A nejméně dva způsoby, jak se sedimentem dávných druhohorních moří naložili, fascinují dnešního návštěvníka stejně, jako fascinovaly starověké mudrce jejich velkolepé kosmologické teorie. Asi deset kilometrů severovýchodně od Mělníka leží v údolí říčky Pšovky vesnička Lhotka. Skalní obydlí vytesaná do měkkých pískovcových srázů se samozřejmě zachovala na mnoha místech Kokořínska. To ve Lhotce je ale výjimečné – lidé v něm totiž žili ještě před třiceti lety. Úkryty ve skalách byly v pískovcových oblastech Česka budovány odnepaměti a plynule navázaly na osídlování zdejších jeskyní pravěkými lovci. Svérázný typ „skalních bytů“ ale etnografové spojují až s relativně nedávným obdobím - od konce 18. do začátku 20. století. Tehdy začali lidé budovat stavby, které dokonale simulovaly klasické venkovské chalupy s několika místnostmi a hospodářským zázemím. „Skalní byty“ patřily většinou bezzemkům, kteří se často živili jako kameníci nebo lamači skal. Vesnice ale uměle vytvořené jeskyně často využívaly i k ubytování občanů, kteří sice poskytovali nějakou veřejně prospěšnou službu, ale žili blízko společenského dna. Mezi „skaláky“ patřili třeba pohodní, pastýři, ponocní nebo výminkáři. Bydlení ve skále sice znamenalo neustálé topení, které zahánělo všudypřítomné vlhko a chlad, ale mělo i své výhody. Třeba v tom, že jakmile skončilo namáhavé tesání, do údržby „nemovitosti“ se už prakticky nemuselo investovat. „Skalní byt“ ve Lhotce u Mělníka čp. 1 prý po své svatbě v roce 1866 vysekal cestář Jan Kavina, který dostal skálu od obce „za dobré služby“. Poté, co se tam vystřídalo několik majitelů, tu až do své smrti v roce 1982 žila důchodkyně Marie Holubová. Na konci 50. let zaznamenal Eduard Baláš její vyprávění: „Žiji ve skále od narození. Nejprve se svými rodiči, pak s manželem a nyní sama. Ale nestěžuji si, v zimě je ve skále teplo, v létě zase chládek. Ani s vlhkostí to není nic závažného. Otec vyzdil tři stěny světnice na půl cihly, aby bylo v místnosti tepleji. Jenom tu stěnu, kde je kredenc, nechal, protože za kredencem je vysekaná polička ve zdi, kam se dříve ukládalo nádobí. Vedle je věšák na šaty. Dříve se spávalo v komoře nad chlévem a také na peci, co se v ní pekl chleba. V té komoře se nyní suší prádlo a odkládají se tam nepotřebné věci…“ „Skalní byt“ se na první pohled ničím neliší od běžného vesnického domu. Jeho „zdi“ jsou zvenčí i zevnitř obíleny vápnem, v osvětlovacích otvorech jsou zasazena dřevěná okna a z horní části skály trčí zděný komín. Vstupní dveře vás zavedou do síně, odkud se vstupuje do hlavní obytné místnosti. Vévodí jí velká chlebová pec jako z pohádky. K „bytu“ patří ještě komora, přístupná po vnějším schodišti vytesaném ve skále, a stejným způsobem vytvořený chlév. Pozoruhodné stavení dnes slouží jako klubovna dětského vlastivědného oddílu, který tam také provozuje malé regionální muzeum starého hospodaření a zemědělské techniky. Galerie v lese Další zajímavý příklad využití pískovcových skal na vás čeká jen asi deset kilometrů severně od Lhotky v okolí vesnice Liběchov. Na zámku, kde jsou dnes veřejnosti zpřístupněny asijské sbírky Náprstkova muzea, se v 30. a 40. letech 19. století scházela vybraná obrozenecká společnost: Palacký, Kácel, Jungmann, Bolzano, Sabina, Hanka, Rieger… Hostil je tam tehdejší majitel zámku Antonín Veit a vybrané lahůdky jim nosil na stůl kuchařský pomocník Václav Levý (1820 – 1870). Když právě neměl co na práci, bavil se vyřezáváním nebo podnikal výpravy do okolních skal, které postupně přetvářel v bizarní skalní plastiky. Ochránci přírody tehdy ještě neexistovali, a tak si jeho výtvorů všiml jen zámecký pán. Místo vandalismu v nich ale rozpoznal umělecký talent. Kuchtíka zavolal od hrnců a poslal ho studovat sochařství do Mnichova. Po návratu se Levý svému mecenáši odvděčil tím, že pro něj v zámeckém parku vytvořil sochy Pomony a Flóry, znázorňující jaro a podzim. Sochař, který byl později mimo jiné učitelem J. V. Myslbeka, vytvořil také sochy svatých v pražském kostele Karla Boromejského. Mnohem víc než „vysoké“ umění ho ale paradoxně proslavily jeho amatérské přírodní začátky v okolí Liběchova. Asi nejznámějším Levého výtvorem na Kokořínsku jsou dvě obrovité tzv. Čertovy hlavy z roku 1845. Možná jste je zahlédli v některé z českých filmových pohádek, kde kolem nich čas od času projede princ na koni… Čertovy hlavy najdete v borovém lese jen pár set metrů nad obcí Želízy. Bezmála desetimetrové reliéfy pitoreskních tváří prý některým návštěvníkům připomínají známé sousoší hlav čtyř amerických prezidentů v Mt. Rushmore National Memorial v Jižní Dakotě. Rozdíl je ale v tom, že na Čertovy hlavy si můžete vylézt, aniž byste znesvětili státnický majestát. Nepotřebujete k tomu žádnou horolezeckou výzbroj – temena hlav totiž leží v okraji srázu a vede na ně pohodlná pěšina. Klácelka a Harfenice Jen o pár kroků dát najdete v lesním údolíčku jeskyni Klácelku. Malé skalní nádvoří, které kdysi bývalo uzavřeno železnou mříží, ukrývá umělou jeskyni s bohatě zdobeným portálem a s reliéfy znázorňujícími lidské neřesti. Václav Levý je vytvořil na motivy dobově proslulé bajky Ferina lišák od F. M. Klácela. Tomuto vlasteneckému knězi, s kterým se sochař přátelil, měla prý jeskyně sloužit jako letní pracovna a poustevna. Údajně proto jsou podél stěn vytesány kamenné lavice, které kdysi doplňoval i kamenný stůl. Prostranství před jeskyní zaplňují obrozenecké ikony: socha Jana Žižky, Prokopa Holého a především legendárního velitele blanických rytířů Zdeňka Zásmuckého – proto se také tento prostor nazývá Blaník. Jen pár metrů od něj kovají rytířům zbroj dva kamenní trpaslíci. Škoda jen, že za více než dvě stě let se už na Klácelce hodně podepsali povětrnostní vlivy a bohužel i vandalové – trpaslíky tak dnes už jen stěží poznáte. Levého další výtvory, například Harfenici, objevíte o kilometr dál v borovém lese. Malou jeskyni hlídá reliéf ženy s harfou, na kterou shlíží čtveřice dalších lidských obličejů. Rysy, které jim umělec kdysi vtiskl, však už také do značné míry setřel čas. Pár set metrů vzdálenou skálu obepíná vytesaný osmimetrový had. Václav Levý ho kdysi přetnul velkou kamennou sekerou, tímto dávným alchymistickým symbolem pomíjivosti. Stačí ještě pár desítek let a eroze změní sochařovy výtvory v miliardy pískových zrníček…
|