| Jan Merta: Maluju v hlavě |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.100/2012, str. 14 |
| Dílo silně odrážející osobní prožitky, obrazy tiché, klidné, bez patosu, přesto podmanivé. Tak píší o tvorbě předního českého výtvarníka Jana Merty kritici. Já dodávám lidské a plné laskavého humoru. Přesně takový je i sám malíř.
|
|
Bývalá budova Dopravních podniků v Bubenské ulici, kde má malíř Jan Merta ateliér, nevzbuzuje v kolemjdoucích zrovna obdiv. Přesto jde o jednu z významných pražských staveb funkcionalistického stylu, památkově chráněnou. Pravda, nyní trochu omšelou. Dnes tu jsou ateliéry, grafická studia i kanceláře. Procházíme ztemnělou chodbou a já mám divný pocit. Jako bych šla na úřad. Jsou tu jedny dveře vedle druhých. Než Jan Merta otevře na konci chodby ty své, zavede nás ještě ke svým sousedkám do galerie Laboratorio, kde bude mít výstavu. Teprve tady začínám cítit zvláštní energii té budovy, uměleckého ducha. A když se konečně otevřou dveře ateliéru, pochyby mě opouštějí. Podél stěn obrazy, na zemi rozmalované plátno, všude štětce, barvy, prostě úžasný tvůrčí nepořádek.
|
|
 | | Jarní práce II., 2007–2009, akryl na plátně |
|
|
Kombajn, pádlo a vypínač
Sotva si stačím odložit a pořádně se rozhlédnout, stojíme před obrazem a já poslouchám příběh barvami hýřícího plátna. Jan Merta ho začal malovat před devíti lety se svými syny. Starší do něj zakomponoval kombajn, mladší pádlo. A otec? Vypínač. „Vše vzniklo spontánně, věděl jsem, že to kluci, jako všechny děti, umí. Kdyby se mi obraz vymkl z rukou, všechno zachrání. Když jsem ho teď našel, začal mě znovu zajímat. Řekl jsem si, že kombajn ukradnu, prostě taková autorská krádež v rámci rodiny. Sám jsem tam dal vypínač, je to pro mě nový motiv, kterým jsem se nikdy nezabýval. Dá se zapnout i vypnout.“ Právě se obraz pokouší dokončit, slíbil ho vystavit u svých sousedek. Otočím se a nemohu si nevšimnout rozmalovaného plátna na podlaze. Varianta číslo II. Najednou mu byl prostor na obraze malý, a tak vzniká další. Tentokrát bez autorských zásahů synů, kombajn a pádlo tam ale budou.
Devět let. Není to dlouho na jeden obraz? „Někdy maluju obraz dvě hodiny, někdy deset let. Čekám na příležitost. Jsou obrazy, které vypadají, jako by byly namalovány jedním dechem, možná i jsou, ale rozloženým do několika let. Obraz, který vznikne za dvě hodiny, mám už v hlavě. Nemůžu spát, hlavou mi probíhají motivy, které se formují a proměňují. Maluju své obrazy v hlavě.“
|
|
 | | Před startem II., 2099, olej na plátně |
|
|
Dětství – věčná inspirace
Vedle jiných motivů – také Trosky. Předobraz už existuje i na papíře. Respektive jeho záznam, který mi ukazuje. Tužkou načrtnuté dvě tak známé skály. „Můžu si tu poznamenat ‚takový staročeský popík‘. Staročeský, protože chci namalovat něco vlasteneckého.“ A popík? „Bude to trochu střižené Warholem neboli takový popart.“ Na papíře ještě zahlédnu poznámku „ostře růžová, temná šedo-modrá“. Ten obraz je vzpomínkou na školní výlet, při kterém namaloval pastel. Nedochoval se, dědeček jím prý zatopil v kamnech.
Jan Merta se ve svých obrazech do dětství vrací často, nejenom v posledních letech v cyklech Liberec. Dětství pro něj bylo a je velmi zásadní, ve své tvorbě na něj reagoval už ve svých dvaceti letech. K jeho dětství patří poválečný Liberec, kde po odsunutých Němcích zůstaly vily s velkými zahradami anglického typu, nádhernými buky, rybníčkem. V jedné takové vile ve velkém bytě Mertovi bydleli. Jeho tatínek sem přišel jako evangelický farář, maminka byla z rodiny navrátilců. „Když jsem měl výstavu v Mnichově, najednou mi vše došlo, vyrůstal jsem vlastně v dědictví německého neoromantismu a k tomu do všeho pronikal raný socialismus.“ Pocházet ale z rodiny evangelického faráře nebylo v té době asi moc velké terno. „Ve škole se mi občas smáli, ale většinou mě měli rádi. Rád jsem diskutoval, tatínek mě ponoukal, ať se ve škole zeptám, co bylo dříve, jestli vejce, nebo slepice. Všude jsem narážel na vynucený materialistický výklad dějin, jenomže já jsem měl na svět už od dětství svůj vlastní pohled, který nebyl ani materialistický, ani dogmaticky křesťanský.“ To malíř potvrzuje svým obrazem Lekce pantheismu. Je na něm černá asfaltová stěna a žlábek na klučičích školních záchodech. Tam se ho jednou o přestávce spolužák zeptal, zda Bůh je i tady, a on odpověděl, že Bůh je všude. „Vždycky jsem v sobě ale měl a mám nějaký díl pohanství.“
|
|
 | | Mýtickou stopou (Řepa), 2011, olej na plátně |
|
|
Tři světla
Představa Boha na nebi jako osoby ho nikdy neuspokojovala. Hned má po ruce další obraz. Ukazuje mi ho ve svém katalogu: Před startem II. „Tady by se měly potkat tři druhy světel. Jedno světlo je zšeřelé – to jsou biblické příběhy, z šera minulosti. Jedině ty, když je tatínek vyprávěl, jsem poslouchal. Jinak jsem se v modlitebně díval z okna. A odtud zvenčí pochází reálné světlo – slunce, světlo, které dopadalo na věci za oknem.“ A třetí? „To jsem měl v sobě, přinášel jsem si ho tam. Při bohoslužbách jsem si četl časopis abc, listoval v Neználkovi, v kapse jsem míval nějaké sci-fi. Ideální světlo, které zalévá raketodrom. Všechna tři světla se na obraze potkávají a zároveň se ruší.“
Tatínek mu byl prvním rádcem v malování. Sám uměl malovat, i když svůj talent nerozvíjel. K malování se však rodiče stavěli trochu skepticky, věděli, že by se tím v té době těžko uživil. Přesto v roce 1968 odjel do Prahy na střední výtvarnou školu Václava Hollara. Na Akademii se dostal až na třetí pokus po deseti letech, jako dospělý muž. Jak příznačné pro tuto dobu. Pocházel z rodiny evangelického faráře, odmítal vstoupit do SSM, byl prostě nežádoucí. Stal se nedělním malířem a těch deset let dělal všechno možné. Provozního technika, uklízeče, vrátného v Národní galerii. Tam si na něj kunsthistorici stěžovali, že si maluje a nehlídá.
|
|
 | | ECHT II., 2008, akryl na plátně |
|
 | | Zorka, 2006–2007, olej na plátně |
|
|
Tichý pracovník
Každý z jeho obrazů skrývá příběh. Z jeho života. Odhalí ho divák? Třeba obraz Zelená skříň. „Nejdřív byl na tom plátně Tramvaják. Je to postava z Kaurismäkkiho filmu Mraky odtáhly. Chtěl jsem ho mít na výstavě u Topiče. Nakonec se mně nedařilo ho dotáhnout do konce. Vypadalo to hezky, bylo to šikovně namalováno, ale bylo to na jistotu, a nebyl to obraz. Nešlo s tím hnout. Nakonec jsem ho bez milosti přetřel a během dvou dní namaloval znovu. Tramvajáka II jsem pak vystavil. Nevydařená jednička mě pak najednou dovedla k dávno promýšlenému obrazu Skříň s podtitulem Sebrané myšlenky. V té zelené skříni jsou teď spolu s myšlenkami, které tam uložili manželé Ševčíkovi, i dva kostlivci, Tramvaják a jeho žena... Mohu lidem prozradit, co mě k obrazu vedlo, ale co obraz znamená, je vlastně jejich věc.“ A název obrazu? Ten přeci také může posloužit jako klíč. ECHT, Nostalgie, Krajina po výkřiku, Lanovka opouští tichého pracovníka…. Je jasné, že i názvy jsou pro Jana Mertu důležité. A navíc, rád si se slovy hraje. „Takový tichý pracovník, může být paní u pásu, nebo červ, který pojídá mrtvolu. Napadlo mě to při pohřbu mé tetičky. Jeden z řečníků říkal, že byla tichou pracovnicí, já si v tu chvíli představoval, jak je v hrobě a jak tichý pracovník jí její tělo. Nepřišlo mi to zrůdné, já tetičku miloval. Divák nemusí pochopit, co se mi děje v hlavě, on sám má svůj vlastní prostor, svůj život, své asociace. Nechci mu je brát, spíš naopak.“
|
|
 | | Autoportrét podle Rembrandta, 2011, akryl na plátně |
|
|
Moc obrazů
Těch poutavých příběhů jsem vyslechla více. Během vyprávění voda na čaj několikrát vychladla, nebyl na něj prostě čas. Až teď. A já se ještě mohu porozhlédnout po ateliéru, ve kterém když začne svítit slunce, je i 40 stupňů. Firma Orco, která budovu pronajímá, s ní má sice velké plány, ale nemá peníze. Tak vypnula klimatizaci.
O zeď opřený Styčný důstojník mi hledí do očí, vedle něj obraz ženy a dítěte hrajících na piano. „To dítě je moje žena, když byla malá. Stojí u piana, na které hraje její maminka. Za nimi je vánoční stromeček, na něm jsou hvězdičky, šarže armádního generála. Vidíte je?“ Jana Mertu zajímají odznaky moci už od osmdesátých let. „Různé formy moci prostupují vše. I obraz má moc, která nějak manipuluje, to je třeba mediální a politický obraz. Takový závěsný abstraktní obraz má taky moc, ale jiného druhu. Když je obraz dobrý, říkáme, že má sílu, může se vás zmocnit.“
Mě už se obrazy Jana Merty zmocnily. Ráda bych pronikla do jejich příběhů více, ale nechci zdržovat v práci. Slíbil přece dokončit obraz s kombajnem, pádlem a vypínačem. Odcházím a Jan Merta mi galantně nabídne doprovod, abych se v té dlouhé tmavé chodbě nebála a abych se vůbec dostala ven. Vezme kartu, zavře dveře a… zjistí, že klíč zůstal uvnitř! „Tak obraz na výstavě nebude,“ poznamená s klidem a úsměvem na tváři.
Já si ale myslím, že ten obraz v galerii Laboratorio u malířových sousedek bude. Přijďte se o tom přesvědčit sami.
|
|
Jan Merta (*1952)
Významný český malíř patřil v devadesátých letech k okruhu známé pražské galerie MXM. Je jedním z mála českých umělců, který má zastoupení i v zahraničí, například v berlínské Galerii Johnen či v mnichovské Galerii Rüdiger Schöttle. Jeho dílo je součástí mnoha soukromých i veřejných uměleckých sbírek. Věnuje se především malbě, ale jeho tvorba zahrnuje i grafiku a kresbu. Stal se vícekrát Osobností roku za výrazný počin na české výtvarné scéně. Je ženatý, má dva syny, žije a pracuje v Praze a Českých Lhoticích.
|
|
|
Foto obrazů: Martin Polák
|
|
|
 |
obsah čísla 100 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
