SANQUIS - 2012/99 Fenomén Wobenzym

Rubriky:

Archivy SANQUIS

Archiv všech čísel

Archiv SANQUIS
ON-LINE listování

Sanquis ve formátu
PDF ke stažení

Klub SANQUIS

Užitečné odkazy

Podporujeme umění

Více z medicíny

Ze zahraničních serverů - archiv

Redakce

Fenomén Wobenzym – a sametový převrat

Jiří Wald

SANQUIS č.99/2012, str. 58

„Přátelství mezi mou rodinou a Karlem Ransbergerem nemohla zničit žádná pomluva,“ říká Jiří Wald. A vzpomíná na přelom 80. a 90. let 20. století, kdy v Praze začínal budovat firmu Mucos Pharma CZ.

Naše návštěvy u Karla Ransbergera v Grünwaldu u Mnichova v druhé polovině osmdesátých let byly vždy mimořádně zajímavé. Jejich atmosféra byla navíc umocněna skutečností, že v jeho domě před lety žil také profesor Max Wolf, zakladatel systémové enzymoterapie. Většinu svého života působil v Americe, kde patřil k průkopníkům celostního pohledu na léčbu nemocných, ale i když posléze pobýval v Německu, jezdila za slavným lékařem stále řada prominentních pacientů ze všech koutů světa. Tady v Grünwaldu se setkávaly osobnosti z nejrůznějších oborů, diskutovalo se o medicíně, umění i politice. A tady se také – po smrti Maxe Wolfa – usadil na nějakou dobu i Karl Ransberger a dál rozvíjel tradici setkávání a vědeckých, uměleckých či politických diskusí.
Díky němu jsem měl možnost se zde setkat s řadou velmi zajímavých lidí a diskusní, veskrze tvůrčí prostředí, které připomínalo spíše galerii výtvarných umění než obydlí vědce, na mne udělalo hluboký dojem. Nebudu zakrývat, že jsem cítil i jistý pocit zadostiučinění, když mi Karl při mé první návštěvě v Grunwaldu ráno u snídaně řekl, že jsem spal v posteli, kterou obvykle užíval při návštěvách u Maxe Wolfa nějaký významný americký politik. Já, člověk, který mohl vyjet do Německa jen díky souhlasu stranických orgánů, a americký politik! Musel jsem se smát, jak se mi podařilo soudruhy oklamat, změnit předepsaný itinerář naší zahraniční oficiální cesty a za jejich peníze se dostat do tak zajímavých míst. Dnes, když na to vzpomínám, se mi už ani věřit nechce, že jsme se mohli radovat z tak zoufale malých vítězství. Zaplaťpánbůh pro generaci našich dětí jsou takové situace už zcela nepochopitelné.

Roky příprav
Druhá polovina osmdesátých let byla ve znamení jakéhosi světového „jara“. Připomínala šedesáté roky, která jsem prožíval jako teenager a byl jako všichni moji vrstevníci nadšen z tzv. obrodného procesu, který vyústil v Pražské jaro. Bohužel, vlna demokratizace byla násilně ukončena okupací Československa vojsky Varšavského paktu, jemuž velel Sovětský svaz. Pro celou zemi to byla drtivá rána... Rok 1968 jsme samozřejmě všichni měli na paměti, a když se začala v 80. letech pozvolna zvedat železná opona, neoplývali všichni zrovna optimismem. Tentokrát se však zdálo, že obrodné trio Gorbačov, Thatcherová a Reagan chystá přece jenom něco zásadnějšího. Blížící se konec „říše zla“ jako by uvolňoval i dosud potlačené tvůrčí schopnosti lidí.

O Karlu Ransbergerovi více ve filmu Zakladatelé systémové terapie.
klikněte zde >>

Životopis Maxe Wolfa napsal Karl Ransberger
klikněte zde >>

Listopadovým událostem roku 1989 se věnuje SANQUIS 71/ 2009
klikněte zde >>

Všechno začalo na pražském Albertově – 17. 11. 1989

Karl si to uvědomoval a byl přesvědčen, že proto, aby mohla být šířena systémová enzymoterapie na východ od Německa, bude zapotřebí připravit podmínky – a především rozvíjet znalosti českých lékařů v imunologii. Proto mne požádal, abych vytipoval v Československu lékaře, kteří by mohli mít o tento obor zájem. Především však, abych navázal spolupráci s imunology, kteří již v Československu působí. To nebylo jednoduché, neboť těch, kteří byli otevřeni představě celostního pohledu na zdraví a nemoc člověka, nebylo mnoho.
Karl také přišel s myšlenkou, že by bylo vhodné zapojit do spolupráce naše klinická pracoviště prostřednictvím tzv. klinických studií, které byl připraven velkoryse podpořit nejen svými léky a penězi, ale chtěl také zakoupit lékařské přístroje, které na našich klinikách zoufale chyběly. Do těchto příprav se již plně zapojil i můj bratr Martin, lékař, kterému se podařilo připravit v předstihu rozhodující podklady pro registraci Wobenzymu, Phlogenzymu a Wobe Mugosu. Registrovány samozřejmě mohly být až po pádu komunismu.
Již v roce 1987 byly navzdory odporu ředitele SUKL profesora Jiřího Elise a jemu blízkých lidí připraveny pod hlavičkou Mikrobiologického ústavu klinické zkoušky formou prospektivních randomizovaných studií s proteolytickými enzymy (Wobenzym a WOBE Mugos) a s emulgovanou formou koncentrovaného vitaminu A (A-Mulsin forte a A-E-Mulsin forte). Karl Ransberger tehdy doporučil provést klinické studie s pacienty s mastopatií, s non-malobuněčným broncho-karcinomem, kolorektálním karcinomem, sclerosou multiplex a s Herpes zoster. Ve stejné době začala také připravovat skupina doktora Černého již pod hlavičkou VŠCHT samostatný Úsek biochemického výzkumu a testování těchto preparátů (více informací na www.sanquis.cz/waldovi/mbu).

V Mikrobiologickém ústavu se pracovalo na technologické laboratoři pro přípravu mikrobních enzymů (www.sanquis.cz/waldovi/ekonomickyrozbor). Věděli jsme, že kladné výsledky tohoto výzkumu by mohly Ransbergerovy léky významně zlevnit a napomoct jejich rozšíření i do zemí s nižší životní úrovní, než mělo Západní Německo. To byla pro nás motivace.

Nepodepsal jsem
Výzkumníci z Fyzikálního ústavu mi v té době nabídli, zda bych se nechtěl podílet také na komercializaci projektu, který se týkal odsiřování spalin z uhelných elektráren v USA (www.sanquis.cz/waldovi/laborator). Téma mě zaujalo, ale moje zapojení do tohoto projektu asi vzbudilo zájem Státní bezpečnosti. Kdo je na mě upozornil? To se mohu už dnes jen domnívat, každopádně to byl jistě někdo z Mikrobiologického ústavu.
Estébáci si mě nejprve pozvali na tzv. zvláštní oddělení Mikrobiologického ústavu, zajímali se o moji práci na projektu odsiřování a požádali mě o schůzku poté, až se vrátím z plánované služební cesty do zahraničí. Při tomto prvním pohovoru nepadlo ani slovo o enzymech, a tak jsem se – i po návratu z ciziny – vypravil na další schůzku celkem bez větší bázně.
Měl jsem se dostavit do kavárny hotelu Kriváň na náměstí I. P. Pavlova, ale tam mi po několika minutách došlo, že už nejde o odsíření. Teď to byla jiná „bitva“ – o mou spolupráci se stání bezpečností. Neměl jsem o čem přemýšlet, a jejich nabídku jsem hned odmítl. Jenže oni to nevzdali a doporučili mi, abych si ještě vše rozmyslel. Čas na rozmyšlení přitom limitovali několika minutami, během nichž jsem měl přejít z náměstí I. P. Pavlova do druhé kavárny na náměstí Míru.
Kdykoliv dnes musím projít ulicí směřující od náměstí I. P. Pavlova k náměstí Míru, nemohu si nevzpomenout. Ta cesta se mi tehdy zdála nekonečnou. Šel jsem jako na popravu, přemýšlel jsem, co na mne estébáci všechno vytáhnou, aby mne k podpisu donutili.
Bál jsem se, že bych mohl velmi ohrozit své rodiče, kteří byli desítky let důležitou součástí tajného systému „podzemní“ výroby přírodních léků podle receptur firmy Weleda, mimo jiné i známého preparátu Iscador. Na plynulé výrobě těchto léčiv byly závislé stovky pacientů z celého Československa, kteří je dostávali pravidelně a zcela zdarma. Za odhalení takové činnosti by však mým rodičům a dalším lidem, kteří byli do výroby léků zapojeni, bezesporu hrozil soudní proces a dlouhé věznění (www.sanquis.cz/waldovi/weleda).
Nevěděl jsem, zda estébáci mají představu o celém rozsahu mé spolupráce s Karlem Ransbergerem, či zda znají všechny mé kontakty na Západě. Nevěděl jsem vůbec nic, díval jsem se na věže přibližujícího se kostela svaté Ludmily, modlil jsem se a děsil se, co bude v následujících minutách následovat. Snad ale nejvíc ze všeho jsem se bál, že v případě, že budu z nějakého důvodu zatčen, budou mi, jako vdovci, odebrány děti a umístěny násilně do dětského domova.

Nakonec to bylo jednodušší, než jsem si představoval. Předložili mi k podpisu tzv. závazek o spolupráci a já zase odmítl. Už mě nepřemlouvali a položili přede mě na stůl tzv. prohlášení o mlčenlivosti. Na to jsem byl připraven, v Rádiu Svobodná Evropa tehdy často vysvětlovali, jaká úskalí toto i jiná prohlášení přinášejí a že je třeba podrobně číst text a vše, s čím člověk nesouhlasí či nechce dělat, k čemu se nechce zavázat, musí vyškrtat. Četl jsem tedy pozorně a proškrtával. Zredukovaný text jsem pak podepsal. Pánové ze Státní bezpečnosti na mě hleděli s nevraživostí. „Jste asi jediný z celé Akademie, kdo se opovážil takhle škrtat,“ řekl jeden z estébáků (www.sanquis.cz/waldovi/archivstb). A ten druhý mě šel vyprovodit na ulici. „Až vám začnou problémy, nebudu to já, kdo je bude iniciovat,“ řekl mi mezi čtyřma očima. Znělo to skoro jako omluva. A snad i projev respektu.

Technika made in JZD
Problémy na sebe nedaly dlouho čekat. Od epizody s tajnými policisty jsem si nebyl v Mikrobiologickém ústavu ničím zcela jist, nevěděl jsem, kdo mě tam sleduje, kdo případně znovu udá. Nechtěl jsem riskovat a ohrozit spolupráci s Karlem Ransbergerem, a tak jsem přijal nabídku z nově budovaného oddělení Úřadu prezidia ČSAV. Bylo lepší vyklidit pole v Mikrobiologickém ústavu a neriskovat ohrožení projektu s Ransbergerovými léky, navíc jsem na prezidiu mohl daleko lépe pomáhat vynálezcům z Akademie, kteří v socialistickém zkorumpovaném systému příliš často přicházeli o své skvělé nápady a ztráceli právo si je patentovat. Než jsem však mohl začít na čemkoliv pracovat, začala se naplňovat varovná slova tajného policisty.
V květnu 1989 mě navštívil jakýsi pracovník Rady obrany ČSAV a nenechal mě na pochybách. „Vyberte si mezi dobrovolným odchodem z Akademie nebo vězením. Jiná možnost není. StB má dostatek materiálů,“ řekl a byl značně přesvědčivý. Nezbylo mi než požádat o rozvázání pracovního poměru, čemuž bylo pochopitelně ihned vyhověno. Abych nezůstal bez práce, což bylo i na sklonku socialismu stále trestné, přijal jsem nabídku zaměstnání ve vývojovém, servisním a obchodním středisku JZD Valašsko. Zní to dost krkolomně, ale krkolomné to až tolik nebylo: zemědělci na konci 80. let sázeli v Československu čím dál častěji i na jiné než zemědělské aktivity, připomeňme například podnikání slušovického družstva. JZD Valašsko se vydalo podobnou cestou, podnikalo v oblasti ekologie a pro své aktivity potřebovalo mít jedno detašované pracoviště v Praze. Když mne oslovili, nabídl jsem jim prostory ve vlastním domku na Zahradním Městě. Vedly mě k tomu zcela osobní důvody, nemusel jsem se se svou druhou ženou Radanou, čekající naše první společné miminko, stěhovat z Prahy. Jak se po převratu nakonec potvrdilo, byl jsem už skutečně pod ostrým dohledem a moje aktivity bezprostředně ohrožovaly celou rodinu. Také nabídka na práci v JZD byla asi dopředu někým „naplánována“. A když 25. října 1989 vyšel ve Večerní Praze krátký rozhovor (www.sanquis.cz/waldovi/vecernipraha), ve kterém jsem mimo jiné řekl, že bych stejně jako mnoho dalších Pražanů dal přednost celoročně dobře zásobeným obchodům s cenově dostupným ovocem a zeleninou před špičkovou technikou made in JZD, byl jsem na hodinu propuštěn.

Článek o JZD Valašsko vyšel v říjnu 1989

Na začátku listopadu 1989 jsem tedy byl nezaměstnaný. Snažil jsem si to nepřipouštět a připravoval jsem se svým bratrem první cestu českých klinických lékařů, kteří projevili zájem o systémovou enzymoterapii, do Německa – za Karlem Ransbergerem. Měla se uskutečnit 19. listopadu 1989, jako první se měl za Karlem vypravit MUDr. Martin Bojar, odborník na lymskou boreliózu z Fakultní nemocnice v Motole. Netušili jsme, že to bude naše první „svobodná“ cesta za ostnaté dráty.
Dva dny předtím jsme totiž byli očitými svědky běsnění komunistických bezpečnostních složek na Národní třídě. Šel jsem na studentskou demonstraci společně se svým bratrem a s kamarádem, neurologem Honzou Hadačem, a když nás policisté začali bít, marně jsme hledali ústupovou cestu. Nakonec jsme si všimli nějakého muže, který na nás mával z otevřených dveří jednoho domu v Mikulandské ulici. Tam jsme vběhli a u dveří bytu ve druhém patře stála jako „deus ex machina“ televizní hlasatelka Marie Tomsová. Těhotná, v devátém měsíci. Na nic se neptala, vtáhla nás dovnitř. Tam už se tísnily desítky potlučených mladých lidí. Malý byt praskal ve švech. Těžko říct, zda bychom byli za dva dny později schopni odjet za Karlem Ransbergerem, kdyby nám tehdy Majka neotevřela dveře...

Stíny z minulosti
Psal se rok 1993, v průhonické kanceláři naší firmy MUCOS Pharma CZ jsem řešil dodávky Wobenzymu z berlínské továrny, když zazvonil telefon. „Tady sekretariát ministra zdravotnictví Luďka Rubáše, potřebovala bych mluvit s inženýrem Waldem, předsedou technické komise Vědecké rady ministra.“ Očekával jsem nějaké problémy související s grantovou agenturou, ale paní na druhém konci aparátu telefon předala ministrovi: „Pane inženýre, potřeboval bych s vámi naléhavě hovořit,“ ozval se známý hlas. „Můžeme se sejít za hodinu v lodní restauraci pod nábřežím naproti ministerstvu? Budu vám vděčný, uděláte-li si na mne čas.“ Ten krátký telefonický rozhovor mě jakoby vrátil v čase. Ocitl jsem se o čtyři roky zpět, v době, kdy jsem dostal od estébáků těch pár minut chůze, které dělily náměstí I. P. Pavlova od náměstí Míru, abych se rozhodl. Hrozných několik minut.
Schůzku s ministrem Rubášem jsem pochopitelně potvrdil, ale na nábřeží jsem to vzal přes byt svých rodičů, abych jim řekl, kde budu v následujících hodinách a s kým. Bylo to přece neobvyklé pozvání na ještě neobvyklejší místo. Od momentu, kdy jsem odmítl podepsat Státní bezpečnosti Závazek o spolupráci, jsem byl ve střehu a o každé podivné události jsem informoval své blízké pro případ, že by nastaly nečekané problémy. Pozvání Luďka Rubáše bylo stejně podivné.
Pan ministr seděl ve zcela prázdné lodní restauraci, dva číšníci se mačkali za vchodovými dveřmi a atmosféra skutečně nepříjemně připomínala mé někdejší setkání s pracovníky StB. To ještě umocňovala ministrova nervozita. Nabídl mi whisky, a když jsem odmítl, vyrazil mi dech svou nabídkou: „Rád bych si s vámi potykal, chci si připít.“ Nedovedl jsem situaci vyhodnotit. Je sice pravdou, že jsem se podílel před časem na hledání nového ministra zdravotnictví, ale to jistě nemohlo být důvodem pro tykání. Pro tohoto ministra – poslance jsem sice také připravoval některé analýzy, které měly urychlit odchod jeho předchůdce, ale ty byly pouze odborné, nikoliv politické povahy. Ale ani to nemohlo být důvodem k tykání. Objednal jsem si tedy whisky a připil si s ministrem. Ten pozvedl sklenku: „Ráno mi volal náš společný známý a sdělil mi, že mám na světě dva úhlavní nepřátele: jedním jsi ty a druhým profesor Klener. Oba prý usilujete o mé odstranění. Můžeš mi říct, proč?“
S chutí jsem si objednal na účet pana ministra druhou sklenku a ujistil ho, že o jeho odstranění neusiluju. A také jsem mu vysvětlil, co asi vedlo našeho společného známého k tak nesmyslnému udání. Ministr to pochopil, ale já jsem si se svými lidmi v MUCOS uvědomil, že máme v onom lékaři nepřítele těžkého kalibru.

Úryvek z připravované knihy J. Walda medicína trochu jinak – www.sanquis.cz/waldovi/special

Věra a Milan Waldovi
a ilegální výroba léků
Krátce po 2. světové válce můj otec, Milan Wald, začal studovat na Vysoké škole chemickotechnologické v Praze. Když odjížděl z Ostravy, jeho otec dr. František Wald, šéf laboratoří ostravských železáren, mu doporučil, aby se v hlavním městě obrátil na jeho přítele – chemika ing. Václava Záveského. Ten se záhy stal otcovým učitelem a pod jeho vedením se také později Milan Wald se svou manželkou Věrou, magistrou farmacie, zapojil do ilegální výroby léků z produkce firmy Weleda. Její českou pobočku v roce 1951 ministerstvo zdravotnictví zrušilo, ale okruh nadšenců okolo doktora Záveského v její produkci tajně pokračoval. Manželé Waldovi se do této práce zapojili. Přes den se věnovali svým civilním povoláním, po večerech po celá léta ve svém pražském bytě vyráběli nejrůznější léky, mimo jiné i známý preparát Iscador.

Suroviny pro výrobu „pašovali“ do Československa přátelé karlovarského primáře MUDr. Miloše Brabínka, kteří se do lázní přijížděli léčit ze zahraničí. Vyrobené léky byly pak dál distribuovány mezi nemocné, vždy byly poskytovány zdarma. Náklady na výrobu byly placeny výhradně z darů – z domova i ze zahraničí a také z rodinných prostředků zúčastněných, včetně Waldových. Výroba řízená doktorem Záveským se rozšiřovala a brzy pokrývala celorepublikovou potřebu. Více informací najdete na www.sanquis.cz/waldovi/weleda

Manželé Waldovi přestali vyrábět doma léky až v roce 1991

Osobnost

MUDr. Karel Nouza, Dr.Sc (*1930)
Přední český imunolog se narodil ve Veselí nad Lužnicí. Po absolvování gymnázia v Soběslavi (za války) a v Jindřichově Hradci (maturita 1949) vystudoval Lékařskou fakultu Karlovy Univerzity v Praze. Pracoval dva roky na interním oddělení Nemocnice v Písku, řadu let pak v Ústavu hematologie a krevní transfúze, kde provedl jedny z prvních transplantací kostní dřeně. V letech 1964–1990 působil v ústavech ČSAV a zabýval se hlavně studiemi imunomodulačních látek, antilymfocytárního séra a mechanismů imunologické tolerance. Od roku 1990 do 1993 vedl Imunobiologickou laboratoř v Ústavu pro péči o matku a dítě, kde zavedl do praxe diagnostiku a léčbu imunologicky podmíněných neplodností mužů a žen a opakovaného potrácení. V roce 1992 začal spolupracovat s ing. Jiřím Waldem a studoval imunologické mechanismy systémové enzymoterapie. Při studiích systémové enzymoterapie zaujala doktora Nouzu její fascinující schopnost normalizovat imunitu.
MUDr. Karel Nouza, DrSc. je autorem téměř 500 vědeckých prací publikovaných v domácích i zahraničních časopisech a několika odborných monografií převážně z oboru imunologie. Do povědomí širší veřejnosti se dostal díky svým vědecko-populárním knihám „Skrytá moc imunity“ (1981) – oceněná Literárním fondem a „Rouby života“. Obě knihy vyšly i na Slovensku.
Řadu měsíců pracoval u profesora Mathého v Ústavu imunogenetiky ve francouzském Villejuif, kratší pobyty absolvoval v několika ústavech v Anglii, v Holandsku, Belgii, SSSR, Polsku, Maďarsku, NDR. Kromě členství v našich imunologických společnostech je čestným členem ALPS (Adria Society for Immunology of Reproduction), Slovenské imunologické společnosti a Československé společnosti pro alergologii a imunologii.