„Ty jsi z Jaroměře, že jo, odtamtud byli Šíma a Španiel, víš to?“
„Vím, a taky vím, že tvoje Nová Paka je pravým semeništěm talentů, narodili se tam Suchardové, Kafka i Zívr, to je přece náramná úroda. A to jmenuju jenom sochaře,“ zareagoval jsem já.
Tím se Gross zřejmě potěšil a štěrbiny jeho očí se rozšířily a nedívaly se už tak zkoumavě jako předtím.

V té době měl František Gross většinu svého života za sebou. Mohl se cítit i sám, protože už odešli někteří členové Skupiny 42, kterou za války spoluzakládal a stal se jejím reprezentantem a mluvčím v nejlepším slova smyslu. Rozhovořili jsme se trochu o Jiřím Kotalíkovi, Janu Smetanovi i Bohumíru Matalovi. Neměl rád Jindřicha Chalupeckého. Museli si něco vážného udělat. Nepátral jsem co. Nebylo třeba. Gross měl téma a rozhodl, že kunsthistorikové typu Chalupeckého, který ostatně ani uměnovědcem nebyl, obrazům nemohou rozumět. Něco jiného je malovat obraz a něco jiného je ho kamsi zaškatulkovat, odříznout od světa a zavřít v šuplíku. Tak to dělá většina historiků umění, protože zařazení díla považují za vrchol umělcovy i své činnosti. Jindřich se prý podobal vose, med nesnášel, ale žihadlem šermoval napořád.

Cesta vede jen do kopce
Změnili jsme téma a vrátili se do Nové Paky. Je odtamtud skok do Krkonoš, jen si navléknout teplejší svetr. I když je kolem Paky patrné doznívání jičínské roviny, odtud se už jede jenom do kopce. Dostavníkem sem jezdíval na návštěvu k Suchardovým třeba i Mikoláš Aleš.
„To víš, Nová Paka má zkrátka odedávna kumštýřský říz,“ vpadl mi Gross do myšlenek, jako by v nich uměl číst...

Psal se rok 1927. Dětské hry a sny rozfoukal krkonošský vítr a byla tu Praha, hlavní město mladé republiky a středisko českého uměleckého života. Divadla, koncerty, výstavy, kinematograf a mezi mosty Karlovým a Mánesovým velký magnet pro mladíka z Podkrkonoší: Uměleckoprůmyslová škola, věhlasná, přitažlivá a těžko dostupná. Vede do ní pár nízkých schodů. Zpomalil krok a opatrně vstoupil do haly. Rozhlédl se jako v kostele, zčervenal vzrušením a pak zase rychle po schodech ven na chodník a k Vltavě. Chtěl to nejdříve zkusit na Akademii na Letné. To bylo skoro svaté místo. Jenže tam bylo schodů víc. Nebyl přijat, asi jeho příprava na zkoušky nebyla tak dobrá. Rozhodl se okamžitě, dal se zapsat k profesoru Oldřichu Blažíčkovi na hodiny kreslení. Za rok šel k Vltavě už najisto. V ruce jistotu kresby, stal se konečně žákem vytoužené školy. Jeho zářivě rezatá hlava svítila mezi ostatními štěstím dosaženého cíle.

Ať si obraz žije po svém!
Gross nemohl mít jiné povolání. Měl fantazii ve svém nitru přímo napěchovanou a dovedl ji uvolňovat ventilem svých obrazů klidně, jako se bere z vodovodu voda na vaření. Maloval popoháněn jejím uvolňováním, jinak hrozila exploze z přetlaku. Zkrátka, malovat musel a těšil se z toho. Byl spokojený, když držel v ruce štětec a s potěšením sledoval přibývající stopy barev na plátně, maje schopnost posoudit, zda jsou správným odleskem jeho myšlení. Jeho paleta byla psacím strojem literáta. Vyťukával z ní nejjemnější odstíny jedné a téže barvy. Gross obraz cizeloval a jako pinzetou zlatník, tak zavěšoval barvy do přihrádek konstruované počáteční kresby. Za svou prací se příliš neotáčel. Obraz je namalován, dál ať si žije po svém. Někdy maloval, jako by křičel, jako by si notoval bojovou píseň s praporem v rukou. Stále chtěl něco napravovat, vylepšovat, převracet. Tak se snad dá vysvětlit i jeho příklon k marxismu, lákadlu té doby. Věřil však v pokrok takový, který by se vešel do obrazů.
Ke zděšení těch, kteří mu byli nablízku, začal malovat fabriky. Domníval se snad, že od jeho obrazů na výstavě budou lidé odcházet uvědomělejší, že jim otevře oči? Neodcházeli, jen se divili. Nemaloval senoseče, pluhy a lány pšenice. Maloval pochodující strojky měnící se v postavy a figury beroucí na sebe podobu strojů a strojků. Dodnes mi není jasné, jestli techniku adoroval, nebo její přemíru kolem nás zpochybňoval. V tom poznávám Grossovo lišáctví. Má technika právo udělat z nás stroje? Je civilizace na technice závislá, nebo je jejím produktem a nebezpečím? Maloval-li figuru člověka, nesla přece tvary stroje. Proč? Aby zesměšnila a nastavila zrcadlo, anebo souhlasila se zařazením...
S přibýváním let zrál jako víno. Rád vzpomínal na návštěvu Paříže v roce 1946 spolu s Kamilem Lhotákem a Janem Smetanou. Jméno George Braque, tehdy znělo jako hlas zvonu. Navštívili jeho pařížský ateliér. Mlčenlivému Bretaňci se líbily Grossovy obrázky. Navrhl výměnu. Obraz za obraz. To byla pro českého malíře obrovská pocta a přímo elektrická vzpruha. Žil z ní celý život.

Dech vanilky
Jednou mě pozval někam na Slapy. Měl tam chatičku, kam jezdil v létě malovat. Chtěl mi ukázat svůj poslední obraz. Přijel jsem. Na drátěném plotě viselo balicím papírem zakryté plátno. Asi tři krát dva metry. Na Grosse formát přinejmenším nezvyklý. Podal mi dřevěnou skládací židličku, jakou používají rybáři, a povídá: „Drž se pevně, ať nespadneš, něco uvidíš!“ Sejmul papírový kryt - a já ustrnul. Nádherný obraz. Dech vanilky. Překvapením jsem chvíli nemohl promluvit. Oranžová svítila vedle zlatého okru. Papaja, rozinky i šedý prach kamene. Ten obraz byl jedinečný. Od té doby jsem ho nikde nespatřil. Tehdy jsem mu řekl, že by plátno mohlo viset v kterékoliv světové galerii vedle obrazů Braqueových, Picassových a ostatních malířů světových jmen. Jenže jména našich malířů v době, kterou Gross upřímně ctil, byla od Paříže odříznuta. Jejich obrazy přece vznikaly za železnou oponou a pro ostatní umělecký svět neexistovaly. Škoda, přeškoda! Už nikdy by se nic podobného nemělo stát. Nechali jsme se obalamutit a přistoupili na řízenou kulturu. Máme z té doby jizvu na tváři. Pokud se někdy zahojí, bude nás občas pálit. Nepozorujeme vzdalující se evropskou kulturu té éry už jen českým dalekohledem?
Zaslechl jsem tuhle v autobusu, že Novopačtí jsou na rozpacích, zda po Grossovi pojmenovat jednu z ulic, nebo ne. Bývá zvykem, že umělec, který svým významem překročil hranici okresu či země, který udělá příslovečnou díru do světa, je po smrti poctěn tímto způsobem. V Nové Pace se nemohou dohodnout. Jedni by rádi, ale druzí připomínají jeho „pokrokářství“. Kdo jsi bez hříchu, hoď po něm kamenem. Hlásíme se přece ke Grossovi jako k malíři a byl jím i s tím pomýleným přesahem. Není to sice argument, co teď řeknu, ale jestli se dnes ve světě prodávají za miliony dolarů obrazy Kupkovy a Špálovy za statisíce, bude se evropská sběratelská obec pídit po Grossových plátnech už co nevidět.

Má se vytvořit skupina?
Grossovo jméno je úzce spjato se vznikem Skupiny 42, to jsme si už řekli. Ale byl to právě on, kdo byl iniciátorem a své druhy postupně přesvědčil o správnosti takové volby. Možná, že jindy než uprostřed světové války by skupina nevznikla. Byla řada důvodů k jejímu založení. Všichni byli Češi, všichni uznávali předválečnou orientaci české malby, byli přibližně stejného věku. Někteří se znali delší dobu...
František si psal deník, díky kterému dnes přesně víme, jak se Skupina 42 formovala, kdo se k ní hlásil od počátku, kdo v ní měl jaké slovo, kdo vstoupit odmítl a proč. Škoda, že Grossův deník pokračoval jen do února roku 1943.
Snad nejzajímavější z drobných dokumentů je korespondenční lístek zaslaný Chalupeckým Jiřímu Kolářovi, na kterém ho zve na schůzku k F. Hudečkovi i s programem:
a/ má se vytvořit skupina?
b/ jaký program?
Gross ve svém deníku tuto schůzku potvrzuje, takže víme, že Skupina 42 byla založena 27. listopadu 1942. Jejími členy se stali:
malíři František Gross, Jan Smetana, Jan Kotík a Kamil Lhoták, básníci Ivan Blatný a Jiří Kolář, redaktor Jindřich Chalupecký, dr. Jiří Kotalík, později byli přizváni ještě fotograf Hák a sochař Zívr spolu s mladým moravským malířem Matalem.
Dobře a cílevědomě sestavená skupina. Tak dobře, že mohla být vzorem pro pozdější tvůrčí skupiny mladých umělců, kteří nejen chtěli malovat a sochařit, ale i vystavovat. A to byl tehdy kámen úrazu. Vždyť výtvarné umění bylo součástí ideologie, a proto přísně sledované a zakazované. Výstava jedince v té době byla hlídána tiskovým dohledem, samými funkcionáři Svazu výtvarných umělců i místními ochotnými donašeči. Namalovat obraz nebyl problém, ale vystavit ho, to bylo martyrium. Překážky, vesměs nesmyslné, byly jen těžko překonatelné. Proto mladší generace uvítala možnost vytváření tvůrčích skupin, a Skupina 42 jako by se stala neplánovaným vzorem. Takto se přihlásily ke svým programům skupiny Máj, Trasa, Proměna, M 57, Etapa. Všemocný svaz výtvarníků si ovšem i tak jejich tvorbu a výstavy pojistil. V každé skupině musel být aspoň jeden starší řádný člen  ČSSVU, který za skupinu a její činnost zodpovídal.

Co šeptá ulice
Je to nesnadné, ale zkusme být na chvíli Františkem Grossem. Za pokus to stojí. Došli jsme ke zdi. Za ní je jeho svět. Hledáme vstup. Najdeme dveře na závoru, drží pevně. Ale my ji chceme odstranit. Je to závora naší počáteční nedůvěry a strachu. Staneme se na chvíli někým jiným?
Jdeme ulicí města, pohlcuje nás jeho ruch, saze i vůně civilizace. Vnímáme vše kolem nás s pochopením a nic nám není proti mysli. Město zadrátované elektrickými dráty tramvajového vedení, skřípění kolejí v oblouku, lesk podrážkami vyhlazeného dláždění, večerní osvětlení s chladem neonových reklam. Čteme šifry, kterým chceme přijít na kloub. Malířovi se svět kolem něho rozkládá a znovu sjednocuje do barevných skvrn, nositelek významů, charakteru a upozornění. Jdeme městem a každým krokem se stává víc městem naším. Ulice běží mezi činžáky a my ji začínáme mít rádi. Víme, kde začíná a kam vede. Obtočí náměstí a skryje se ve tmě periferie. Vidíme ji dnes poprvé, protože jsme se s ní ztotožnili. Už víme, proč je dnes ve svátečním. Protože jsme se zbavili předsudků a pochopili její tep. Jdeme městem, chceme popsat své zážitky a předat je ostatním, kterým se doposud město zdá jen úlem, shromaždištěm bez tváře a ostrovem hříšné anonymity. Spěcháme za chodcem. Nese čistá plátna a na rameni kastli s barvami. Usmíváme se. Víme, kdo to je. Jestli urbanista předem kreslí městu skelet, pak malíř pátrá po jeho duši. Vyměňuje si s ním názory na život, listuje v odlescích nočních výkladních skříní a naslouchá šepotům ztichlé ulice. Pojďme dál, není slušné se někomu dívat do rukou.

Uvěřit obrazu
Když jsem tehdy vstoupil do dveří Grossova ateliéru a nasál charakteristickou vůni terpentýnu, rozsvítila se ve mně lampička rozhodnutí. Seznal jsem, že je bezpodmínečně nutné se rozloučit se starým uměním minulosti. Přiznat realitu doby, která již nepracuje s pozlátky a nekaní sliny nad křehkostí krinolín a korzetů. V ateliéru malém jako dlaň nad střechami dneška. U malíře, který se dívá očima více malířů více zemí.
Napadlo mě, že návštěva ateliéru se podobá návštěvě laboratoře či kostela. Jsme vsazeni do neznámého prostředí a ono samo od sebe usměrňuje naši vnímavost. Někdy může dokonce naleptat tvrdou skořápku předešlého myšlení. Návštěva ateliéru je vstupem do prostoru, který je na první pohled možná jen přitažlivý, ale později o něj v duši pečujeme. Ateliér je směsice stojanů, krabic s barvami, pugétů štětců v malovaných džbáncích po babičce, dýmka po strýci cestovateli, matčina konvice modře smaltovaná na studeném vařiči. Dýchnou na nás opravdovostí v prostředí, kde bychom je nečekali, ale umějí nás udržet při zemi. Vytvářejí kontrast, který bývá v umění neocenitelný.
Sestupuji po schodech pražského činžáku. Chtěl bych se dohodnout, a nemám s kým, chci se rozběhnout, a nemám kam. Beru schody po dvou, cítím se lehký. U východu se zastavuji a nahlížím do tváří kolemjdoucích. Většina z nich spěchá. Jistě jsou mezi nimi příznivci a odpůrci moderního obrazu. Možná, že někteří uvízli mezi ano a ne. Uvěřili by rádi v sílu moderního umění, snad kdyby v sobě neslo něco z toho starého, čitelnějšího. Jistě je nečitelnost nových obrazů odrazuje, jsou zvyklí, že strom je strom a louka je rozkvetlá. Malíři kdysi přírodu napodobovali, opisovali a měli užitek z toho, když se obraz dal věrně přirovnat k přírodě. Dnešní malíři s přírodou polemizují. Projdou městem a polemizují. Dívají se lidem pod kůži a hledají pravdu.
Myslím si, že vzrušující u moderního obrazu je spoluvytvářet ho. Přát mu dobrý vítr, odevzdat mu nadšení k barvám, vidět ho růst. Věřit mu.

Repro z knihy Evy Petrové: František Gross, nakl. Vltavín