Při našem setkání nezapřela svou profesi. Často odpovídala otázkami a já jsem pak měla o čem přemýšlet. Jana Počtová ale také ráda cestuje po světě. Když jsem jí poprvé volala a chtěla si domluvit rozhovor, odpověděla: „Jasně, ale teď to nejde. Jsem v Kambodži.“

Jak bylo v Kambodži?
A Laosu a Vietnamu. Pro mě je dobře skoro kdekoliv, protože ráda cestuju. Kambodža byla nádherná, lidi byli skvělí. V Laosu to samé, navíc výborné jídlo. Jen Vietnam mě trochu zklamal, lidi tam nebyli tak milí, vlastně nebyli vůbec milí. Mám pocit, že všichni příjemní Vietnamci jsou tady u nás.

Svůj bakalářský film Eshq jste jela natáčet do Afghánistánu…
Ve škole zrovna nadšení nebyli. Mysleli si, že jsem blázen, dali mi nejhorší kamery, báli se, že o ně přijdou. Nám se pak kamery rozbíjely, byly už totiž opravdu staré. Před odjezdem mě všichni vystresovali. Dodneška si pamatuji, jak jsem přistála na letišti v Kábulu, vyšla ven a všechno ze mě spadlo.

Co znamená Eshq?
Láska, v jazyce dárí. Film je portrétem čtyř afghánských žen, potažmo i mým, a je především o lásce. Dostala jsem kopačky od kluka a byla zhrzená. Ve svých dvaceti čtyřech letech jsem měla pocit, že se tu lidé opouštějí moc snadno. Tak jsem se rozhodla odjet a natočit film někde, kde rozchod není možný. Kde někoho opustit je sebevraždou. Zvlášť pro ženu.

Byly k vám afghánské ženy otevřené?
Doufám, že ano a že je to na filmu vidět. Ale málokdo, i tady v Evropě, se otevře. Je však velkým předsudkem si myslet, že islám je nepřístupné náboženství. Jeho prapodstatou je postarat se o člověka, být k němu vstřícný, uvítat ho, dávat mu dary. V koránu je vše uzákoněné, jenže pak mnoho tisíc lidí vše zdiskredituje svým fanatismem. V těchto zemích, pokud nemáte smůlu na nějakého fanatika, se cestuje skvěle. Obyčejní lidé jsou velmi vstřícní.

Pomohl vám film s odpovědí, proč se lidé tak snadno opouštějí?
Nepoznala jsem vůbec nic. A pozná vůbec někdo něco? V tomto světě? Já mám pocit, že pořád točím filmy o vztazích a jsem úplně stejný nýmand jako na začátku.

Zdá se, že svými filmy hledáte odpovědi na otázky, které vás trápí. Film Generace Singles jste natočila, když jste žila sama.
Zajímají mě lidé a lidské příběhy. Generaci Singles jsem opravdu natočila v době, kdy jsem byla sama. Přišlo mi absurdní, že já a spousta mých kamarádek a kamarádů si nejsou schopní najít nějakého partnera, i když na první pohled neexistuje nějaká zjevná příčina. Všechny hezké, milé, úspěšné, inteligentní ženské, chlapi zaopatření, sympatičtí. Ptala jsem se, proč to není jako dřív, proč se to nesepne. Samozřejmě, dříve se člověk nemohl moc realizovat, společnost vás do vztahu tlačila…

Dnes netlačí?
Babičky možná stále říkají, ať už je holka hlavně pod čepcem. Ale vy už netrpíte následky, pokud tou cestou nejdete a nerespektujete ji. Možná se na vás rodina dívá divně, ale to se dá přežít. Po ekonomické a sociální stránce jste ale naprosto svobodná. Nesnažila jsem se filmem hledat řešení, jenom jsem se chtěla zamyslet. Svět se kolem nás prostě mění. Rodina, která byla kdysi základem všeho, je stále výhodná. Ale jedinec už do ní není, díky všem ekonomicko-sociálním podmínkám, nucen. Nejsem schopná posoudit, jestli je to dobře, nebo špatně, otázka tak nestojí. Rodina však přestává být striktně daná a jasná a člověk si musí uvědomit, že svět stojí na jedincích.

Takže bude normální žít sám?
Co je normální? Generace se proměňují, naši vnuci a pravnuci na tom budou jinak. Za sto let děti budou třeba vyrůstat s tím, že rodina je absolutní blbost. Zdá se, že k tomu směřujeme. Nebo se stane pravý opak, uzavře se kruh, vše začne od začátku. A zase nebudeme moct jít na rande bez dozoru.

Foto: Günter Bartoš