| Malíř temnosvitu |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.97/2012, str. 25 |
| Obrazy zlatého věku holandského malířství ze 17. století vystavuje Národní galerie v Praze. Mezi 120 díly jsou také dva portréty od Rembrandta van Rijna, jednoho z největších světových malířů. Tady je jeho příběh. Můžeme ho vyčíst z jeho autoportrétů. Namaloval jich na třicet.
|
|
Zřasené rukávce, krajkový límec, rafinovaný záhyb šatů či nápadná brož a prsten. Rembrandt van Rijn měl rád na svých obrazech detaily. Jeho portréty však zobrazovaly především tváře plné laskavosti, soucitu, osamění, utrpení i štěstí. Prostě skutečného člověka, pro kterého měl malíř hluboké pochopení.
V 17. století se v Nizozemsku rozvíjela věda a především umění. Té době se právem říká nizozemský zlatý věk. Na obrazech holandského umění 17. století se objevují bohatí a obtloustlí představitelé cechů, tělnaté a přitom svým způsobem krásné ženy. Jsou na nich vyobrazeny i prsteny, slepice, meče a vysoké klobouky, píšťaly a šerpy. Ty obrazy jsou svědectvím o lidech, o společnosti se stavovskou hrdostí, která si je vědoma vlastní důležitosti. Ve vlasti kupců, kteří měli vše, na co pomysleli, byl mistrem mistrů, největší z malířů, kteří kdy žili, Rembrandt Harmensz van Rijn, syn zámožného mlynáře.
|
|
 | | Vlastní portrét
s vyvalenýma očima,
1630, lept,
Rijksmuseum,
Amsterdam |
|
|
Záznam života v obrazech
Bylo napsáno mnoho statí a knih o životě Rembrandta van Rijna. Avšak záznamem nejvěrnějším jsou jeho autoportréty. Mladík s rozcuchanými vlasy, to je bezstarostné mládí, oči dychtící po poznání. Bylo mu teprve 22 let a už neunikl pozornosti uznávanému znalci umění, sekretáři prince Frederika Henrika Oranžského, Constantina Huygense: „Jeho obraz kajícího Jidáše, který stříbrňáky, odměnu za zradu na nevinném pánu, vrací veleknězi, chtěl bych označit za příklad všech děl. Nechť se vedle něj postaví celá Itálie a všechno, co nám zachoval starověk nejpůsobivějšího a nejobdivuhodnějšího.“ Píší se třicátá léta 17. století, Amsterdam leží Rembrandtovi u nohou, je zasnoubený se Saskií pocházející ze zámožné a vážené rodiny ve Frísku, Frederik Henrik Oranžský si u něj objednává soubor pěti pašijových obrazů. Kupuje si vlastní dům, sbírá umění. A jak vypadají jeho podobizny? Rembrandt van Rijn se Repro: Michael Bockemühl, Rembrandt, Taschen 2003 26 na nich stylizuje do podoby vznešeného aristokrata. Když se však díváme na jeho portrét, jenž je datovaný kolem roku 1658, hledí z něj tvář „opravdového člověka“. Ta tam je bezstarostnost mládí či uhlazená aristokratická tvář. Z pronikavých tmavých očí na nás hledí smutek. Pochoval Saskii, zemřely mu čtyři děti, má za sebou neurovnaný vztah se Geertge Direxovou, chůvou, která k němu přišla, když osaměl s ročním synem. Ubyly mu zakázky bohaté klientely. V té tváři na obraze však není utrpení, snad jen smutné poznání. „Není zde ani náznak pózy, ani náznak ješitnosti, pouze pronikavý pohled malíře, který zkoumá své rysy a je vždy připraven zahloubávat se do tajemství lidské tváře.“ (E. H. Gombrich, Příběh umění). Až odchod Geertge a příchod Hendrickje Stoffelsové přináší klid do domu umělce. Jenže jeho dluhy jsou obrovské, Rembrandt neumí obchodovat. Obrazy kupuje za vyšší cenu, než za jakou je pak může prodat. Svůj dům musí opustit.
|
|
 | | Rembrandt se Saskií
jako marnotratný syn v hostinci,
asi 1635, olej na plátně,
Gemäldegalerie Alte Meister,
Drážďany |
|
|
Stozlatový list
„Já jsem malíř, ne barvíř,“ odpověděl prý jednou Rembrandt van Rijn na výtku, že používá barev zvláštním způsobem, že jsou jeho obrazy hrbolaté. Jeho „hrbolaté“ obrazy jsou však plné síly, malebnosti a pravdivosti. Ale nejen portréty. Holandský mistr maloval i krajiny. Olga Macková ve své knize píše: „Rembrandtovy krajiny se prezentují malířskými finesami jako krásný šperk. A co je nejpozoruhodnější, vedle této rafinované artistnosti působí vnitřním, duchovním obsahem.“ Rembrandt byl i nedostižným grafikem své doby. Své lepty dělal ojedinělým způsobem, používal postupy, které nebyly do té doby známé. O listě Kristus uzdravuje nemocné, který vešel ve známost pod názvem Stozlatový list V. V. Štěch, jenž je dle mnohých autorem nejkrásnějšího Rembrandtova životopisu, napsal: „Vystihl fyziognomii různých lidí, typů a charakterů a pojil tyto složky velikou, prozářenou, vyrovnanou a vyváženou kompozicí, která dává velký pohled na lid v temnotách, na slabé, pomoc hledající, netečné a nepřátelské, a která spojuje toto shromáždění povah ruchem davu a oduševňuje jej kouzlem světla.“
|
|
 | | Vlastní portrét,
1629, olej na dřevěné desce,
Alte Pinakothek,
Mnichov |
|
|
Rembrandt & Co. v Národní galerii
Ve Šternberském paláci začíná v únoru výstava představující holandské umění zlatého věku. Na sto dvacet obrazů představí holandské mistry Franse Halse, Pietra de Mlyna, Jana van Noordta a mnoho dalších včetně toho nejslavnějšího, Rembrandta van Rijna. S nejvýznamnějšími holandskými díly ze sbírky Národní galerie budou vystaveny i zápůjčky ze zahraničních a domácích sbírek. Vedle sebe tak budou vystaveny dva Rembrandtovy portréty, jež zachycují týž model – slavný Učenec v pracovně (Národní galerie) a Muž v orientálním kostýmu (Rijksmuseum Amsterdam). Součástí výstavy je i soubor holandské grafiky 17. a počátku 18. století včetně Rembrandtova tzv. Stozlatového listu.
|
|
 | | Hendrickje v lázni, 1654,
olej na dřevěné desce,
The National Gallery,
Londýn |
|
|
Poslední autoportrét
Rembrandt přežil Hendrickje, která nemohla být podle závěti jeho právoplatnou ženou, byla mu však věrnou a spolehlivou družkou (porodila mu dceru Cornelii). Když pochoval i svého syna Tita, namaloval ještě dva autoportréty. V posledním roce svého života. Je na něm tvář vyrovnaného člověka. Člověka osamělého, který ale vykonal vše, co měl. „Rembrandtovy obrazy nejsou už tragédií osobní, ale lidskou, kde se lidé sklánějí před tím, čemu nemohou ujít, tápajíce v neklidu vlastních srdcí, v těžkostech života, který však přece hoří, ztišen a živen především bolestí. V barvách sténá člověk, který mluví v Bratrech Karamazových, který pláče v pozdních Beethovenových kvartetech… Jeho duch trvá a přes věky k nám mluví: Život se musí žít. Je nutno brát jeho zápory, vyrovnávat se s protivenstvími kladem, intenzivním procítěním, měněným ve tvůrčí čin. Tento poukaz na nezbytnost činného prožívání pro ty, kdož chtějí naslouchat skrytému tepu a hledat smysl a obsah života – to je konec konců morální výsledek.“ (V. V. Štěch).
Literatura: E. H. Gombrich, Příběh umění, Odeon 1992, Olga Macková, Rembrandt, Odeon 1993. REMBRANT & CO. – PŘÍBĚHY UMĚNÍ VE STOLETÍ BLAHOBYTU, NÁRODNÍ GALERIE, ŠTERNBERNSKÝ PALÁC, PRAHA, 10. 2.–27. 5., www.ngprague.cz
|
|
|
| Repro: Michael Bockemühl, Rembrandt, Taschen 2003
|
|
|
 |
obsah čísla 97 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
