| Joža Uprka |
|
PhDr. Helena Musilová |
| SANQUIS č.95/2011, str. 30 |
| „Cesta z Hodonína do Hroznové Lhoty byla velkolepá. Banderia provázela nás až do Hroznové Lhoty. U obcí, jimiž jsme projeli, čekala představenstva obcí, školní mládež, vyparáděné děvčice a snad i celá dědina. Podáno po starodávnu chleba a soli a pohár vína. Vítání u Rohatce dojalo k slzám. V Hroznové Lhotě rušno a živo: té slávy tu snad nebylo a nebude. Pero je slabo a v tom radostném rozvíření věru je za těžko dojmy shrnout. Hudci vesele hrají, chlapci cifrují, tančí, zpívají a mezi nimi sedí Rodin a spokojeně naslouchá skvostné melodii starodávné ,Umrem, umrem, ale neviem kedy‘ […]“ psaly 3. června 1902 Lidové noviny a referovaly o dnes již legendární návštěvě francouzského sochaře Augusta Rodina na Slovácku.
|
|
 | | Poslední
velká pouť
u Sv. Antonínka,
1925, Sbírka
Nadace Moravské
Slovácko |
|
|
Poblíž okouzleného Rodina seděl druhý hlavní muž této akce, hostitel a ikona Moravského Slovácka Joža Uprka. Rodin v jednodenní zkratce prožil část toho, co provázelo Uprku celý život – pestrobarevná krása slováckých krojů, zpěvnost lidové hudby a opojnost jihomoravského vína. Ovšem už sami aktéři, venkované a i Uprka sám, si uvědomovali jistý anachronismus, jistou divadelnost toho, co se Rodinovi předvádělo. Doba se měnila před očima a podoba vesnice, respektive jejích obyvatel, se nezadržitelně proměňovala. S o to větší intenzitou je Uprka zachycoval na svých plátnech.
|
|
 | | Myjavanka (detail), 1909,
Národní galerie Praze |
|
|
Ve všem volnost!
Joža Uprka, malíř, kreslíř a grafik, organizátor výtvarného a uměleckého života na Moravě, se narodil 26. října 1861 v obci Kněždub na Slovácku jako nejstarší ze čtyř dětí. Otec Jan, rolník, ale i nedělní malíř, měl pro výtvarné nadání svých synů Jožky a Františka (budoucí sochař Franta Úprka) na rozdíl od zbytku rodiny velké pochopení a byl také prvním, od koho získávali základy výtvarného školení. Joža měl navíc dobrý pozorovací talent a od dětství hodně kreslil. Bohužel otec zemřel velmi mladý, již v Jožových 13 letech, což poněkud zkomplikovalo cestu k výtvarnému vzdělání, nicméně ji nezastavilo. Po strážnickém a olomouckém ústavu a po iniciačním setkání se studentem pražské Akademie Jindřichem Bubeníčkem víceméně utekl do Prahy, kde byl přijat k řádnému studiu na Akademii, nejprve v přípravné a elementární třídě u Františka Čermáka, který nad ním držel ochrannou ruku, a poté v ateliéru u Antonína Lhoty. S ním měl Uprka řadu neshod, podobně jako jeho generačním druhům mu vadilo konzervativní vedení výuky a celková rigidnost prostředí na Akademii. V roce 1884 z pražské Akademie odešel, a jak sám často vzpomínal, vrhl se do pro něj riskantního kroku, bez peněz a bez kontaktů odjel do Mnichova, kde se zúčastnil přijímacích zkoušek do tamní proslavené Akademie. Několik dnů velmi napjatě očekával výsledky, a pak nadšeně psal přátelům na Slovácko, že byl přijat. Jeho spolužáky byli například Luděk Marold, Augustin Němejc, později i Alfons Mucha, Jaroslav Věšín a řada dalších. „Tu člověče vidíš práci na akademii a celý ten život akademický, že si ho sotvá představíš. Zde není školské zařízení akademie jako v Praze a jinde v Rakousku. Prof. i žák kamarádi a vůbec ve všem volnosť. A k tomu ty pomůcky, musea, galerie, výstavy, obchody uměl., knihovny a p.“ psal nadšený Uprka příteli z dětství Otakaru Nosskovi.
|
|
 | | Výřez z obrazu Úvodnice z Velké – Z kostela, 1896, Národní galerie Praha |
|
|
Věrný líčitel lidu
Zapojil se intenzivně do studentského života, spoluzakládal i slavný český akademický spolek Škréta, jehož byl i nějakou dobu předsedou. Avšak od svých spolužáků se již v té době lišil. Povšimli si toho i jeho přátelé a první kritikové. Vilém Weitenweber v roce 1886 ve Zlaté Praze napsal, že Uprka má již na počátku své umělecké dráhy pevně vytknutý cíl: „Chce totiž státi se věrným líčitelem lidu, v jehož středu stála jeho kolébka; tlumočníkem jeho způsobův a mravů, řídkých radostí a četných jeho strastí – v universální mluvě umění výtvarného.“ Podle dochovaných vzpomínek si Uprka nechal poslat i části slováckého kroje, aby v Praze a Mnichově nemaloval jenom po paměti, a v dopisech si poté stěžoval, že místní dívky-modelky neumí kroj nosit.
|
|
Po třech letech v Mnichově studoval Joža Uprka ještě dva semestry v Praze na Akademii u Maxmiliána Pirnera, ale už roku 1888 odešel definitivně zpět do svého rodného kraje, na Slovácko.
I z dnešního pohledu není Uprkovo rozhodnutí usadit se de facto na periferii výtvarného světa zcela běžnou věcí. Pro Uprku byla, jak je vidět i z dobové korespondence, potřeba být v centru svého uměleckého zájmu věcí životně nutnou. Intenzivně pracoval, jezdil po celém Slovácku, kreslil a maloval. Zvláště působivé jsou akvarely, které ukazují neuvěřitelné barevné cítění a také dokumentují proces hledání vlastního výtvarného vyjádření. Uprka, ač školený v akademické, tmavě modulované barevnosti, pro zaznamenání živých a pestrých barev v jasném, téměř jižním slunci od počátku hledal jiný způsob vyjádření. Právě akvarel svojí lehkostí a světelností vyhovoval tomu, co se snažil Uprka ve svých dílech postihnout. Je to určitá analogie s podobně směřovanou snahou francouzských impresionistů, k nimž v kontextu českého prostředí bývá Uprka občas řazen, a to přesto, že cesta k finální podobě díla byla značně odlišná. Čtyřměsíční pobyt v Paříži na přelomu let 1892 a 1893 ale upevnil jeho hledání a dal jeho další výtvarné cestě pevné kontury.
|
|
 | | Dušičky, 1897, Národní galerie
Praha |
|
|
Scéna chvějivá, planoucí
První roky devadesátých let byly pro malíře vstupujícího na výtvarnou scénu dost obtížné – pomocí svých přátel, mj. například bratří Mrštíků či později i malířky Zdenky Braunerové, která byla Uprkovým dílem fascinována, si hledal mecenáše či sběratele, přijímal nejrůznější zakázky jako malby oltářních obrazů či křížových cest, občas obesílal výroční salony Umělecké besedy či salony u Topiče. Zejména pražské publikum bylo ale k jeho tvorbě poněkud nepřející, vytýkali mu přílišnou barevnost, lidovost témat a řadu dalších věcí. I trochu natruc domácí scéně přesvědčili přátelé Uprku, aby jeden ze svých nově namalovaných obrazů, Pouť ke sv. Antonínkovi z roku 1893 zaslal přímo na pařížský Salon de la Société des artistes français. Akce se vydařila – v roce 1894 získal Mention honorace. Francouzský kritik Alexandre se o Uprkově obraze vyjádřil, že. „[…] je to scéna chvějivá, planoucí, červená, zelená, bělostná, vynikající pohybem a živým pozorováním a je politováníhodné, že nemáme u nás tolik malířů, kteří by viděli a předváděli život vlastní země s takovým talentem, jako tento cizinec.“ Úspěch v zahraničí mu otevřel i úspěch na domácí scéně.
|
|
Období víceméně až do první světové války představuje vrcholné období v tvorbě Joži Uprky. Hlavní námětové okruhy jeho olejů stále vycházejí z života na slovácké vesnici. Jejich hlavními tématy jsou práce, radost a zbožnost, což jsou kategorie, které sám Uprka vytyčil jako program výzdoby brněnské dívčí školy Vesna. Obecně můžeme Uprkovu tvorbu rozdělit na dvě hlavní skupiny – mnohofigurální výjevy z poutí, hodů a slavností, mezi které patří například již zmíněná legendární Pouť ke sv. Antonínkovi (1893, 1894 a další), kterých vzniklo nespočené množství variant. Mezi další slavná díla patří například Lanžhotské hody, Boží tělo ve Velké a mnoho dalších. Druhou skupinu obrazů tvoří obrazy představující výjevy z všedního života na Slovácku, nejčastěji jedna či dvě figury, staticky zaznamenané při jejich každodenní činnosti (sekáči, štěrkař, pastýř, obrovnávačka), které de facto představují propojení člověka a krajiny jako nedílného celku. Důležitým pojítkem obou skupin je víra, „zbožnosť“, ať citujeme samotného Uprku, která rámovala život na slováckém venkově od narození až po smrt. Uprka je také často spojen s obrazy dívek a chlapců v krojích – zde se projevovalo spojení jeho lásky k rodnému Slovácku a snaha téměř vědecky, ve spolupráci s etnografy, zachytit to podstatné z národopisného charakteru regionu, který se zejména po první světové válce intenzivně proměňoval. Obrazy z pozdních let tvůrčího období tak představují spíše jakýsi paměťový záznam, vzpomínku na léta minulá.
Uprkovy obrazy jsou dodnes důležitou součástí českého a moravského příběhu umění, potažmo i kulturní historie vůbec. Spojují staletou tradici lidového umění a moderní malbu přelomu století, jsou jasné, srozumitelné, opravdové. Právě autenticita, hluboký a jedinečný vztah k domovu, láká i dnešní diváky, zvláště ve světě, který nazýváme globalizovaný. valdštejnská jízdárna, praha, do 31.12. www.ngprague.cz
|
|
|
Joža Uprka (1861–1940)
Moravský malíř a grafik se narodil v rodině sedláka v Kněždubu. Po studiích v Praze zamířil na Mnichovskou akademii. Roku 1888 se vrací do rodného kraje. Moravské Slovácko se mu stává celoživotní inspirací. Na pařížském Salonu v roce 1893 bylo oceněno jeho plátno „Pouť u svatého Antonínka”.
|
|
|
| © NG Praha, © Sbírka Nadace Moravské Slovácko, © Památník národního písemnictví . Repro: podle monografie Joža Uprka, Evropan slováckého venkova 1861–1940
|
|
|
 |
obsah čísla 95 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
