Pane Berane, jste zatčen! |
Karel Pacner |
SANQUIS č.100/2012, str. 58 |
Ve středu 7. května 1941 v devět hodin ráno dorazily vozy s gestapáky jak před Beranovu vilu v Benešovské ulici číslo 6 na pražských Vinohradech, tak před ústředí agrární strany na Havlíčkově náměstí číslo 10. Němci sebrali všechny dokumenty a bývalého předsedu vlády zatkli. V pankrácké věznici se pak setkal s předsedou sociálních demokratů Antonínem Hamplem a dalšími vlastenci.
|
|
|
Beranovi hned při prvním výslechu nabídli: Když podepíšete prohlášení a pronesete projev, v němž doporučíte českému národu, aby spolupracoval s Třetí říší, okamžitě vás propustíme. Rudolf Beran odmítl. Po dvou letech okupace chtěli Němci rozbít český politický systém, zlikvidovat jeho představitele, aby mohli snáze vládnout.
Nikoho neprozradil Všechny zatčené vozili z Pankráce k výslechům do Petschkova paláce nedaleko Wilsonova nádraží. Berana vyslýchal komisař gestapa Oskar Fleischer. Když z něho chtěl dostat přiznání, která potřeboval, bil ho telefonním seznamem do obličeje. „Rudolf Beran přiznal pouze to, co mu bylo fakticky dokázáno,“ napsal historik Jaroslav Rokoský v knize Rudolf Beran a jeho doba – Vzestup a pád agrární strany. „Přes veškeré týrání, bití a vyhrožování nic a nikoho neprozradil.“ Kdo vlastně byl Rudolf Beran? Narodil se 28. prosince 1887 v Pracejovicích v okrese Strakonice v rodině drobného zemědělce a hospodského. Po absolvování hospodářské školy odešel do Prahy, kde pracoval nejprve v Ústřední jednotě hospodářských společenstev, odkud přešel do centrály Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, jak zněl oficiální název agrární strany. Beran byl výborný organizátor a řečník, uměl si získat lidi a každému žadateli se snažil pomoci – ať už intervencí nebo penězi. Stal se blízkým spolupracovníkem předsedy strany Antonína Švehly, působil jako ústřední tajemník strany. Po smrti Švehly ho zvolili za předsedu, ale tehdy se ukázalo, že Rudolf Beran postrádá Švehlův rozhled. Soustředil se pouze na domácí a zemědělské otázky. Vedl protihradní křídlo strany, nesouhlasil se sbližováním se Sovětským svazem, jak je prosazoval ministr zahraničí Edvard Beneš. V prosinci 1935 se také pokusil zabránit zvolení Beneše do nejvyšší funkce, to se mu ale nepovedlo. Neobratně se pak snažil o spolupráci se Sudetoněmeckou stranou, podporovanou Hitlerem, aby tak zabránil sílícímu tlaku z Berlína. Paradoxně, od prosince 1938 do 15. března 1939 byl předsedou československé vlády, a byl to právě on, kdo musel přijmout německou okupaci. Do konce dubna 1939 předsedal protektorátní vládě. Potom z politického života odešel. Za všech okolností zůstával vlastencem.
|
|
| Pražští Němci zdraví Adolfa Hitlera |
|
|
Nepřítel říše V lednu 1942 převezli Rudolfa Berana do věznice Moabit v Berlíně. Měl stanout před tamním Lidovým soudem, avšak přelíčení museli odložit, chyběly totiž usvědčující důkazy. A když obhajoba předložila pádné důkazy o snahách Berana v roce 1938 domluvit se s Němci, následoval další odklad. „Nejde o to, jestli se Beran dopustil za první a druhé republiky tu a tam nějakého víceméně Němcům přátelského činu,“ napsal státní tajemník K. H. Frank 12. března 1942 řískému protektoru Heydrichovi, „nýbrž o to, že v době protektorátu se stavěl proti Němcům nepřátelsky a konspiroval s odbojem... Jestliže někdy dával svým slovům jakýsi ráz germanofilský, tak to byl jenom manévr. Ve svých činech šel vždycky s Benešem proti říši.“ Pět dnů po popravě Beranova nástupce ve funkci předsedy vlády Aloise Eliáše, koncem června 1942, zahájili v Berlíně proces i s ním. Prokurátor široce vylíčil činnost českého odboje a zapojení Berana, jeho pomoc rodinám zatčených vlastenců penězi a potravinami i jeho účastí na sběru tajných informací pro nepřátele říše. Obžalovaný se hájil tím, že koncem třicátých let usiloval o porozumění s Berlínem. Vždyť v článku v deníku Venkov 1. ledna 1938 doslova napsal: „Chceme s Německem dohodu za cenu jakýchkoli ústupků.“ Dva ze svědků obhajoby potvrdili, že Beran byl Benešovým odpůrcem a vystupoval proti jeho politice a metodám. Naděje na mírný rozsudek pohřbil K. H. Frank. Tento německý korunní svědek všechny Beranovy argumenty rozdrtil. I když se chtěl Beran dohodnout s Německem, žádné návrhy nikdy nevyslovil – upozorňoval. V parlamentu vždy hlasoval pro Benešovu politiku. Křeslo předsedy protektorátní vlády opustil koncem dubna 1939 nikoli proto, že neuměl německy, jak tvrdil, nýbrž proto, že ztratil důvěru říšského protektora. Dvouhodinovou řeč zakončil Frank obviněním: „Beran a Eliáš – to jsou totéž.“ Žaloba požadovala pro Berana trest smrti. Soud mu vyměřil nakonec deset let vězení, pokutu 100 tisíc marek, samozřejmě zaplacení všech soudních výloh.
|
|
| Adolf Hitler na Pražském
hradě 15. března
1939 |
|
|
Státní vězeň V létě 1942 převezli Berana do věznice ve Wohlau (dnes Wolów, Polsko). Z tisícovky vězňů bylo na devět set Čechů, zbytek němečtí kriminálníci. Byl nezištný a starostlivý – některé vyhublé spoluvězně podporoval tím, že jim dával část svého jídla. V srpnu 1943 ho spolu s dalšími vězni převezli do věznice v Briege (dnes Břeh v Polsku). Na společné cele rozvazoval sisálové motouzy používané u zemědělských samovazačů. Koncem srpna 1943 nechal Frank přemístit Berana na Pankrác. Státní tajemník od něj chtěl, aby mu vysvětlil některé události týkající se Beneše a vztahů se Sovětským svazem. Když to nedokázal při osobním setkání, musel vypisovat odpovědi v cele. A aby mu oživil paměť, nechal ho Frank umístit do cely nad sekyrárnou, kde dvakrát týdně popravovali české vlastence – slyšel tedy každé dopadnutí sekery. Ve svých odpovědích Beran bruslil, aby si zachoval čest, a přitom vyhověl protektorovi. K čemu tyhle záznamy nacisté potřebovali, není jasné – možná k dalšímu očerňování Beneše, ale k tomu se nakonec neodhodlali. O Vánocích 1943 Němci Berana podmínečně propustili. Nejdřív bydlel v pražské vile, později se směl přestěhovat do Pracejovic, kde měl statek. Nesměl se stýkat s ostatními lidmi, tento příkaz se naučil obcházet – bez ohledu na to, že ho gestapo občas kontrolovalo. A dál pokračoval v podpoře rodin vězněných lidí. Na svém jihočeském statku také vítal v květnu 1945 americkou armádu. Když pro něj přišli z příkazu pražského ministerstva vnitra 14. května před polednem četníci, byli u něho na návštěvě generálové Jeffery Hammond a Milnor Roberts. Oba Američané mu nabídli ochranu, ale on ji odmítl. Je vlastenec, nic neprovedl, to je nedorozumění.
|
|
Čas účtování Hluboce se mýlil. Komunisté dosáhli toho, že v poválečné republice nebyla agrární strana povolena. I prezidentu Benešovi se její zákaz líbil, protože s jejími představiteli se dřív často potýkal. Začalo tedy zúčtování s jejími politiky. Za několik dnů převezli Berana ze Strakonic na Pankrác. V tamní vězeňské nemocnici umíral, aniž o sobě věděl, státní prezident Hácha. Komunisté, kteří ovládli ministerstvo vnitra, byli nemilosrdní. A Beneš jim buď neuměl, anebo nechtěl vzdorovat. Ani národní socialisté a lidovci, rivalové komunistů, nenašli proti nim vhodnou taktiku. Na Pankráci byli rovněž vězněni bývalí členové protektorátní vlády: poslední předseda Richard Bienert, ministři Adolf Hrubý, Josef Kalfus, Jindřich Kamenický, Jaroslav Krejčí, ministerský předseda generál Jan Syrový, dále tajemník Háchovy kanceláře Josef Kliment. Příprava procesu proti Beranovi trvala dlouho. Opět ze stejného důvodu jako v Berlíně – chyběly usvědčující důkazy. Vyšetřovatel Jan Hora, který měl před válkou na pražském policejném ředitelství na starosti sledování komunistů, ale v létě 1945 bystře vstoupil do KSČ, chtěl, aby proti Beranovi vypovídali věznění němečtí pohlavárové, jenže ani z nich nedostal dost vhodných argumentů. Sestavení seznamu údajných zločinů expremiéra mu trvalo několik měsíců, obžaloba byla dokončena v polovině prosince 1946. Kromě Berana byli obviněni generál Jan Syrový, bývalý ministr a předseda vlády, Jiří Havelka, bývalý ministr a přednosta Háchovy prezidentské kanceláře, bývalí ministři vnitra Otakar Fischer a Josef Černý. Ve spisu, který měl 103 stran, se uvádělo, že někteří dopomohli Háchovi 15. března 1939 k okupaci republiky a pak dál pomáhali nepříteli. Známý novinář Ferdinand Peroutka uveřejnil k Novému roku komentář nazvaný Chvála roku 1946. Za největší krizi označil léto, kdy KSČ začala mobilizovat veřejnost proti mírnému rozsudku nad členy poslední protektorátní vlády, ale současně zadoufal, že další soud bude soudem, nikoli politickým lynčem. Jeho naděje se nesplnily.
|
|
| Emil Hácha a František
Chvalkovský na nočním
jednání s německými
představiteli |
|
|
Politický lynč Přelíčení začalo 30. ledna 1947. Každý z obžalovaných prohlásil, že se necítí vinen. Pražský tisk vesměs referoval v duchu žaloby, i Svobodné slovo, orgán národně socialistické strany, mělo titulek Beran a jeho klika před soudem. Komunistické Rudé právo označilo Berana za strůjce 15. března. Koncem dubna vynesl soud rozsudky. Berana a Syrového poslal do vězení na dvacet let. Havelku, Fischera a Černého zprostil viny. Zatímco komunistický tisk kritizoval nízké tresty, řada novinářů psala rozpačitě. Najednou si uvědomili, že to byl jednoznačně proces politický. „Vím o výroku přísedícího, který se omlouval jednomu z mých přátel, že musí jednat a hlasovat podle pokynů své strany,“ řekl v roce 1994 Otakar Kokeš, lesnický specialista, který proces sledoval. „Rozsudek nad Beranem pokládala většina veřejnosti za nespravedlivý, za politickou pomstu, kdežto potrestání Syrového bylo přijímáno se smíšenými pocity,“ napsal ve svých memoárech Ladislav K. Feirabend, ministr za agrárníky, který uprchl po prozrazení své odbojové činnosti v lednu 1941 do Londýna, kde se stal členem exilové vlády. Feirabend se po únoru 1948 zachránil před pomstou komunistů útěkem na Západ. Podmínky v československých věznicích se s upevňováním komunistického režimu zhoršovaly, vězňové dostávali málo jídla, museli pracovat a snášet kruté zacházení. I Beran tam musel vyčerpávajícím způsobem pracovat. Později ho vzhledem k jeho zdravotnímu stavu převedli mezi nemohoucí vězně. Péče o nemocné byla nedostatečná, navíc lékař–vězeň podcenil Beranovy obtíže. Jiný lékař, dr. Jiří Krbec, se ho pokusil zachránit, ale už bylo pozdě. „Byl jsem s ním až do úplného konce. Co jsem mohl, to jsem udělal. Byl nemocný s oběhem krevním a srdcem. Potřeboval speciální léky, ale ty nedostával.“ Někdejší předseda československé a potom protektorátní vlády Rudolf Beran zemřel 28. února 1954 ve vězeňské nemocnici v Leopoldově. Oficiálně na srdeční slabost. Pohřbili ho do hrobu s číslem za věznicí, až na podzim 1968 jej označili jménem. Za panování normalizačního vůdce Gustáva Husáka tento hřbitov rozmetaly buldozery. Žádost o přezkoumání rozsudku nad Beranem a Syrovým, kterým byl porušen zákon, v roce 1995 nejprve zamítl Nejvyšší soud a po něm i Ústavní soud. Kvůli právnickým kličkám tedy zůstávají oba čeští vlastenci dále zločinci. Tahle hanba padá na každého z nás.
|
|
|
Ilustrace: Wikipedia – Bundesarchiv
|
|
|
|
obsah čísla 100 |
|
ročník 2012 |
|
témata |
|
SANQUIS PLUS |
|
GALERIE SANQUIS |
|
PORADNA |
|
|