| Někde v hlavě má anděla |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.99/2012, str. 5 |
| Chtěl být zpěvákem, houslistou, tanečníkem i básníkem. Nakonec se Marc Chagall stal malířem. Jeho barevné obrazy jsou však plné poezie, postavy na nich tančí v oblacích či hrají na housle. Madridské muzeum Thyssen-Bornemizsa představuje do 20. května jeho obsáhlé dílo.
|
|
„Těch pět let mi vře v duši. Zhubl jsem. Dokonce hladovím. Rád bych vás znovu viděl, B…, C…, P… Jsem unaven. Vrátím se se ženou, s dítětem. Položím se vedle vás. A snad mě Evropa bude milovat a s ní i moje Rusko.“ Těmito slovy končí Chagallova kniha Můj život, dopsal ji roku 1922, bylo mu pouhých pětatřicet let. Před sebou má ještě více jak šedesát let tvůrčího života. Přesto je ta kniha jeho životním příběhem. Chagall v ní sám sobě skládá účty, s jemnou ironií i nadsázkou. Je také klíčem k jeho tvorbě. Když ji dopíše, odjíždí nadobro z Ruska, ze země, která navždy zůstane nejen v jeho srdci, ale i v každém jeho obraze, kresbě. Je to Chagallovo dětství, mládí, rodné Vitebsko.
|
|
 | | Vlevo:
Zamilovaní u šibenice,
olej na plátně,
asi 1951,
sbírka Cathy Odermatt-Vedovi |
|
|
Paříži, jsi mým druhým Vitebskem!
Nedá se říct, že by Paříž byla jeho snem. Spíš někde v hloubi duše cítí, že odjet musí. Ale když do Paříže dorazí, neví najednou kudy kam. „Jedině veliká vzdálenost dělící Paříž od mého rodného města mi zabránila, abych se tam nevrátil hned nebo aspoň po týdnu nebo měsíci.“ Jednoho dne však Chagall vstoupí do Louvru, ocitne se před obrazy Maneta, Delacroixe... Ten tam je stesk po domově, teprve tady si uvědomuje, proč pro něj bylo tak těžké navázat kontakt s ruským uměním. Chagall v Paříži nenavštěvuje žádné školy, učitelem je mu samotné město, jeho zákoutí, lidé. Prochází ulicí Laffite, poznává obrazy Renoira, Pissara, s obličejem přilepeným na vitrínu zahlédne v obchodě Vollarda Cézannovy obrazy, neodváží se však vstoupit. Na náměstí Madeleine, u obchodníka s uměním Bernheima, už vezme za kliku. Objevuje Van Gogha, Gauguina, Matisse… Nejlépe mu je v Louvru, před obrazy starých mistrů.
Svůj ateliér má v La Ruche, v blízkosti jatek. Tráví tu sám celé dny u petrolejové lampy, slanečka jí dva dny. Hlavu první den, ocas druhý. Když ráno začíná svítat, stojí ještě u malířského stojanu, v dálce slyší bučení krav, které jdou na porážku. A on je maluje. Odsud veze na starém dvoukoláku své barevné obrazy do Salonu. Když si postěžuje ženě jednoho lékaře, že jej Paříž nechápe, dostane se mu příkré odpovědi: „… Zasluhujete si to. Nemalujte tedy takové obrazy.“ Má však i své obdivovatele, mezi pařížskými básníky. Jako by poezii jeho obrazů více chápali. Prvním, kdo za ním přišel, byl Blaise Cendrars. „Četl mi básně, dívaje se otevřeným oknem, a mně se zdálo, že se usmívá na má plátna, a oba jsme se báječně bavili.“ Či Guillaume Apollinaire, přítel i rádce. Chvíli trvá, než se odváží ukázat mu svá plátna. „Sedá si. Je brunátný, nadouvá se, usmívá se a šeptá: Nadpřirozené!“ Na druhý den mu Apollinaire posílá báseň. Paříž se mu najednou stává druhým domovem. Objevuje tam jiné barvy, radost ze života. „Tady jsem mohl vyjádřit svou radost ze svých vzpomínek na dětství ve Vitebsku,“ řekl později v jednom z rozhovorů.
|
|
Proč je kráva zelená a proč letí kůň do nebe?
Apollinaire přesvědčí německého obchodníka s uměním Herwartha Waldena, aby Chagallovi uspořádal výstavu v Berlíně. První samostatná výstava! Jenže se píše rok 1914. „Moje obrazy se nadýmaly v Postupimské ulici, zatímco o kousek dál nabíjeli vojáci děla.“ Schyluje se k válce. K válce, která promění svět. Přesto chce odjet do Ruska. Jeho sestra se vdává a pak, Marc především touží vidět Bellu Rosenfeldovou. V poslední době na ni stále myslí. Z plánovaných několika týdnů je osm let. Vitebsko – „město podivné, město nešťastné, město nudné. Jsou tu desítky, stovky synagog, řada řeznictví, chodci.“ Chagall sedí za oknem a maluje jej. Maluje všechno, co mu padne do očí. Svou milovanou Bellu si bere za ženu, odjíždějí spolu na venkov. Kolem však jezdí vlaky přeplněné vojáky, i Chagall čeká na svůj povolávací rozkaz. On růžolící, tak moc vzdálený představě vojáka. Osud je k němu však milostivý, je povolán do vojenské kanceláře v Peterburgu. Tady jej zastihne revoluce. V Michajlovském divadle se shromážďují umělci, padají tu návrhy na ministerská křesla. Chagall zaslechne i své jméno. Raději se sebere a odjíždí. Kam? Do Vitebska. Rozhodne se tu založit školu výtvarného umění. V předvečer prvního výročí revoluce se vrací z Kremlu a v kapse má potvrzení od Lunačarského. Stává se oficiálně ředitelem školy. Na druhý den propukne velkolepá oslava. „Po celém městě se vznášela má pestrobarevná zvířata, vzedmutá revolucí.“ Lidem na ulici se to líbilo, ale těm nahoře ne. „Proč je kráva zelená a proč letí kůň do nebe? Co má společného s Marxem a Leninem?“ ptali se, a hned objednali u mladých sochařů busty Lenina a Marxe.
|
|
 | | Vlevo: Samota,
olej na plátně, 1933,
Tel Aviv Museum of Art |
|
|
Svět chápat a vypovídat o něm
Nikdy nechtěl malovat jako ostatní. Snil o novém, jiném umění. Proč by nemohla být kráva zelená? Všechny ty postavy, milenci, svatebčané, často ve stavu beztíže, jindy letící vzhůru na kohoutu. Vznášející se domy, kostely či pařížská Eiffelovka. Houslista hrající na střeše domu. Nadpřirozené! Jak to ten Apollinaire přesně vystihl...
Václav Zykmund v úvodu autobiografické malířovy knihy napsal: „Chagall zůstává stále u jistot svého mythotvorného dětství. A celý další život a tvoření je jen uměním vidět a chápat ten skutečný a přitom i neskutečný svět kolem nás a uměním smysluplně, krásně a se vší poezií obyčejnosti o tom světě a o sobě vypovídat.“
Chagall právě dokončuje svůj rukopis a nic jej už nedrží ve státě, který se jmenuje Sovětský svaz. Odjíždí, ještě více jak šedesát let bude malovat, vystavovat, jako Žid bude pronásledován a nucen před fašistickou hrozbou utéct do Ameriky. Tam ke konci 2. světové války umírá Bella. Malíř nakonec dojde klidu v jihofrancouzské vesničce Saint-Paul de Vence, po boku své druhé ženy Vavy. Dožívá se úctyhodných devadesáti osmi let.
„Když Chagall maluje, nikdo neví, zda spí nebo bdí. Určitě má někde v hlavě anděla,“ řekl Pablo Picasso.
|
|
|
Marc Chagall
(1887– 1985) Jeden z nejoriginálnějších umělců 20. století, vlastním jménem Mosche Segal, se narodil v židovské rodině v běloruském městečku Vitebsk. Dětství i mládí ovlivnilo celé jeho dílo. „Všechny věci, které jsem miloval, o kterých jsem snil, všechno to, co jsem nemohl slovně vyjádřit – moje milované Rusko, rodný Vitebsk, židovskou čtvrť, ve které jsem vyrůstal, vše jsem maloval tak, jak jsem to viděl jako dítě.\ Nejen jeho obrazy jej proslavily. Ilustroval i knihy, například Gogolovy Mrtvé duše (1923-27), proslavil se i malovanými okny s biblickými výjevy a nástěnnou malbou v Metropolitní opeře v New Yorku.
Literatura: M. Chagall, Můj život, Odeon 1969,
MUSEO THYSSEN-BORNEMISZSA, MADRID, DO 20. 5., WWW. MUSEOTHYSSEN.ORG
|
|
|
| Foto: © RMN / Gérard Blot, © Tel Aviv Museum of Art
|
|
|
 |
obsah čísla 99 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
