| Doyen české astronomie |
|
Libuše Koubská |
| SANQUIS č.95/2011, str. 64 |
Je mu devadesát dva let, před nedávnem se vrátil z kongresu Mezinárodní astronautické federace, který se tentokrát konal v Jihoafrické republice, v Kapském Městě. Kongres vlastně skončil už 7. října, ale docent Luboš Perek si pobyt na jihu Afriky ještě o pár dní prodloužil, protože vedle celoživotního zaujetí pro astronomii také po léta sbírá lastury. A zátoky na pomezí Atlantského a Indického oceánu se mu jevily v tomhle ohledu velmi slibné. Tak si je svižně prošel.
|
|
 | | Luboš Perek: „Dvoumetrový
dalekohled byl mým největším
příspěvkem k astronomii." |
|
|
Referát z Einsteina a Vlasta v lavici
Narodil se 26. července roku 1919 v Praze na smíchovském nábřeží. Pro budoucího hvězdáře příznačně v domě U slunce. To ale tenkrát ještě nebylo tak zřejmé, doma se zcela samozřejmě počítalo s tím, že bude studovat práva, protože otec, dědeček, pradědeček – všichni byli právníci. Ale Luboš Perek si už odmalička maloval kopule, ze kterých čouhal dalekohled. Matematika mu šla moc dobře, když psali na Jiráskově klasickém gymnáziu kompozici, zhotovil devět kopií a poslal je po třídě. Měl výborné učitele, například profesora Dorazila, Masarykova přítele, který zval studenty k sobě domů na čaj. Debatovalo se tam jako ve vysokoškolských seminářích. Perek přispěl referátem o Einsteinově teorii relativity. Po maturitě v roce 1937 si zapsal matematiku na Přírodovědecké fakultě UK. Studoval tam dva roky, v devětatřicátém na podzim ještě stihl udělat první státní zkoušku. Pak udeřila smrt Jana Opletala. Stál u jeho rakve. Nacisti popravili 17. listopadu devět vysokoškoláků, více než tisíc odvlekli do koncentračních táborů. Zavřeli české vysoké školy.
„První 17. listopad jsem zažil jako dvacetiletý, druhý 17. listopad jako sedmdesátiletý. Padesát let mezi nimi jsem žil v režimech, které byly velice nepříjemné, pro mnoho lidí tragické. I když v mém případě k žádné tragédii nedošlo, už na samém počátku nastalo těch osudných šest let zavřených vysokých škol – moji vrstevníci v západní Evropě mohli i za války studovat,“ ohlíží se Luboš Perek po svém životě.
Zavření vysokých škol byla těžká rána. Nejdřív ho otec zapsal jako pomocníka do své notářské kanceláře, aby měl formálně nějaké zaměstnání. Ale nechodil tam, místo toho absolvoval intenzivní kurz angličtiny a k tomu usilovně četl anglickou literaturu. Pak si udělal druhou maturitu na elektrotechnické průmyslovce. V roce 1942 do toho vstoupil Totaleinsatz. Naštěstí nemusel do Reichu, dostal umístěnku v Praze do konstrukční kanceláře firmy Junkers, která se zabývala leteckou statikou. Samá matematika a fyzika, pevnost a pružnost. Jednou ta válka přece skončí, říkal si mladý Perek a učil se u Junkersů „pod lavicí“. Velkou pomoc při tom znamenala literatura po strýci Vilému Haunerovi, v níž byla i kolekce odborných anglických knih o mechanice. Strýček Vilém totiž studoval v Oxfordu. Obhájil tam disertaci z neeuklidovské geometrie. Za války byl deportován do koncentračního tábora a zahynul v Mauthausenu. Jeho knihy o nebeské mechanice hodně pomohly Luboši Perkovi v jeho budoucí vědecké kariéře.
Po zavření vysokých škol se učil kromě angličtiny také arabštinu. A přihlásil se na němčinu do německé Obchodní akademie. Naučil se tam psát na stroji a německý těsnopis. Hlavně však tam v lavici před ním seděla Vlasta Straková. Zamilovali se do sebe. Tři týdny před koncem války se vzali a poté spolu šťastně žili dvaašedesát let.
|
|
 | | Planetární mlhovina činka |
|
|
Nové dalekohledy a planetární mlhoviny
Válka skončila, dobře připravený Perek promptně udělal druhou státnici a dostal místo asistenta na znovu otevřeném Českém vysokém učení technickém. O rok později přišla nabídka z Brna, z Astronomického ústavu (tehdy ještě) Masarykovy univerzity. Pro Perka to bylo lákavé, protože šlo o práci u profesora Josefa Mikuláše Mohra, zakladatele stelární astronomie u nás. Perek se ženou se tedy přestěhovali do Brna. Zůstali tam deset let. Zásluhou Mohra byl Perek odcloněn od politické šikany, později se dokonce dozvěděl, že Mohr dostal příkaz od pražské stranické organizace, aby Perka okamžitě vyhodil. Žádné důvody nebyly uvedeny, snad překážel buržoazní původ. V každém případě Mohr ten příkaz strčil do zásuvky. Zachránil Perkovi kariéru. Navzdory tomu, že od roku 1948 nastalo v Československu všeobecně tíživé, kalné a kruté období, Perkova brněnská etapa byla úspěšná. Podařilo se mu tam postavit dalekohled o průměru zrcadla šedesát centimetrů – do té doby v Čechách ani na Moravě takhle velká optika nebyla. Do provozu byl dalekohled na Kraví hoře uveden v roce 1954. „Byla to romantická, pionýrská práce, dělali jsme všechno včetně toho, že jsme zdili a vozili na kolečku kamení,“ vzpomíná takřka po šedesáti letech Luboš Perek. V Brně měl také možnost jezdit třikrát týdně na koni, což miloval už od mládí. Jeho žena jezdila s ním.
V roce 1956 se vrátil do Prahy, kde v Astronomickém ústavu ČSAV založil skupinu pro dynamiku hvězd, stelární oddělení. Jeho kolega Mirek Plavec na něj později v emigraci vzpomínal, že už tenkrát, sedmatřicetiletý, byl nejen vynikající vědec s mezinárodním renomé, ale i skvělý diplomat. Obojí plus zkušenosti konstruktérské a také zkušenosti s provozem velkých astronomických přístrojů z cesty do Mexika a Spojených států pomohly Perkovi k prosazení a zbudování dvoumetrového dalekohledu na ondřejovské observatoři. V roce 1956, když s projektem začínal, byly na světě v provozu pouze tři dalekohledy se zrcadly o větším průměru než dva metry.
„Dvoumetr mi zabral jedenáct let života od roku 1956 do roku 1967. To byl můj hlavní příspěvek astronomii, postaral jsem se o to, že hvězdáři v Československu dostali konečně do rukou moderní přístroj.“
Ačkoliv stavba dvoumetru představovala mimořádně rozsáhlý podnik, nežil Perek jenom jí. Jeho dalším velkým tématem se staly planetární mlhoviny. Spolu s kolegou Lubošem Kohoutkem sestavil jejich katalog, čtyřikrát delší než katalogy předchozí. Obsahoval 1036 mlhovin, veškerý publikovaný i nepublikovaný materiál, který byl v té době k dispozici. Ještě v 90. letech patřil k nejcitovanějším pracím Astronomického ústavu.
|
|
|
Planetární mlhoviny – motýl a náhrdelník
|
|
Z dalekého do blízkého vesmíru
Dvoumetrový dalekohled byl slavně inaugurován v létě roku 1967. Zároveň začaly události dostávat spád, značná část společnosti si dělala naději na uvolnění, demokratizaci. Nastal všeobecně slibný rok osmašedesátý. Perek v něm byl jmenován ředitelem Astronomického ústavu ČSAV. Po okupaci však udeřily tuhé časy i v Akademii věd, Perek byl jedním z prvních odvolaných ředitelů akademických ústavů. Poté obdržel tzv. pověření vedením. „Funkci sebrali, práce zůstala,“ říká. Někteří jeho blízcí kolegové se rozhodli pro emigraci, scházeli mu, ale sám o emigraci neuvažoval, byla tu širší rodina, bál se, že by jim mohl ublížit, že by měli potíže.
Řadu let se angažoval v Mezinárodní astronomické unii, byl i jejím generálním sekretářem, měl zkušenosti a kontakty. Pak se přihodilo, že se uvolnilo místo vedoucího oddělení pro záležitosti kosmického prostoru v OSN, Perek se přihlásil a místo získal. Odejít do OSN znamenalo radikální změnu profesního zaměření, přechod od galaktických záležitostí ke kosmickému prostoru, z dalekého do blízkého vesmíru. Počátek nové kariéry. Od roku 1975 do roku 1980 úřadoval v New Yorku. Věnoval se geostacionární dráze, což se ukázalo jako tvrdý oříšek především po politické stránce. Byl také první, kdo Spojené národy upozornil na problém vrakoviště a smetiště vyhaslých družic, jejich trosek a úlomků. Tohle téma se pak stalo Perkovou doménou, i když už v OSN nepracoval. Návrat domů v roce 1980 byl krušný: „Dostal jsem pěkně za uši.“ Nesměl jezdit do zahraničí, nemohl spolupracovat s mezinárodními organizacemi.
|
|
Po 17. listopadu 1989 – byl to spolu s rokem 1939 ten už druhý zásadní 17. listopad v Perkově životě – se mohl vrátit do aktivního života. Bylo mu sedmdesát. Jiní jeho vrstevníci žehrali, že pro ně přišla změna režimu příliš pozdě, Perek ne. Pustil se do práce. Dál rozvíjel témata, která měl na starosti v OSN: definici kosmického prostoru, otázky geostacionární dráhy a kosmického smetí. Stal se uznávaným expertem. V Paříži byl vyznamenán prestižní Janssenovou cenou, nejvýznamnějším oceněním, jakého se kdy českým astronomům dostalo.
Protože se ještě před odchodem do Spojených národů věnoval zkoumání galaktických drah, sledoval a sleduje tohle téma dodnes. Když mluví o třetím integrálu v galaktické dynamice, zajiskří mu v očích: „Vždyť ten integrál tu existuje, tu zas neexistuje. A hledejte hranici mezi tím, kde existuje a kde už ne!“ Perek zkoušel příslušné body a ukázalo se, že ono rozhraní je nesmírně komplikované, „že je to spíš chaos, že tedy neplatí to, co jsme se učili v teorii diferenciálních rovnic, že pokud jsou splněny příslušné podmínky, existuje řešení. Člověk si ověří, že v jednom bodě to řešení existuje, ale už o malý kousíček dál ne“, usmívá se Luboš Perek, pragmatik a racionalista každým coulem.
|
|
VÍCE NAJDETE V KNIZE LIBUŠE KOUBSKÉ HVĚZDÁŘ DIPLOMAT.
VYDALO NAKLADATELSTVÍ ACADEMIA, ŘÍJEN 2011.
www.academia.cz
|
|
 | | V Paříži byl vyznamenán prestižní Janssenovou cenou |
|
|
Planetární mlhoviny nemají s planetami nic společného. Vznikají ke konci života hvězdy, která odhodila vnější plynnou obálku, jež se velkou rychlostí rozpíná do okolního prostoru. Název vymyslel britský astronom William Herschel, protože planetární mlhoviny jsou v dalekohledu vidět jako slabě zářící kotouček nebo prstýnek, čímž vzdáleně připomínají planetu. Na snímcích z moderních dalekohledů je vidět, že planetární mlhoviny mají nejrůznější tvar často připomínající věci, se kterými se běžně setkáváme na zemi. Činka, náhrdelník, přesýpací hodiny, prstenec, motýl...
|
|
|
| Foto: NASA a archiv autorky
|
|
|
 |
obsah čísla 95 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
