SANQUIS - 2012/100 Obklopena šperky

Rubriky:

Archivy SANQUIS

Archiv všech čísel

Archiv SANQUIS
ON-LINE listování

Sanquis ve formátu
PDF ke stažení

Klub SANQUIS

Užitečné odkazy

Podporujeme umění

Více z medicíny

Ze zahraničních serverů - archiv

Redakce

Obklopena šperky

SANQUIS č.100/2012, str. 48

Od chvíle, co její pradědeček založil v New Yorku firmu na výrobu umělých perel, uplyne brzy bezmála 100 let. Viktorie Beldová dnes pokračuje v rodinné tradici. Jen ještě neví, jestli se rozhodne nakonec pro šperk či design.

Vždy když procházím kolem nenápadného obchodu v Mikulandské ulici, neubráním se, musím se zastavit a musím se prostě potěšit pohledem na ty krásné šperky. Prsteny, náhrdelníky, náramky – jednoduché, čisté tvary, přesto velmi originální. Vše z dílny rodinné firmy Belda Factory. Designér a šperkař Jiří Belda, jeho manželka, výtvarnice Alena, i dcera Viktorie se v obchodě pravidelně střídají. S pravnučkou zakladatele rodinné šperkařské tradice, studentkou designu na VŠUP Viktorií jsem si povídala o šperku i o tom, jaké je vyrůstat obklopená šperky.

Proč vlastně nestudujete obor šperk, ale design?
Šperku se věnuju, pracuju pro naši firmu, ale táta ještě nekončí, tak se nemusím rozhodovat, zda pokračovat v rodinné šperkařské tradici, nebo dělat jenom design. Vlastně sama ani nevím, proč jsem nechtěla šperk studovat.

Byla v tom revolta? Dědeček, tatínek i sestra jsou šperkaři…
Spíš jsem cítila, že by mě šperk moc svazoval. Napadají mě věci podobné těm tátovým, tedy těm, které mě od dětství obklopují. Člověk se pak těžko odpoutává.

Kdy jste vytvořila svůj první šperk?
Na gymnáziu. Byly to náušnice, malé, jednoduché, s černým grafitem. Říkali jsme jim uhláky.

Jak to, že jste nešla na uměleckou střední školu, ale zvolila gymnázium?
V naší rodině jsou samí výtvarníci, chtěla jsem zkusit něco jiného. Vlastně jsem se před gymnáziem ještě přihlásila na konzervatoř – na zpěv, naštěstí jsem se tam nedostala. Sestra Tereza střední šperkařskou vystudovala, ale nevěnuje se tomu. Chvíli nám dělala produkci, je dobrá na organizační věci. Teď žije v Irsku, má dvě malé děti. Asi jsme si to v minulosti měly vyměnit. Já jsem měla jít na šperkárnu a ona na gymnázium. Dost jsem se tam totiž na začátku trápila. Matika a fyzika nepatřily k mým oblíbeným předmětům. Měli jsme ale výborného profesora na biologii a já jsem tedy uvažovala dokonce i o studiu biologie.

Šperk podle návrhu Viktorie Beldové

Nakonec to dopadlo úplně jinak.
V době, kdy jsem měnila názory poměrně často, mi táta napověděl, zda by nebylo dobré se také zamyslet nad možností studia na vysoké výtvarné škole. Oba rodiče mi pak celkem nenápadně, ale systematicky naznačovali, jak byl umprumácký život prima. Teď jsem ve druhém ročníku, v ateliéru Olgoj Chorchoj. A umprumáckého života si opravdu užívám. I když jsem začala studovat až ve třiadvaceti letech. Nebo možná právě proto.

Ovlivnilo vás, že jste vyrůstala obklopená šperky?
Určitě. Nenosím bižuterii, nesnáším falešné věci, nevzala bych si něco, co si na zlato jenom hraje. Nekoupila bych si koženkovou kabelku, když ne koženou, tak raději plátěnou. To mám od mámy a táta by mě asi přizabil, kdybych si vzala nekvalitní šperk.

Umí Češi nosit šperky?
Většinou ne. Bojí se. Když přijedete do New Yorku, ženské tam na sobě mají velké věci a nemusí být nutně drahé. Mají větší odvahu.

Proč tomu tak je?
Asi jsme ztratili vkus. Za první republiky tu byly módní salony, lidé si nechali šít šaty na míru. Dnes to skoro neexistuje. Často vidím ženu s pěti zlatými prstýnky na jedné ruce. Jejich výtvarná hodnota se rovná nule. Zatím tady lidé spíš touží po pozlátku. Bohatší lidé zase chtějí, aby bylo na první pohled vidět, že jde o drahou záležitost. Ale pomalu se to lepší. Sice není moc lidí, kteří si koupí něco od českého návrháře nebo šperkaře, ale najdou se. I my už máme zákazníky, kteří se k nám pravidelně vracejí.

Šperk podle návrhu Viktorie Beldové

Možná proto, že pro mnoho lidí je hodnotným šperkem pouze ten ze zlata. Nic jiného neznají, nebo nemají důvěru v nové materiály.
Samozřejmě, titan, corian, perspex – lidi si myslí, že šperky zhotovené z těchto materiálů nejsou dost cenné. Jenže ony mohou mít hodnotu jinou – výtvarnou. A to je také důležité.

Co jsou corian a perspex?
Perspex je vlastně plexisklo, je průhledný a poskytuje úžasnou škálu barev. Corian je umělý kámen, z minerálních prášků, přidává se tam i pryskyřice, aby vše spojila. Nejvíce teď ale používáme stříbro. Je tvárné, dobře se s ním pracuje, má hezkou barvu, je nejlevnější z drahých kovů. Dá se povrchově upravovat, leštit, matovat. Zlaté věci děláme spíše jen na zakázku.

Náušnice, které navrhla na gymnáziu. Říká jim uhláky.

Jak šperk vyrábíte?
Já osobně šperk nevyrábím, nenaučila jsem se řemeslu. Jenom dělám návrhy, podle kterých jej vyrobí někdo jiný. Táta, děda, máme v dílně ještě dva zaměstnance.

Dobře, jak tedy vzniká váš návrh?
Někdy mě inspiruje nějaký tvar, jindy přírodní vjem, moře, něco z mé oblíbené biologie…

Pokud je šperk na zakázku, potřebujete poznat člověka, kterému šperk děláte? Nejde moc o velkou psychologii. Nejdůležitější je dohodnout se na materiálu a samozřejmě se musí mluvit o ceně. Dělala jsem na zakázku brož. Na internetu jsem hledala anděly pro inspiraci, pak jsem návrhy posílala ke schválení a společně jsme došli ke konečné podobě.

Jak ta brož nakonec vypadala?
Jako stylizované křídlo.

Pracujete spolu s tatínkem. Hádáte se někdy?
Často, ale naše hádky se moc netýkají výtvarného pohledu. Jsou to takové hlouposti, možná generační. Například přístup k počítači, používání mailu… Nic zásadního.

Předpokládám, že vy děláte návrhy i na počítači.
Dělám je jenom na počítači. Nejsem totiž tak zdatný kreslíř, chybí mi manuální zručnost, nemám zkušenost. Všechno mi trvá déle. Víte, ale vlastně jsem moc ráda, že jsem vystudovala gymnázium. Dnes není populární, aby šel někdo studovat řemeslo na učňák. Jde na uměleckou školu. Není tam matematika, fyzika… Jenže tam nemají ani pořádnou češtinu, dějepis. Tím samozřejmě nechci říct, že absolventi středních uměleckých škol jsou nevzdělaní. Ale systém umělecké školy jim obecnou vzdělanost neposkytuje. Umělec přece nemá být blbec!

Takže po škole vy budete navrhovat a vyrábět bude někdo jiný.
U šperku bych to tak chtěla. Jinak bych se z toho asi zbláznila. Taky proto, že jde o samotářskou práci. Sedíte sama u ponku a jedete. Dennodenně něco vyrábět o samotě, to nechci. Počítám, že budu s někým pracovat – s tátou, se spolužáky, nebo třeba se sestrou. Doufám, že se ke šperku časem vrátí.

Váš pradědeček kdysi odjel za prací do zahraničí a byl velmi úspěšný. Neláká vás také cizina?
Říkám tomu syndrom jednoho sourozence. Pradědeček byl ze tří dětí a sám odjel. Měl také tři děti, jedna z jeho dcer utekla do Brazílie. Můj děda měl dvě děti, teta žije v Kalifornii. A táta má dvě děti a moje sestra žije v Irsku. Já ovšem nechci odjet. Na rok dva, na zkušenou, proč ne. Příští rok jedu například na stáž do Milána. Ale odstěhovat se z České republiky nechci. Mě to tady samozřejmě někdy strašně štve. Když vidím naše politiky, česká povaha mě také občas dovede vytočit. Ale mám Čechy ráda, mám tu své přátele, rodinu, chci si určitě vzít Čecha. Když při štědrovečerní večeři máme na stole počítač a skypujeme s Kalifornií a potom s Irskem, přijde mi to divné. Chci prostě žít tady.

Viktorie Beldová (*1987)
Vystudovala gymnázium, poté pracovala pro rodinnou firmu. Nyní studuje druhý ročník VŠUP v ateliéru Olgoj Chorchoj. Podle jejího návrhu vznikla cena Louskáček. Kromě studia designu se podílí i na rodinné firmě Beldafactory. V poslední době přemýšlí o tom, že by navrhla šperk pro muže.

BeldaFactory
Když Ladislav Belda vystupoval v newyorském přístavu z lodi, jistě netušil, že za téměř jedno století budou jeho potomci vystavovat své šperky na newyorském veletrhu. A že budou pátrat po místech, kde otevřel první dílnu na výrobu umělých perel. Ladislav Belda si za velkou louži splnil svůj smělý sen. V roce 1915 založil svou vlastní firmu CzechoslovakBead Co. Když v Evropě skončila válka, vrátil se domů, oženil se tu a roku 1922 otevřel v Turnově firmu další – Belda a spol. Do Ameriky už jenom občas zajížděl, aby dohlédl na výrobu. Pak ale přišel Černý pátek na newyorské burze. Ladislav se rozhodl firmu v Americe uzavřít a veškerou svou energii věnovat výrobě bižuterie a stříbrného šperku v Čechách. Firma až do roku 1948 prosperovala, pak byla znárodněna, ale zcela nezanikla. Ladislavův syn Jiří, který se narodil roku 1932, se rozhodl jít ve šlépějích otce a vystudoval střední uměleckou školu v Turnově. Po vojně, kterou absolvoval u Černých baronů, získal práci ve šperkařském družstvu Granát a roku 1965 nastoupil na střední uměleckou školu v Turnově. Tady spolu se svými kolegy dostal zakázku na opravu českých korunovačních klenotů. Když přišla tato nabídka podruhé, pracoval již se svým synem. Jiří Belda senior se o korunovační klenoty stará dodnes. Jiří Belda ml. se po maturitě na střední umělecké škole rozhodl pro studium na VŠUP. Tam se také seznámil se svou budoucí ženou, textilní výtvarnicí a malířkou. Když po roce 1989 restituovali turnovskou dílnu, rozhodli se obnovit šperkařskou rodinnou firmu. Do práce se zapojila celá rodina. Dnes vyrábějí především zlaté a stříbrné designové šperky, ale také šperky z titanu, oceli a různých umělých hmot. Na poslední kolekci BeldaFactory se podílelo mnoho známých českých výtvarníků a designerů.