| Veronika Holcová: Balancuju mezi fantazií a realitou |
|
Eva Bobůrková |
| SANQUIS č.95/2011, str. 16 |
Kdyby ji nevzali na střední umělecko průmyslovou školu, možná by dnes byla zeměměřičkou. Ale Veronika Holcová přijata byla, a tak se začal naplňovat její dětský sen: stát se vousatým umělcem se štětcem v ruce. Netušila tehdy, že i žena může být malířkou. Před jejími obrazy dnes člověka napadá: Kam by jako geodetka „ronila“ své sny?
|
|
|
Dnes patří Veronika Holcová mezi naše nejtalentovanější a nejprodávanější umělce, zastupuje ji vyhlášená Galerie Jiří Švestka. Před dvěma roky ještě pracovala přímo v domě, kde galerie sídlí, měla zde krásný ateliér, dvě stě metrů čtverečních. „Ale už jsem tam nemohla vydržet,“ říká. „Malovala jsem obraz, ještě ani nebyl hotový, a už mi jej brali. Někdy se stávalo, že jsem ho po výstavě ještě domalovávala. Teď už mám nad svými díly větší moc, skrývám je, dokud si nejsem definitivně jistá, že je mohu dát z ruky.“
Před dvěma lety začala hledat nový ateliér. Našla ho na inzerát, v domě stojícím pár kroků od Písecké brány, na dohled od Pražského hradu. V tiché ulici, kde dosud nejsilnějším zvukem bývalo krákání havranů... Dokud úřad Prahy 6 neporazil strom, na kterém staletí hnízdili.
Větvemi sahal strom přímo do oken prosklené místnosti pod střechou, kde před Veronikou maloval Arnošt Hofbauer své krajiny a postavy. To pro něj, svého zetě, postavil v roce 1910 majitel domu tento ateliér. „Dříve bývalo dobrým zvykem stavět v domech ateliéry. Někdy malíř pak také nájemné platil svými obrazy. A někdy pak majitel, pokud měl štěstí na dobrého umělce, mohl po čase prostřednictvím těchto obrazů zajistit svou rodinu... Umění dokázalo vydělat peníze. Tak to bohužel už dneska nebývá,“ povzdychne si Veronika Holcová. Její ateliér je nabitý zvláštní energií. Kdysi se tu scházeli malíři a intelektuálové, bylo tu živo. V domě bydlela a zemřela mimochodem kdysi dcera Alfonse Muchy, nedaleko se nachází Bílkova vila, kterou postavili ve stejném roce jako tento dům. „Třeba se tu časem podaří vytvořit podobnou atmosféru,“ usmívá se Holcová.
|
|
|
Ona sama se již léta snaží o propojení dvou uměleckých světů – literárního a malířského. Před lety iniciovala v Galerii Jiří Švestka tzv. Literární sklony, což jsou umělecké večery, během nichž spisovatelé hovoří o svých oblíbených dílech a umělcích. Třeba podobnými večírky ožije jednou také její ateliér…
Takové místo se neodmítá
„Jsem tady už dva roky. A pracuje se mi dobře. To světlo tady… Ráda vrstvím barvy v jemných lazurách a tady jsou barevné nuance snadno rozpoznatelné.“ Starý dům a azyl pod střechou mají i své nevýhody. Stohy kreseb na horních policích kryjí igelity. Přes zimu, když je sníh na střeše a topí se, protéká voda stropem do ateliéru. Před rokem a půl začala Veronika třídit své kresby, a ty nejlepší dala úplně navrch. Druhý den přišla a všechny byly promočené, některé totálně zničené. „Je to daň za krásné prostředí, světlo, za genius loci. Takové místo se neodmítá.“
Kresby se v malém ateliéru vrší ve vysoké sloupce. Paradoxně vystavuje více ve světě než doma – a toto léto bylo na výstavy velice úrodné. Od jara do konce srpna mohli jejích 120 kreseb obdivovat návštěvníci v prestižním Muzeu moderního umění ve francouzském Saint–Étienne, vystavovala zde společně s korejským umělcem Chung Sang Hwa, již zesnulým Američanem Dennisem Oppenheimem a Italem Giannim Dessim. „Bylo to velkolepé,“ vzpomíná a vysvětluje, proč vlastně velká plátna střídá s malými intimními kresbami. Jako by byla rozvětveným stromem. „Kresby jsou pro mne stejně důležité jako malby, ale mají zase úplně jiný charakter. Nejsou to skicy, je to samostatný žánr, pro mě takový ’pročišťovací deníček‘. Když maluji obrazy, musím se na práci hodně soustředit, je to dlouhý proces. Kresby vznikají spontánně, rychleji, a – když mám přetlak a potřebuji si vyčistit hlavu – umožňují mi se uklidnit.“
|
|
|
Kdo chce, uvidí příběh
Od osamělých dívek v horizontálních krajinách, které tvořila ve svém bývalém ateliéru v Biskupském dvoře, se nyní dostala do ještě fantasknějších, více vyhrocených krajin a zemí, jimiž někdy procházejí třeba muži s kyjem... „Měla jsem etapu pravěkých krajin s hominidy. Našla jsem silné téma, namalovala jsem celou sérii takových poutníků. Když mě nějaké téma chytne, potřebuji ho doslova vymalovat.“
V další sérií obrazů se zabývá ledovou krajinou, kde se země otevírá teplotou krve, až se postupně mění ve žhavé území. Jako by animovala proces, kterým se krajina ledu proměňuje v krajinu magmatu, kde se všechno rozpustí a zezelená, každý další obraz je propojený s tím předchozím. „Malujete jednotlivé obrazy, zpočátku ani tu návaznost nevidíte, až když se plátna objeví vedle sebe na výstavě, dochází na souvislosti. Možná je v tom i kus konceptu, mám svoji linii, někam směřuji. Říká se, že malíři nejsou konceptualisti, natož ženy, které malují svým srdcem či břichem, ale já už jsem asi někde dál, přemýšlím o celku, který je vyskládán samostatnými obrazy…“ V posledních letech se Veronice Holcové stává, že něco namaluje a ono se to pak stane. „Tak jako se mi do obrazu dostala velká vlna na obzoru a pak přišlo zemětřesení a tsunami v jihovýchodní Asii, tak mi předloni vstoupily do obrazů sopečné erupce. A pak bouchla islandská sopka. Až se trochu bojím, co namaluji příště.“
Poslední rok pracuje na řadě velikých bílých obrazů se skvrnami. „Kdo chce a podívá se pozorně, rozkryje se mu v barvách prostor a může v něm najít svůj příběh. Pokud je divák ochoten do obrazu vstoupit, něco zpátky dostane, je to taková interaktivní hra. Mé obrazy nejsou pro první pohled, je tam spousta ukrytých věcí, které se divákovi postupně zjevují.“
|
|
Prostor pro koncentraci
Proměnila se její tvorba v souvislosti s prostředím? Nebo spíš s tím, co prožívá? „Já se ráda občas ochráním, schovám se do svého světa, ale samozřejmě, to, co prožívám, to, o čem se mi zdá, do obrazů promítám, nebo i to, co teprve prožiji.“
Veronika Holcová nezahálí, obrazy téměř „chrlí“, malý ateliér rozhodně nestačí pojmout vše, co namaluje. Avšak ne všechny obrazy, které pošle do světa, se jí vracejí.
Jak sama říká, ještě že ji brzdí její rodina. Chrání ji, aby nebyla pořád jen v ateliéru. Dříve si myslela, že by svými obrazy mohla zaplnit všechen myslitelný prostor, ale dnes je dál. „Malíři zrají později. Myslím, že jsem našla svůj výraz a teď mi jde více o to, jakou informaci do obrazů vkládám.“
Do ateliéru chodí většinou od pondělí do pátku. Když ráno odejdou děti do školy, vydá se pěšky „do práce“ a ve čtyři zase domů, to je její vymezený prostor pro koncentraci. „Na to jsem zvyklá už dlouho, vždyť starší dceru Julii jsem měla ještě na akademii. Ráda využívám denní světlo, v noci se v ateliéru světlo mění. A moje témata? Ta se mění spíš s tím, jak člověk žije, co ho zajímá.“
|
|
Podivné krajiny, snové výjevy, někdy poetické, někdy dokonce se stínem hrůzy, ale vždy s určitým napětím a tajemstvím, ty všechny se tu opírají zády i čelem o všechny stěny místnosti. Člověk marně hádá, co zobrazují, co malířka chtěla s takovou vervou vyjádřit. A také ho nemůže nenapadnout, co by jim asi řekl psychoanalytik… „Balancuji mezi fantazií a realitou,“ vysvětluje malířka. „Vlastně by mě také zajímalo, jak by mé obrazy analyzovali psychologové. Možná proto mne také napadlo svěřit se do rukou spisovatelů. Vyzvala jsem je, aby se vyjádřili k mým kresbám.“
Veronika Holcová oslovila své přátele – literáty Markétu Pilátovou, Jáchyma Topola, Petra Borkovce, D.Ž Bora–Vladislava Zadrobílka a Jakuba Řeháka, předložila jim svůj „svět“ a požádala je o volnou interpretaci. „Někdo napsal delší text, někdo báseň, někdo jen vzkaz. Četla jsem je a zpětně reagovala kresbami, byla to zajímavá hra, z níž by měla vzniknout krásná kniha s názvem Na dosah ruky, 150 kreseb s texty v pěti jazycích.“ Objevit by se měla poprvé na výstavě v Galerii Jiří Švestka, která se chystá na únor příštího roku. Veronika Holcová zde bude vystavovat spolu s chilskou umělkyní Sandrou Vasquez de la Horra. Výstava bude mít název Pandořina skříňka.
|
|
|
Veronika Holcová (*1973)
Narodila se v Praze, kde také dnes žije a pracuje. V letech 1992 až 1999 studovala Akademii výtvarných umění v Praze. Za sebou má stáže v Egon Schiele Centre v Českém Krumlově a ve švýcarském Bernu. Samostatné výstavy měla v galerii Affa (1993), galerii Caesar v Olomouci (1999), v galerii Behémót (2001), v Galerii Jiří Švestka (2005), v mnichovské galerii Albrecht (2008). Letos vystavovala v Muzeu moderního umění ve francouzském Saint–Étienne, v galerii Hangar 7 v Salcburku. Na únor se chystá výstava jejích kreseb v Galerii Jiří Švestka a v květnu samostatná výstava v jihokorejském Soulu. Její obrazy jsou součástí soukromých sbírek v USA, Itálii, Švýcarsku a Německu. Má dvě děti, dceru Julii a syna Bruna.
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 95 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
