačně – spolkové ministerstvo financí.
Temná, násilná minulost poznamenala, nejspíš navždy, i Olympijský stadion, který postavili v západní části Berlína. Olympijské hry v roce 1936 se sice proklamovaly jako svátek krásy a mládí, ale nacisté si z nich udělali dokonalou propagandu, „fašistický gesamtkunstwerk“ (Peter Reichel). Tímto způsobem „zasvětili“ německý národ a připravili ho na válku. Nacisté totiž estetizovali politiku, propojili krásu a násilí, což podle filozofa Waltera Benjamina zákonitě vedlo k tragickému vyústění: „Všechny snahy o estetizování politiky se protínají a vrcholí v jednom bodě – ve válce.“ Dokumentem onoho „utajeného násilí“ je dvoudílný film Olympia od Leni Riefenstahlové, který v obrazech úvodní a závěrečné olympijské ceremonie zachytil jejich přeměnu v nacistický rituál. Symbolické obrazy se tehdy staly „prvotní formou válečného boje“ (H. Ueberhorst), sportovci se na olympiádě transformovali ve vojáky. Někteří ostatně kráčeli v průvodu v uniformách Wehrmachtu.

Ministerstvo letectví od architekta Sagebiela.

Matka všech letišť
Ani po tolika desetiletích od konce války se návštěvník rozlehlého a prázdného olympijského areálu neubrání divným či rozporuplným pocitům. Uvnitř stadionu každého zajímá, kde měl vůdce svou tribunu. Vně pompézní stavby se zase člověk nevyhne typickým atributům nacistické estetiky. Vždyť koncepci architekta Wernera Marcha ovlivnil samotný Hitler, první návrhy se mu zdály příliš moderní. Proto struktura pilířů kopíruje římské Koloseum, ale je přísnější, tvoří ji jen horizontální a vertikální linie bez oblouků. Před stadionem vzniklo obrovské nástupiště, tzv. Májové pole, kde se šikovaly masy v „esteticky svůdné formě ornamentu“ (S. Kracauer). Hnědou minulost připomínají i nacistické sochy a Olympijský zvon. Už nevisí na zvonici, poničené za války, ale leží jako památka na ploše u stadionu.
Mohou se nacistické stavby vůbec zbavit svého totalitního odéru? Shodou historických okolností se to podařilo berlínskému letišti Tempelhof. Jeho uniformní fasáda jako by z oka vypadla jiné stavbě architekta Ernsta Sagebiela, ministerstvu letectví, a celý letištní komplex je obdobně obrovský. Jenže při pohledu z letadla to tak nepůsobí a zaoblený terminál s radarovou věží je vyloženě krásný a ikonický. „Matka všech letišť“ (Norman Foster) zachránila západní Berlín během ruské blokády v letech 1948–49. Po zastavení provozu v roce 2008 se letištní plocha proměnila v rekreační zónu, stala se místem radostných her a kulturních festivalů.