| Medici jako zrcadlo |
|
Libuše Koubská |
| SANQUIS č.97/2012, str. 72 |
Jde o víc než jen o individuální pohledy na proměnu študákovy duše. Doslova jde o „životní názor“ na současný svět, podložený zkušeností lékařského povolání. Je to hodně zajímavé čtení, které lze doporučit nejen všem, jichž se medicína profesionálně týká, ale i těm, kteří se snaží zorientovat v tříšti dnešní doby.
|
|
|
V nakladatelství Triton vyšla nyní na konci roku kniha, která se jmenuje O duši medika a nese podtitul Jak vzniká lékař. Inicioval ji imunolog a pedagog prof. Ctirad John („Učil jsem a žil jsem s mediky čtyřicet let.“). Profesor John knihu také spolu s internistou prof. Štěpánem Svačinou sestavil a editoval. Přispělo do ní jedenatřicet renomovaných lékařů a lékařek, jeden medik a jeden učitel řecko-latinské lékařské terminologie. Bohatý ilustračně fotografický doprovod vytvořil Karel Meister. Knize by určitě prospělo, kdyby neodstrašovala vzhledem na křídě tištěné přespříliš výpravné oficiózní publikace. Korunu všemu nasazuje „umělecký“ podtisk stránek, který nejenže nekonvenuje textu, ale dokonce ztěžuje čtení.
Ale to je jen výhrada k formě, protože obsah je vynikající. Sborník charakterizuje studenty medicíny od roku 1945 až po dnešek, čímž zároveň předkládá unikátní charakteristiku několika generací české společnosti a vývoje světa vůbec.
Pro Ctirada Johna, který dychtivě přišel na lékařskou fakultu na podzim roku 1939, a po šesti týdnech se musel vyrovnat s tím, že ji nacisti s ostatními českými vysokými školami na šest let zavřeli, byla medicína zaslíbenou zemí. Byla „vyčekaná“. Vystudoval a v roce 1949 promoval, celý život se zabýval imunologií a mikrobiologií, zapsal se nejen jako vědec, ale znamenitý přednášející. Dnes vzkazuje nynějším medikům: „Žijete v raněné době v dlouhodobě nemocném světě. Učíte se, jak zvládat nemoci. Na každém kroku se na fakultě setkáváte s radami, jak nejlépe dělat lékařské řemeslo založené na důkazech. Snažte se podle stejného principu i žít.“
|
|
|
Vzkazy, kritiky, rady
Těch vzkazů, které se dají vztáhnout i do kruhů mimo medicínu, je v knize mnoho. Vzkazů, kritiky i rad. Psychiatr Petr Příhoda, který dvacet let přednáší lékařskou etiku na 2. lékařské fakultě UK, zaznamenává, že dnešní medici mají volnější vztah k autoritám, menší zábrany oponovat, což je dobré, pokud to ale dokáží. Mají menší slovní, pojmovou zásobu, potíže formulovat srozumitelně vlastní názor. Zdá se, že o některých důležitých věcech nikdy nemluvili ani s rodiči, ani s prarodiči nebo učiteli. Neznají minulost, ani národní, ani rodovou.
Fenomén člověk je jim skutečností fyzikálně-chemicko-biologickou. Odtud pramení i sklon mnohých z nich pojímat medicínu jako převážně technickou záležitost. Mají to ale těžší než jejich předchůdci. Vyrostli totiž v méně srozumitelných podmínkách, proto se orientují obtížně. Chybějí jim reálné pozitivní identifikační vzory. Jsou dětmi své doby i jejími oběťmi. Zraňuje je současný stav společnosti, její konzumní a komerciální orientace, atomizace, amoralita politického života.
Petr Příhoda si myslí, že časy, v nichž byla medicína nejen věda, ale i umění, lékař nejen expert, ale i průvodce, vzdělanec a imponující vzor, se už asi neobnoví. Přesto se medikům snaží předvést, že být ostrůvkem pozitivní deviace má svůj étos a může být zajímavým dobrodružstvím. Když končí v 1. ročníku výuku humanitních základů medicíny, říká jim: „Pokud nechcete mít na sklonku života pocit, že jste jej proflákali, musíte být aspoň jednou nohou disidenty.“
Řada dalších autorů se shoduje v tom, že studium medicíny, medici, ale i jejich učitelé se mění v souvislosti s tím, jak se vyvíjí společnost a její hodnoty. Děkana 1. lékařské fakulty prof. Tomáše Zimu v tomto ohledu trápí ještě to, jak pramálo toho současní medici vědí z umění, literatury, dějin, že mají malé přírodovědné znalosti. Také Štěpán Svačina konstatuje, že studium lékařství svou náplní víc a víc připomíná technické obory a vzdaluje se třeba filozofii nebo právu. Což vede k ztrátě humanitních prvků v medicíně, ale je to zřejmě nezastavitelné. O to je důležitější, aby studenti medicíny byli slušní a korektní lidé. Proto je v medicíně nezastupitelná role učitele či primáře jako vzoru chování. Vychovat dobrého lékaře je těžké, nejde to bez motivace a nejde to s každým. Zkoušek je ale pořád tolik a síto je tak jemné, že proniknout ke státnici obvykle znamená i pozdější úspěch v povolání lékaře.
Přednosta Ústavu soudního lékařství a toxikologie prof. Přemysl Strejc považuje dnešní mediky za sebevědomější a samostatnější než bývali dřív. Na druhou stranu se mnozí neumějí vůbec chovat, podávají ruku jako první, zkoušejícímu klidně řeknou nashle. Nemluví dobrou češtinou, používají nespisovné neologismy, špatné vazby… Zato zas umějí líp cizí jazyky.
|
|
|
Dřina, která stojí za to
„Studium medicíny je dřina, dřina a zase dřina, kdo tohle nepřijme, nemá na medicíně co dělat,“ prohlašuje nesmlouvavě neuropatolog František Koukolík. Bohužel má se svými současnými studenty i špatné zkušenosti. Roste mezi nimi počet vysoce egocentrických lidí, přibývá sklonů k podvádění. Nerad by prý ale působil jako starý mrzutý člověk, který je stejně jako někteří starci minulých generací přesvědčen, že ta mládež nestojí za nic – to není pravda. I v této mládeži je sůl země, která má možnosti, o nichž se jemu, když byl v roce 1959 v prvním ročníku, ani nesnilo. Navíc stále platí, že v každé skupině je několik naprosto vynikajících jedinců, několik lemplů a pak takový ten horší nebo lepší průměr. Dnešní medici umějí daleko lépe cizí jazyky, mají mnohem větší zkušenost se světem, protože hodně cestují. Počítač a internet jsou každodenní součástí jejich života. Ekonomicky jsou mnohem věcnější.
Student pátého ročníku Lukáš Bajer onu dřinu potvrzuje: „Všichni bez výjimky trávíme nad učebnicemi mnohem víc času než většina ostatních lidí našeho věku.“ Když porovnává možnosti medika na klinických pracovištích, poukazuje na svou zkušenost z Prahy a z Heraklionu. V Řecku s mediky víc počítají v běžném provozu oddělení, chovají se k nim téměř jako k rovnocenným partnerům, kteří dostávají konkrétní úkoly se značnou mírou odpovědnosti. Nepřipadal si tam jen jako návštěvník, kterému je jasně vymezena doba, po kterou smí přiděleného lékaře zdržovat od práce. K nezastupitelné roli učitele poznamenává, že pět let studia na medicíně štědře naplnilo jeho potřebu pohybovat se mezi zajímavými, renesančně založenými lidmi.
|
|
Jedna z těch skutečně renesančních osobností, slavný porodník profesor Antonín Doležal ve svém tak typicky nekonvenčním a košatém příspěvku klade otázku, zda stála ta léta studijní a celoživotní dřiny za to? „Stála. Lékařství je nejkrásnější lidské povolání, dovoluje nám nahlížet do nejhlubších skulin plynoucího pomíjivého života. Osobní život nelze prožít žádným zajímavějším a užitečnějším způsobem.“
Někdejší známý český divadelní a filmový herec Vladimír Pucholt, který emigroval v roce 1967 z Československa do Anglie a vystudoval tam lékařskou fakultu na univerzitě v Sheffieldu, je lakoničtější: „Nechci a nebudu nikomu dávat rady. Pole medicíny je obrovské. Každý lékař tam může prokázat něco dobrého a taky si vytrpět své.“
Jako ostatně ve svém životě každý člověk. A protože studenti medicíny stejně jako lékaři jsou součástí společnosti, je kniha O duši medika i reflexí ducha doby. Prospěšnou a výmluvnou.
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 97 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
