Byl rozpačitý, že na jeho seminář se přihlásil jen jeden zájemce. Vůbec nevypadal na to, že má za sebou úctyhodnou práci s amatéry, a už vůbec ne, že ho čeká sedm hvězdných let v profesionálním divadle, kterým proletěl jako kometa. Režisér Petr Lébl by se letos v květnu dožil čtyřiceti let.

Jeho hvězda pohasla 12. prosince 1999, aniž by to kdokoli věděl. Jeho tělo našel jevištní technik Divadla Na zábradlí až o den později. Nad jevištěm divadla, které miloval a považoval za svůj domov, kde byl od roku 1993 uměleckým šéfem. Jeho konec byl stejně marnotratně teatrální, s důrazem na vizuální stránku, přesto však srozumitelný a obsahově jasný, jako všechny jeho inscenace.
Odešel v době, kdy se Divadlo Na zábradlí stalo jeho zásluhou zase fenoménem, kterým bylo v 60. letech. Krátce předtím našel po pracném hledání klíč k inscenaci, kterou právě zkoušel a která měla být návratem Jiřího Bartošky na tuto scénu. Domluvil se také na spolupráci s Národním divadlem, kde měl režírovat Cyrana z Bergeraku. A poprvé v životě začal docházet na terapii a brát léky na své endogenní deprese.
Vypadal tehdy v klidu a jeho okolí si vydechlo. Přitom v tichosti dlouho a pečlivě připravoval svůj konec. Matce, přátelům a nejbližším spolupracovníkům napsal stohy dopisů na rozloučenou, z nichž některé byly datovány několik týdnů před smrtí. A vytvořil dokonce i velmi podrobný scénář svého pohřbu.
Nejvýstižnější slova, která jsem o jeho smrti četla, vyslovil Petr Čtvrtníček: „Tehdy mě jeho smrt obrovsky bolela. Ovšem jen do chvíle, než jsem pochopil, že to prostě musel udělat. Musel. Měl nepředstavitelné deprese a ten čin bylo bohužel jediné kloudné východisko. Jinak mohl skončit jako medvídek na práškách a ten oheň, který v něm hořel, by za pomoci medikamentů pomalu vychladl. A to by bylo horší než smrt.“
Život v posledních letech a měsících byl pro Petra Lébla těžší než smrt.

Spiknutí náhod
Na vernisáži výstavy Petr Lébl 1:1, kterou v květnu pořádala k režisérovým nedožitým čtyřicátým narozeninám Gallery Art Factory v Praze na Václavském náměstí, mi jeho maminka Eva Léblová vyprávěla, že jako pětiletý nechtěl číst pohádky, ale libreto Prodané nevěsty. Nejvíc ho ovšem zajímaly režijní poznámky. Jako dítě dvou hudebních vědců trávil v divadle odmalička spoustu času. Zatímco jeho o pár let starší sestra Milena tímtéž prošla bez většího poznamenání a stala se lékařkou, Petra Lébla divadlo přitahovat nepřestalo. Později tvrdil, že se v něm ocitl spiknutím náhod, ve skutečnosti to žádná náhoda nebyla. Ostatně i starý dům s několika řadami pavlačí kolem dvorku s klepadlem na nejromantičtějším místě Malé Strany - na Janském vršku, kde Petr Lébl vyrůstal, připomíná divadlo.
Brzy se dostal do amatérského souboru Dopravních podniků Doprapo. Jeho aktivity zesílily na Střední grafické škole v Hellichově ulici. Věnoval se divadlu se stejnou vášní jako později - už jako uznávaný režisér - grafické práci.
Krátce po maturitě se pustil do Vonnegutovy Grotesky. Její inscenace, v níž hrál Lébl i hlavní roli, se stala v roce 1985 zjevením. Jednu z repríz navštívil sám autor a Petra Lébla dojatě nazval „svou sestrou“.
Už v amatérském období, kdy se Petr několikrát pokoušel dostat na FAMU a neuspěl „pro nedostatek talentu“, pracoval jako výtvarník v socialistickém podniku Propagační tvorba, a hlavně vytvářel jednu inscenaci za druhou. Formuloval tehdy zásadní premisy své práce, na nichž později už jen máloco změnil: „Můj základní názor na divadlo je, že by to měla být především podívaná. Hlavní důraz kladu na vizuální a výtvarnou podobu inscenace - myslím to v totálním smyslu, ne jenom v oblasti kostýmu, dekorace, ale i v osobnostech herců a po choreografické stránce.“ To řekl už v roce 1986 do Zpravodaje Šrámkova Písku.
Z této doby také pochází počátek jeho vášnivé korespondence s kritiky svých inscenací, která dosáhla vrcholu v jeho profesionálním období. Také já jsem od něj mnohem později dostala dopis, který začínal slovy: „Vážená slečno, jeden z nás dvou musí být pitomá koza...“ Patřil k těm něžnějším, jaké do novin kdy poslal, ale to jen proto, že jsme se v té době už velmi dobře znali.

Dramatická situace neexistuje
Po několika neúspěšných pokusech dostat se na FAMU se přihlásil na DAMU a uspěl hned napoprvé. V době studií mu zemřel otec a byl to bohužel Petr Lébl, kdo ho v jeho bytě našel. Byl to šok. Chtěl tehdy odejít ze školy. Jednou mi vyprávěl, že si po tomto zážitku nedokázal představit, jak by mohl ještě zrežírovat nějakou „dramatickou situaci“. Jeho pedagožka mu tehdy řekla, že je to jen otázka vůle. Ze dne na den přestal kouřit a jíst maso, aby dokázal, že vůli má. Rána se však nezacelila, pravděpodobně nikdy. DAMU nedostudoval, i když to ještě mnoho let zkoušel, diplomovou práci s názvem Plný prostor, kterou myslel jako opozici k Prázdnému prostoru legendárního režiséra Petera Brooka, nenapsal.
Dva roky po revoluci rozpustil také svůj amatérský soubor. Deset prvních režií měl za sebou. Na podzim 1991 začal zkoušet v tehdejším Divadle Labyrint (dnes Švandovo divadlo na Smíchově) hru Vojcev, kterou napsal jeho spolužák z DAMU Egon Tobiáš. Po premiéře napsal profesor Ivan Vyskočil, Léblův učitel, a jak přiznal po letech, i oddaný a okouzlený žák: „Jsem ohřměn.“ Mnohem víc však bylo těch, kteří nepochopili, co se na jevišti vůbec dělo. Labyrint mu nabídl ještě jednu příležitost - Dorstovu hru Fernando Krapp mi napsal dopis. Lébl se pevně usídlil v profesionálním prostředí.
O něco málo později ho pozval režisér Jan Grossman do Divadla Na zábradlí. Hru Kafkovo brko však Lébl odmítl a Na zábradlí vstoupil až po Grossmanově smrti s textem svého přítele Jana Antonína Pitínského Pokojíček. Četl mi tu hru v nevzhledné americké pizzerii na Perštýně, která dávno neexistuje a kde jsme seděli v bílých plastových křesílkách a v bundách. Genetovy Služky, které následovaly v listopadu 1993 a které režíroval už jako nově jmenovaný umělecký šéf Divadla Na zábradlí, jsem zase slyšela v pochybném podniku s červenými plyšovými barovými stoličkami někde u Vítězného náměstí. I bez oné vizuální složky, kterou si lze od jeho inscenací odmyslet jen těžko, to byl fascinující zážitek.

Bolest
Divadlu Na zábradlí vtiskl Petr Lébl nezaměnitelnou tvář během jediné sezony. Od inscenací až po grafické návrhy všech materiálů včetně vstupenky a podoby divadelního foyeru. Sám režíroval tři inscenace a k jedné další dělal výpravu. První sezona skončila premiérou Čechovova Racka v černobílé stylizaci němých grotesek, který se stal nejlepší inscenací roku.
Dalších pět sezon, které ho v Divadle Na zábradlí ještě čekaly, vypadalo podobně. Režíroval jednu inscenaci za druhou, nenasytně se zmocňoval klasických i pofidérních textů, tryskaly z něj gejzíry nápadů. Ne všechny inscenace byly povedené, ale o všech se mluvilo. Na první pohled to vypadalo jako velmi vyčerpávající období. Ve skutečnosti byl opravdu šťastný a klidný, jen když pracoval.
Jeho život se zrychloval. Mánie a následné deprese, které ho dřív pronásledovaly hlavně na jaře, se hlásily čím dál častěji. Dvakrát do roka, čtyřikrát. Období klidu se zkracovala. Postupně se střídaly už jen euforie, v nichž byl schopen zorganizovat aerotaxi na koncert J.A.R. do Plzně, a deprese, v nichž se chtěl zabít. Těžko říct, co bylo děsivější. Ztrácel nejbližší přátele, kteří nebyli schopni snést intenzitu jeho bytí. Vábil k sobě jako lampa a vzápětí vždy popálil křídla. Nejhůř snášel rozchody se svými herci, protože je miloval.
Po inscenaci Čechovova Ivanova řekl: „Nic lepšího už stejně neudělám.“ Obarvil si vlasy namodro. Nechtěl se dožít třiatřicátých narozenin.
Uprostřed jedné těžké noci prorazil holou rukou dvojité okno své kanceláře. Fyzická bolest byla snesitelnější než psychická. K ránu mi pak vyprávěl pohádku o princi, kterého princezna políbila a on se proměnil v žábu.
Před Vánoci 1998 mě pozval na večeři. Seděli jsme dlouho a nad rozbalenými dárky si povídali o věcech, které jsme si nikdy předtím neřekli. O rok později jsem mu chtěla jeho pozvání oplatit. Volala jsem
11. prosince večer, ale měl vypnutý mobil. Nevěděla jsem, že se chystá na své poslední představení.
V prvním díle knihy Fenomén Lébl mám dodnes podtrženou pasáž z dopisu, který napsal na podzim 1989 své spolupracovnici a autorce knížky Vlastě Smolákové: „Jen umět v sobě potlačit tu děsivou hysterii, která je skrytá, ale stačí nepatrně nedávat pozor a vysype se z člověka jako písek. Ale dost možná, že právě ta hysterie z prožitého je tou nejlepší motivací k tomu, co dělám. Nevím, nedokážu se v tom vyznat. Vím, že to je dobře, ale cítím, že to hrozně bolí.“