| Deset let a dost? aneb Nekrolog za Divadlo Komedie |
|
Vladimír Hulec |
| SANQUIS č.95/2011, str. 94 |
České umělecké prostředí dokáže vyprodukovat kvalitní týmy, udržet je však v chodu je zatím nad jeho možnosti, nebo spíš – není zde ochota a odvaha se za některé týmy či osobnosti veřejně postavit...
|
|
 | | Ivana Uhlířová v představení
Víra, láska, naděje od Ödöna von
Horvátha |
|
|
V pražském Divadle Komedie od roku 2002 sídlí a provozuje je Pražské komorní divadlo. Tento soubor vznikl roku 1998 z podnětu Dušana D. Pařízka, končícího studia režie na DAMU. Od počátků se orientoval na progresivní proudy soudobého činoherního divadla, inscenoval náročné současné texty především z německojazyčné oblasti. Putoval po Praze, živořil z grantů, neměl stálé místo k inscenování, natož k hraní. V roce 2001 vyhrál Dušan D. Pařízek konkurz na tehdy uprázdněné šéfovské místo v Divadle Komedie a následující rok tam nastoupil v šéfovském duu s režisérem Davidem Jařabem, absolventem režie JAMU, spjatým do té doby především s brněnským HaDivadlem. Tato symbióza se ukázala jako velmi šťastná. V Divadle Komedie postupně vytvořili kreativní tým dramaturgů, výtvarníků a herců, vytvořili vlastní styl, razantně se pustili do progresivní současné dramaturgie. Ukotveni stále v orientaci především na německojazyčnou oblast (ale nejen na ni), především na meziválečnou modernu (Franz Kafka, Ladislav Klíma, Johannes Urzidil, Frank Wedekind, Ödön von Horváth, Robert Musil, Egon Hostovský, Karl Kraus), prokazovali stále vyšší myšlenkovou, estetickou i názorovou uměleckou náročnost a úroveň. Stali se hvězdami pražského intelektuálního světa. V posledních sezonách se propracovali nejen do absolutní špičky českých divadel, ale pomalu se dostávali i mezi evropskou divadelní elitu, do jakési pomyslné evropské Ligy mistrů, kam se české činoherní divadlo po roce 1989 nepropracovalo snad žádné. Pařízek hostuje jako režisér v Drážďanech, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Curychu, divadlo dostává pozvánky z Rakouska, Německa, Švýcarska. Přesto touto sezonou Pražské komorní divadlo své účinkování v Divadle Komedie končí... Důvody shrnul Dušan Pařízek slovy: „Odcházíme, protože za daných podmínek nemůžeme naši práci progresivně rozvíjet. Činíme tak na základě vlastního rozhodnutí a realizujeme přesně to, o co celou dobu své existence mimo jiné usilujeme: živá kultura potřebuje změnu. Jako jsme před deseti lety dostali šanci my, měl by ji dostat někdo další.“
|
|
 | | Petrolejové lampy, Jaroslav Havlíček/
David Jařab, na snímku Karel Roden
a Jiří Štrébl |
|
|
Raději nic, než čutat do hadráku
Sympatická slova, přesto hořká příchuť nedokončené práce zůstává. Divadlo pro svůj ambiciózní program chtělo na další dvě sezony navýšit dotaci o cca tři miliony Kč (raději ale pět) ročně. Mělo nabídky vytvořit koprodukční představení s vídeňským Schauspielhaus (Švejka) a Bavorskou státní činohrou, vrcholem pak mělo být hostování některého z významných současných německých režisérů. Nic z toho se neuskuteční. Praha, potažmo ministerstvo kultury, nebyla schopná či ochotná tento exkluzivní program finančně podpořit, ač Divadlo Komedie a Dušan Pařízek osobně na radní několik let právě kvůli tomu apeloval. Bojoval nejen za tento program, ale snažil se navýšit i podhodnocené platové podmínky herců a zaměstnanců. Vždyť mnozí z nich měli (a mají) nabídky z komerčních televizí a filmových a divadelních produkcí, a propojit denní účinkování v nekonečném seriálu se soustředěnou prací v divadle je téměř nemožné.
Kvalita rozhodně trpí. A tak se české divadlo sice dostalo do Ligy mistrů, ale stejně jako fotbalová Plzeň z ní, zdá se, vypadne. Plzeň snad zachrání aspoň Evropský pohár a bude v české lize pokračovat dál, dokonce na zrekonstruovaném stadionu a snad i s větším rozpočtem, Komedie pod vedením Pařízka s Jařabem však v červnu v Praze končí. Než čutat do stále víc se rozpadajícího hadráku, to raději nic, jako by tím současné vedení Divadla Komedie vzkazovalo. České umělecké prostředí dokáže jak vidno vyprodukovat kvalitní týmy, udržet je však v chodu je zatím nad jeho možnosti. Řekl bych spíš ochotu a odvahu se za některé týmy či osobnosti veřejně postavit a v tradičně rovnostářském prostředí jejich činnost výrazně – finančně i společensky – upřednostnit.
|
|
 | | Představení
Miusee﹫poetrymusical |
|
|
Inscenace silné a křehké
A tak na závěr tohoto – téměř – nekrologu Divadla Komedie, pro přehled, kdo byl či je s Divadlem autorsky spjat, nabízím výčet herců, kteří zde pracují či hostovali: Karel a Marian Rodenovi, Daniela Kolářová, Saša Rašilov, Vanda Hybnerová, Roman Zach, Martin Finger, Gabriela Míčová, Martin Pechlát, Ivana Uhlířová, Jiří Štrébl, Dana Poláková, Stanislav Majer, Jiří Černý, Hynek Chmelař, Marek Daniel...
Vynechat nelze výtvarnici a dnes i režisérku Kamilu Polívkovou a režisérku Viktorii Čermákovou. Obě zde připravily inscenace, jež byly silné jak muži a křehké jak ženy. Čermáková vlastní dramatizaci Škvoreckého románu Lvíče, Polívková sociální drama Ödöna von Horváth Víra, láska, naděje. Obě inscenace jsou stále na repertoáru, a myslím, že žádný kulturně se orientující divák by si je neměl nechat ujít. Již teď je jasné, že stopa, kterou v tomto prostoru Pařízek, Jařab a spol. zanechají, se zapisuje výrazným způsobem do historie českého divadla. Jejich statut je a bude čímsi, co se často nazývá „kultovní“ divadlo.
Charakterizovat zde či nějak detailněji si všímat jednotlivých inscenací není potřeba. Pouhý pohled do repertoáru na stránkách divadla stačí k tomu, abyste poznali, že jde o exkluzivní a dle ohlasů je snad zřejmé, že i výsostně soudobé, kvalitní divadlo. Divácky možná náročnější, než je u nás zvykem, nikoli však antidivácké. Dokonce i Spílání publiku, podle mne s Kafkovým Procesem, Urzidilovým Weissenesteinem, Rothovou Legendou o svatém pijanovi a Krausovými Posledními chvílemi lidstva to nejúžasnější, co na programu divadlo má, je divácky atraktivní a vstřícné. Vtáhne vás do dění od první chvíle a nepustí ani dlouho po skončení představení. Stejně ovšem jako snad všechny inscenace současného repertoáru.
|
|
 | | Gabriela Míčová ve hře
Goebbels/Baarová |
|
|
Poslední sezona
Na úplný závěr uvedu, co v Divadle Komedie v nejbližších dnech a ve výhledu skutečně – zdá se – poslední sezony chystají. Začátkem listopadu to bude adaptace románu Josepha Conrada Srdce temnoty, v níž se režisér David Jařab vydá na cestu do nitra afrického kontinentu i lidské duše. Dušan Pařízek v prosinci představí inscenaci Fassbinderovy kontroverzní komedie Město, odpad, smrt. V první polovině února tu bude hostovat německý režisér Hanes Weiler, který připraví poetický text Bernarda-Marii Koltése V samotě bavlníkových polí a 10. května uzavře Pražské komorní divadlo své působení v Divadle Komedie premiérou Handkeho Hodiny, ve které jsme o sobě nevěděli. „Je hrou bez dialogů, kterou jsme museli letos kvůli nedostatku financí vyjmout z našeho programu,“ říká o ní režisér Pařízek. Pak už bude éra Dušana Pařízka, Davida Jařaba a jejich týmu v Divadle Komedie historií a vy se budete moci celý život chlubit, že jste byli u toho. Tedy pokud tam zajdete. www.prakomdiv.cz
|
|
|
| Foto: archiv Divadla Komedie, © Jan Dvořák, © Viktor Kronbauer, © Kamila Polívková
|
|
|
 |
obsah čísla 95 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
