| Uran – planeta válející sudy |
|
Petr Sobotka |
| SANQUIS č.96/2012, str. 60 |
| Některé planety jsou všeobecně známé a často se o nich mluví. Že má Saturn prstence, nebo že Mars je červený, to ví skoro každý. Ale když se řekne planeta Uran, málokomu se vůbec něco vybaví. Přitom jde o velice zajímavou planetu, která v mnohém překvapuje.
|
|
Uran je první objevenou planetou. Těch předchozích pět je natolik jasných, že jsou vidět na obloze okem, jistě je sledoval už člověk v pravěku, a tudíž svého objevitele nemají. Jasnost Uranu je na samé hranici viditelnosti okem, a tak jsme se o něm dozvěděli až roku 1781, kdy jeho objev ohlásil anglický astronom německého původu William Herschel. Protože Uran je sedmou planetou od Slunce a obíhá dvacetkrát dále než Země, je nesmírně obtížné zjistit o něm nějaké detaily. Že oběhne kolem Slunce jednou za 84 let, to se na dálku zjistilo, ale na skutečný příval informací jsme museli čekat až do konce dvacátého století, kdy se rozvinula kosmická technika.
|
|
 | | Prstenec Uranu a vývoje světlých skvrn na povrchu |
|
|
Ležící planeta
Že na Uranu trvá den jen 17 hodin, to nás ani tak neudivuje, všechny obří plynné planety se otáčejí poměrně rychle. Co je ale zarážející, je sklon otáčení vůči oběžné rovině. Sonda Voyager 2 roku 1986 zjistila, že činí 98°. Uran je jakoby „na boku“, a proto se často říká, že po své dráze „válí sudy“. Skloněné jsou všechny planety, u Země je to například 23°, ale takový silný sklon jako Uran nemá žádná jiná planeta. Samozřejmě astrofyzici hned začali uvažovat, co planetu naklonilo, protože těžko by se tak už narodila. Nejčastěji citovanou teorií je teorie srážky. Kdysi se měl Uran srazit s tělesem několikrát těžším než Země, a právě tato srážka měla planetu naklonit. Tato teorie má samozřejmě své mouchy. Velká srážka by výrazně zapůsobila na dráhy dnes známých měsíců Uranu. Mezinárodní tým vědců teď udělal nové počítačové simulace toho, co se mohlo Uranu stát, a kloní se spíše k tomu, že Uran nedostal jeden veliký zásah, ale několik menších. Simulace jednoho velkého zásahu vedla k tomu, že měsíce začaly obíhat opačným směrem, než jak je dnes vidíme. Naopak, pokud budeme uvažovat minimálně dvě menší srážky, dostaneme výsledek, který odpovídá současnosti. Ano, jde jen o simulace, ale zdá se, že sklon Uranu má trochu komplikovanější historii, než se čekalo.
Díky sondě Voyager 2 víme, že sklon rotační osy není jedinou zajímavou vlastností Uranu. Sonda kolem planety sice jen prolétala, nebyla její oběžnicí, i tak nám ale přinesla řadu jedinečných informací.
Uran je těžší
První překvapení přišlo ještě několik týdnů před nejtěsnějším přiblížením sondy k planetě. Bylo zjištěno, že vypočtená dráha sondy neodpovídá skutečné. Při hledání této nesrovnalosti se hmotnost Uranu ukázala o několik desetin procenta vyšší, než se do té doby předpokládalo. A právě proto se dráha vypočtená a skutečná rozcházely. Řídící pozemské středisko tedy asi 30 hodin před přiblížením muselo korigovat dráhu sondy.
|
|
 | | Změna sklonění Uranu a oběžné roviny jeho měsíců při pohledu ze Země |
|
|
Vychýlené magnetické pole
Se skloněnou osou otáčení souvisí další překvapení – magnetické póly Uranu vůbec nejsou poblíž pólů rotačních, ale naopak mají blíže k Uranovu rovníku. Od pólů jsou vzdáleny 60 úhlových stupňů, zatímco od rovníku jen 30. Z toho lze vyvodit, že magnetické látky, které určují orientaci magnetického pole planety, jsou u Uranu blíže k povrchu, než je tomu u Země, Jupiteru nebo Saturnu.
Pestré měsíce
Když se Voyager 2 blížil k Uranu, hned první snímky znamenaly pro vědce překvapení. Sonda fotila malý ledový měsíček Miranda. Ten byl znám už od roku 1948, kdy jej objevil holandsko-americký astronom Gerard Kuiper. Odborníci předpokládali zmrzlý jednolitý nudný povrch měsíce maximálně posetý krátery. Místo toho spatřili na snímcích ze sondy Voyager 2 prapodivné rýhy, údolí a hřebeny občas se spojující ve tvaru písmene V. Svět měsíců planet se ukázal být daleko rozmanitější, než se očekávalo. Sonda navíc objevila deset malých měsíčků, o kterých do té doby neměl nikdo ani tušení. Dnes známe u Uranu celkem 27 měsíců.
|
|
 | | Porovnání rozměrů Uranu, Země a Měsíce. Uran byl objeven v roce 1781, je vůbec první objevenou planetou. Podrobnější informace o něm však vědci mohli získat až ve 20. století díky sondě Voyager 2. |
|
|
Skryté prstence
Další, co Voyager 2 spatřil, byly prstence. Saturn totiž není jedinou planetou, která je má, i když jen ty Saturnovy jsou v dalekohledu běžně vidět. Devět Uranových prstenců sice bylo objeveno už ze Země díky zákrytům hvězd, ale až sonda je poprvé vyfotografovala a bylo jasné, že na rozdíl od Saturnových jsou Uranovy prstence podstatně tmavší, jako by tmavě šedé – neodráží zkrátka příliš světla, a proto jsou špatně vidět.
Vichřice na denním pořádku
Další překvapení se týkalo teploty Uranu. Díky tomu, že je Uran zvláštně skloněn, míří jednou polokoulí řadu let ke Slunci. Vědci očekávali, že tato přivrácená polokoule, trvale osvětlená Sluncem, bude teplejší. Ale není. Voygaer 2 naměřil stejnou teplotu v celé atmosféře. Zdá se tedy, že na Uranu je silné atmosférické proudění a teplota se díky němu vyrovnává. Voyager 2 ovšem v roce 1986 v atmosféře planety žádné větší množství mračen a bouřkových systémů nepozoroval. Silný vítr o rychlosti až 900 km/h potvrdila až následná pozorování. O Uranu a jeho měsících jsme se díky jedinému průletu sondy dozvěděli opravdu hodně. Další návštěva Uranu by s novou a vyspělejší technikou byla určitě přínosem.
|
|
|
|
 |
obsah čísla 96 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
