SANQUIS - 2011/95 Já žiji pro své Janovice

Rubriky:

Archivy SANQUIS

Archiv všech čísel

Archiv SANQUIS
ON-LINE listování

Sanquis ve formátu
PDF ke stažení

Klub SANQUIS

Užitečné odkazy

Podporujeme umění

Více z medicíny

Ze zahraničních serverů - archiv

Redakce

Já žiji pro své Janovice

Jana Nekolová

SANQUIS č.95/2011, str. 40

Rainer Maria Rilke či dramatik Karl Kraus tu patřili k stálým hostům. Kouzelný kraj kolem a úchvatný zámecký park je jistě inspirovaly. Jenže důvodem jejich návštěv byla především žena – Sidonie Nádherná, poslední zámecká paní.

Blíží se Vánoce roku 1942, baronka Sidonie, která po Mnichovu 1938 začala používat českou formu příjmení Nádherná, se cítí osamělá. Všichni blízcí odešli na věčnost, po smrti bratra Charlieho už Vánoce neslaví, Štědrý večer tráví většinou na cestách. Tento rok se ale rozhodne jinak. Do Janovic zve Václava Wagnera, historika umění. Spojuje je nejen osamělost, ale i umění, literatura a kultivovaný životní styl. Pro Sidonii to však bude poslední zdánlivě klidný Štědrý den, při svíčkách u hořícího krbu. A Václav Wagner se stane tím, ke komu se nyní bude svými dopisy obracet ve chvílích nejtěžších.

Češi musí ven ze střední Evropy
Počátkem roku 1943 se začíná naplňovat plán na zřízení výcvikového prostoru SS uprostřed Čech. Z území o rozloze čtyřiceti čtyř tisíc hektarů musejí být vysídleni všichni Češi. 59 vesnic. Vrchotovy Janovice mezi nimi. Zřízení výcvikového tábora SS má být generální zkouškou na velký Hitlerův plán: Čechy a Morava měly být nově osídleny Němci. Sidonie Nádherná s neklidem v srdci sleduje dění v okolních vesnicích. „Je to zoufalé, apatické stěhování národů, když nějaká velká rodina dostane někde v odlehlé vesnici k ubytování malý pokojík, může mluvit o štěstí. Odnášet z místa inventář je zakázáno pod trestem smrti…“
3. července 1943 se i v Janovicích objevuje obávaná vyhláška. Pro Sidonii tím začíná boj o záchranu zámku a přilehlého parku. Přemýšlí, že se nechá zaměstnat jako zahradnice, snaží se, aby byl zámek pod ochranou Památkového úřadu. Tvrdohlavě a neúprosně. Ale marně. Spolu s ostatními obyvateli Janovic žije několik měsíců v nejistotě. Co si budou moci vzít s sebou? Kam půjdou?
Když 2. února 1944 vstoupí do zámku velitel SS ze Sedlčan, Sidonie bojuje o každý předmět. Nakonec si kromě tří dřevěných soch ze schodiště můžeodvézt celý mobiliář. Odjíždí do statku ve Voračicích, kde se ubytuje v malém bytě, bez elektřiny, bez tekoucí vody. A bojuje dál. Začátkem června je celé území uzavřeno, přesto podává na velitelství SS v Benešově žádost, aby se alespoň mohla starat o park. Žádost je zamítnuta. „A tak žiji na míle vzdálená od svých bytostných zájmů, ode všeho duchovního a krásného, pro co mi připadá hodno žít, naprosto vykořeněná. Jak by rostlina zvyklá na tu nejvýživnější půdu mohla prospívat v chudé?“ píše Sidonie Wagnerovi 27. června 1944.

46 Sidonie a bratři Jan a Charlie, 1909

Svět je teď nesmírně ubohý
Na zámku se usídlila tanková škola SS, v prostoru mezi Vltavou a Sázavou vznikl výcvikový prostor a koncentrační a internační tábory. Sidonie se neustále vrací ve svých myšlenkách k zámku. „V Janovicích ke mně promlouval každý kámen, ovzduší zámku bylo plné niterného prožívání, místnosti proniknuté zcela zvláštní náladou, stejně tak i park, jako by to byl jiný svět. Zdalipak se tento zcela osobitý ráz Janovic, nepodmíněný vůlí, prostě jen přítomný, opět vrátí po vší té hrůze, kterou nyní procházejí? Podaří se mi smazat všechny stopy a dát těm starým, důvěrně známým a milovaným Janovicům znovu vzejít? V jejich plné osobitosti?“ svěřuje se s obavami Václavu Wagnerovi v jednom z dopisů. Vzejít těm starým dobrým Janovicům se už Sidonii bohužel nepodaří. Válka se sice pomalu blíží ke konci, ale klid se jí do duše nevrátí, ba naopak.
První dny svobody, hned jak je to možné, se vydává do Janovic. Na území nikoho. Brána zámku je dokořán, lidé z okolí ji předběhli. A berou si věci, které jim nepatří. Zas a zas zavírá bránu, zatlouká prkny díry v kamenné zdi, rozvěšuje cedule, na kterých je česky a rusky napsáno „Vstup zakázán“. Zbytečně. Lidé si odnášejí azalky, ruští vojáci loví granáty ryby, ozdobné talíře používají jako terče při střílení. „Nerozumím tomu, že teď každý chce druhému uškodit a má z toho radost. Jsem tak smutná, že nikde nevidím lásku jednoho k druhému. Svět je teď nesmírně ubohý,“ píše kostrbatou češtinou. Ale zlomit se nedá. Odhodlaně se brání lhostejnosti, chamtivosti lidí. Stále neztrácí naději. Na zámku už sice nebydlí, nemá peníze na jeho opravu, ale dál se stará o hospodářství, pleje záhony rododendronů a azalek. Radovat z té krásy kolem se však už nedokáže. „Kaštany jsou v plném květu, azalky zatím ne. Oči to všechno vidí, ale bez ozvěny v srdci.“ Často teď jezdí do Prahy, v Janovicích najednou cítí odstup místních, lidí, ke kterým se vždy chovala přátelsky, bez povýšenosti vyšších stavů. Čeština jí začíná být tak cizí. Když je 16. srpna 1949 zatčen Václav Wagner, Sidonie se rozhodne. Za necelý měsíc nastupuje s malým kufříkem do vlaku směr Cheb. Výjezdní vízum nedostala, hranice přechází s pomocí převaděče.

Vzpomínky krásné i trpké
Co jí asi cestou vlakem probíhá hlavou? Vrací se na místa, kde prožila celý svůj život a který teď navždy musí opustit? Vzpomíná, jak si s Janem v parku, na velké půdě zámku či ve stodole hrávali na schovávanou, jak později spolu vášnivě diskutovali o umění, literatuře a filozofii? Na výlovy rybníků, hony v okolních lesích, kterých se tak ráda účastnila. Na setkání a procházky parkem s básníkem Rilkem. „R.M.R. a já jsme v knihovně uspořádali nejednu slavnost a bylo to krásné,“ zapisuje si Sidonie do deníku 10. září 1910. „On překládal Jacobsena, já jsem hrála Chopina…“ Rainer Maria Rilke se až do své smrti roku 1926 stává důvěrným přítelem baronky, to on podporuje její emancipovanost, jemu píše skličující dopis, když milovaný bratr Jan spáchá v devětadvaceti letech sebevraždu. Jemu se také svěřuje se svou láskou ke Karlu Krausovi. A Rilke je tím, kdo ji od vztahu s bouřlivákem a buřičem Krausem odrazuje. V tom jej však Sidonie neuposlechne.

Vězí mi v krvi
Ostrý kritik rakouské společnosti má pověst bezohledného, citově chladného muže. Sidonie se s ním potkává v září roku 1913 ve vídeňské kavárně Imperial. Stačí okamžik a je jasné, že byli stvořeni jen pro sebe. „Ty jediná ženo, kterou i při hovoru o literatuře toužím obejmout, ty vzácná milenko, k níž lze hovořit, jako bych ji objímal,“ píše dramatik Kraus Sidonii. A ona si záhy do svého deníku poznamenává: „K. K. mi vězí v krvi, působí mi trápení. Dopátral se mé bytostnosti, pochopil ji jako ještě nikdo.“ Když Kraus v listopadu poprvé přijede do Janovic, uvidí park v těch nejkrásnějších barvách podzimu. Okouzlí jej. Hned pochopí, že Sidonie sem patří celou svou duší, celým svým srdcem. Rád se do Janovic vrací, tady na louce pod smuteční vrbou pracuje, odpočívá, tady vznikají Poslední dnové lidstva. Kde je ten chladný, bezohledný muž? „Jak dokázal být veselý! Často přímo sršel uličnickou nezbedností a celé hodiny se s ním nedalo promluvit vážné slovo!“ To nebyl Karl Kraus z potemnělých vídeňských kaváren. Nesmiřitelný, urážlivý. Tady nachází svůj klid, aby se opět mohl v plné síle vrátit do zběsilého vídeňského života. Avšak vztah Karla a Sidonie je plný zvratů, rozchodů a opětovných setkání. Sidonie se vdává, aby zapomněla, záhy se rozvádí. Ti dva ale přece jednoho dne dojdou klidu. Posledních devět let života Karla Krause tráví spolu, je to jejich podzimní láska.

Portrét od Maxe Švabinského, 1912

Věrná být nemohu
Jaká vlastně byla vzdělaná a krásná baronka s neklidnou duší, jež okouzlila snad všechny muže, se kterými se setkala? Maxe Švabinského, Rainera M. Rilkeho, Karla Krause... Velká cestovatelka, jedna z prvních řidiček automobilu u nás, vášnivá kuřačka. Obyvatelé Janovic ji mohli vídat v prostých šatech a v holínkách, jak klečí u záhonu, pleje a okopává. Nezávislá, pokroková žena, na dobu, v níž žila, však možná až příliš. Žena, která si do svého deníku zapisuje: „A věrná být nemohu; to by žádný muž od ženy neměl žádat, protože by vyhasla.“ Byla muži obdivována a milována, ale vždy zůstala nezávislá, neměla děti. Všichni jí srdci blízcí odešli dříve než ona. Dožívá osamělá v Británii, aby se uživila, prodává za 450 liber Rilkovy dopisy. Svého přítele nejdůvěrnějšího. Umírá na rakovinu plic 30. září 1950. Dlouhých padesát let trvá, než její ostatky spočinou na místě blízkém jejímu srdci. Roku 1999 je pochována na rodinném hřbitově v zámeckém parku, ve Vrchotových Janovicích. V poklidné sedlčanské krajině. „To byly Čechy, jak jsem znal. Mírně se vzpínající jako lehká hudba a najednou za jabloněmi opět rovné, plošina bez výrazného obzoru a členěná poli a řadami stromů jako lidová píseň od refrénu k refrénu.“ Tak vzpomínal Rilke na svou první cestu kočárem z Votic do Vrchotových Janovic. Potkal tu svou budoucí přítelkyni – baronku Sidonii Amálii Karolínu Julii Marii Nádhernou z Borutína. Literatura: Alena Wagnerová, Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, Argo, 2010

Zámek Vrchotovy Janovice
Novogotický zámek se nachází nedaleko Votic v městysu Vrchotovy Janovice. Původně zde byla kamenná gotická tvrz pánů z Janovic, později byla přestavěna na renesanční zámek pány z Říčan. V 18. století sloužil zámek jako reprezentační sídlo votické větve hrabat z Vrtby. Po nich se majiteli stali Vratislavové z Mitrovic. Současnou podobu získal zámek v polovině 19. století. Karel Nádherný, otec Sidonie, zakoupil zámek roku 1879. Pohnutý osud měl během druhé světové války, roku 1950 byl vyvlastněn. Byl používán jako sklad textilu, později se v něm nacházely sbírky Okresního archivu. Nyní je ve vlastnictví Národního muzea, které tu nabízí návštěvníkům tyto stálé expozice: Společnost v Čechách 19.století, Rilke, Kraus a Vrchotovy Janovice a České zvonařství. Zámek je otevřen od dubna do října. Půvabný zámecký park je možné navštívit v jakémkoli ročním období.