Romy
Jan Gregor  
SANQUIS č.94/2011, str. 32

Celé Rakousko si ji zamilovalo jako krásnou a mladičkou Sissy. Nesmrtelné místo v dějinách kinematografie jí ovšem zajistila dlouholetá kariéra ve Francii. Snímky a život talentované herečky s krásnou slovanskou tváří a uhrančivýma velkýma očima, v nichž se zračila vášeň i bolest, představují v Praze v říjnu a listopadu kulturní instituty právě těchto dvou zemí. V květnu to bude třicet let, co záchranáři našli Romy Schneiderovou v jejím bytě bez známek života. Bylo jí pouhých čtyřicet čtyři. Svým fanouškům a fanynkám ovšem zanechala na památku šedesát snímků.
Herečka s krásnou slovanskou tváří a uhrančivýma očima

Od Sissy k femme fatale

V Rakouském kulturním středisku už běží výstava Životní pouť, jejíž návštěvníci se mohou seznámit s neobyčejným osudem světoběžnice, která se nebála milovat a vstoupit ve svém životě několikrát odvážně zcela do neznáma. K herecké kariéře byla Romy předurčená. Jejími rodiči byly slavné rakouské filmové hvězdy. Maminka Magda Schneiderová prosadila svou dcerku v pouhých patnácti letech do jedné z hlavních rolí romantického cajdáku s kýčovitým názvem Šeříky až bílé začnou kvést (1955). Podobných jednostrunných rolí pak během pěti let stvořila celou řadu a Rakousko se postupně zamilovalo do veselého děvčete s přirozeným temperamentem. Pozici národní ikony si vysloužila nejvíce populární trilogií o bavorské princezně Alžbětě, zamilované do císaře Františka Josefa, jíž nikdo neřekl jinak než Sissy.
Ambiciózní Romy ale cítila mediální obrázek, který si o ní diváci vytvořili, jako past a prokletí. „Co je snadné, to mi nedělá radost. Vždycky jsem proti něčemu bojovala,“ řekla v jednom z rozhovorů a dalo by se to označit za její krédo. V rámci programu filmového pásma se promítne mimo jiné snímek Poloněžná (1958), který je příkladem filmu, v němž se mladá herečka pokoušela vystoupit ze škatulky hodného, romantického a naivního děvčete. Hraje v ní dcerku z umělecké rodiny, která se vžije do postavy svého románu: femme fatale ovládané sexuální touhou.

Delonovi vděčím za mnohé

Ještě ten rok potkala na natáčení snímku Kristýna svého prvního osudového muže, Alaina Delona, vrhla rakouskou kariéru za hlavu a přestěhovala se za vycházejícím francouzským idolem do Paříže. Začali se spolu objevovat ve filmu, Delon jí také zprostředkoval setkání s žijící legendou, Luchinem Viscontim. Ten ji obsadil do několika svých filmů, ale umožnil Romy také prohloubit hereckou zkušenost tím, že ji obsadil na divadle. Při zkouškách hry Škoda, že je to děvka nutil herečku, které něžně přezdíval Romina Schneiderina, opakovat do nekonečna scény, lamentoval nad jejími pokusy, vysmíval se jí, ale úmorné cepování bylo nakonec tou nejlepší hereckou školou a Romy mu za to nikdy nepřestala být vděčná: „Visconti pro mě představoval sílu. Zamilovala jsem se do něj, ale tehdy mi nedošlo, že i on je do mě zamilovaný – svým způsobem. Všichni věděli, že je homosexuál, a já jsem to respektovala a nikdy se neodvážila mu říct, že ho mám ráda.“
Začíná pracovat s nejlepšími režiséry své doby: s Orsonem Wellsem natočila kafkovskou adaptaci románu Proces, komediální polohu si zkusila v prvním realizovaném scénáři Woodyho Allena Co je nového, kočičko? V roce 1965 se s ní Delon poněkud melodramaticky rozešel, když jí ve vybíleném bytě nechal na stole vázu s květinami a dopis na rozloučenou. Romy se pokusila o sebevraždu. Dramatický rozchod ji nicméně přebolel a o pár let později dokázala připustit: „Vděčím mu za mnohé. Že mi pomohl osvobodit se, že jsem se ani na chvíli nenudila, že mě seznámil s úžasnými lidmi.“ S Delonem si zahrála ještě v několika pozoruhodných filmech, z nichž vyčnívá psychologické drama Bazén (1968), které je součástí pražské přehlídky.


Dvě tváře jedné ženy

Romy je zralých třicet a postupně se dostává na vrchol tvůrčí kariéry. Její hrdinky mají tajemství. Jsou krásné, ale sebevědomé, hrdé a odhodlané. Mezi všemi jejími skvělými rolemi lze jmenovat třeba válečné drama Stará puška, v němž si zahrála po boku Phillipa Noireta. Pražský minifestival nabízí z tohoto období thriller Claudea Chabrola Nevinní se špinavýma rukama (1975), v němž dvojice milenců plánuje vraždu nepohodlného manžela. A v menší roli dokázala zazářit i v konverzační přestřelce mezi policistou a podezřelým z vraždy s názvem Svědek (1981), kde jinak excelovali Lino Ventura a Michel Serrault.
Sérii filmů promítaných ve Francouzském institutu završuje existenciální scifi Smrt v přímém přenosu (1981), v němž si zahrála ženu umírající na rakovinu, kterou hyenisticky snímá kamerou voperovanou v oku novinář v podání Harveyho Keitela. Romy se vyrovnávala s neustálým zájmem papparazziů a role nešťastné ženy vláčené médii se jí stala bohužel v mnoha ohledech prorockou. V protikladu k úspěšné kariéře ji totiž pronásledovala osobní neštěstí. O Velikonocích roku 1979 se na šále oběsil bývalý manžel Harry Meyen a jen pár měsíců po dokončení Smrti v přímém přenosu ji postihla tragédie největší. Na železnou tyč se při přelézání plotu napíchl její čtrnáctiletý syn David tak nešťastně, že zemřel. Tuhle ztrátu Romy už zpracovat nedokázala. O necelý rok později jí její vyčerpané a bolestí zlomené srdce vypovědělo službu.
Zemřela legenda, o níž režisér Claude Sauset prohlásil, že je syntézou všech žen. Žila naplno a své řemeslo milovala skoro tak vášnivě jako své blízké. Její optimistickou povahu ale často doprovázel vnitřní smutek. „Má nesmírnou velkorysost lidí, kteří z nějakého důvodu trpí pocitem viny,“ definoval její nejednoznačnou osobnost režisér Pierre Granier-Deferre. Její pražskou poctu uzavře 23. listopadu představení v Činoherním klubu, které má příznačný název: Romy Schneider: Dvě tváře jedné ženy.


VÝSTAVA ŽIVOTNÍ POUŤ, RAKOUSKÉ KULTURNÍ CENTRUM, PRAHA, DO 30. 11., FILMOVÁ PŘEDSTAVENÍ, FRANCOUZSKÝ INSTITUT, PRAHA, 15. 11. A 17. 11., www.ifp.cz  , DIVADELNÍ PŘEDSTAVENÍ DVĚ TVÁŘE JEDNÉ ŽENY, ČINOHERNÍ KLUB, PRAHA, 23. 11.,
www.cinoherniklub.cz
 
Foto: archiv, © Filmarchiv Austria


obsah čísla 94 ročník 2011





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA