| Vracím se na koleje |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.94/2011, str. 86 |
| V jedné své starší písni zpívá Václav Neckář, že „všechno je jenom jednou“. Naštěstí to úplně neplatí, některé dobré věci či fenomény se občas vracejí. Píseň Půlnoční z filmu Alois Nebel vrátila Neckáře coby umělce znovu do prostředí, kde se jeho kariéra před téměř půl stoletím tak slavně nastartovala – na nádraží.
|
|
S Václavem a Janem Neckářovými jsme se pochopitelně nemohli sejít v jiném prostředí, než je nádraží. To pražské Hlavní prochází rozsáhlou modernizací a uvnitř teď vypadá jako nějaké nablýskané letiště. Už tady nemají ani klasickou nádražní hospodu, zakouřenou a s pokecanými vikslajvantovými ubrusy na stolech, u kterých po celé roky poposedávají ztracené lidské existence, co jednou vystoupily z vlaku a už se tu zapomněly... Nostalgii světa ajznboňáků přesvědčivě zachytily dva české filmy – Ostře sledované vlaky z roku 1966 a letošní festivalový hit Alois Nebel. Oba spojuje jméno Václava Neckáře. V tom prvním ztvárnil hlavní roli plachého mládence, pro Nebela zase nazpíval ústřední píseň. „Vracím se na koleje,“ komentuje to s pobaveným úsměvem.
Když Neckářovi železniční koleje poprvé zkřížily cestu, byl z toho filmový Oscar. Rovněž Alois Nebel usiluje o nominaci na cenu Americké filmové akademie, a to ve dvou kategoriích – cizojazyčný film a animace. Jestli to vyjde? To si ještě počkáme, mezitím však videoklip Půlnoční zabodoval u mladé generace na internetu, za téměř geniální ideu s hlubším smyslem označili píseň a volbu jejího interpreta také recenzenti. „Je to krásná písnička a je dobře, že jsme ji mohli udělat s mladými muzikanty. S bráchou jsme si říkali, že jsme nikdy nenatočili celou desku k Vánocům. Tohle by mohl být základ,“ říká Václav Neckář.
|
|
|
Václav Neckář ve videoklipu písně Půlnoční k filmu Alois Nebel
|
|
Oscar za 160 korun
Svět železnic má své romantické kouzlo, přitahující určitý typ lidí. Někteří se věnují takzvanému trainspottingu (pozorování a fotografování vlaků), jiní zase znají technické detaily kdejaké lokomotivy. „Z muzikantů měl železnici strašně rád klavírista Rudolf Rokl. Uměl nazpaměť jízdní řády,“ vzpomíná Jan Neckář. Bratři Neckářové však mezi železniční nadšence nepatří. Údělem muzikantů je automobil, v němž se přemisťují z jedné štace na druhou. V nejslavnější éře skupiny Bacily v 70. a 80. letech toho najezdili opravdu hodně. A kdy jel tedy Václav coby regulérní cestující naposled vlakem? Protože to není časté, vzpomenul si okamžitě: „V roce 2004 s manželkou do Berlína, měli jsme výročí svatby. Ale když jsme ještě s bráchou bydleli v Ústí nad Labem, tak jsem pravidelně jezdíval do Mostu, kde jsem tenkrát začínal v divadle jako elév.“
Moc toho po železnici nenajezdil ani během natáčení Ostře sledovaných vlaků. Filmovalo se v Loděnici u Berouna. Z pražského Smíchovského nádraží tam lze dojet lokálkou za čtyřicet minut. Filmový štáb jezdil flexibilnějšími autobusy a Václava Neckáře nabírali v Melantrichově ulici, kde tehdy bydlel v penzionu pro svobodné pány. „Za první republiky to byl hodinový hotel.“
|
|
|
Václav Neckář v českém filmu: Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti
|
|
Ostře sledované vlaky přivezly Václavovi Neckářovi první filmovou roli a hned hlavní. „Jako herecký kandrdas, prvně před kamerou, to bylo pro mě složité. Ale Jirka Menzel řekl, že si mě ohlídá. Žádné cukrbliky jako před kamerami v televizi a při show, to je něco jiného.“ Původně prý chtěl roli mladického Miloše Hrmy ztvárnit samotný režisér, po kamerových zkouškách se rozhodli pro Neckáře, který víc odpovídal typově. „Manželka producenta říkala, že mají pozvat „toho Neckáře“, ten je tak ošklivej, až je krásnej,“ dodává Václav.
Film se začal točit koncem února a v květnu už byl hotový. „Platilo se za den na place, což v mém případě bylo 160 korun.“ Na jednom ze stěžejních děl české Nové vlny tedy Neckář příliš nezbohatl, ani si neužil slávy v Americe, když film dostal Oscara. „Menzel samozřejmě vzal sebou do Hollywoodu krásnou holku místo ošklivého kluka. Navíc Jitka Bendová, která hrála Mášu, uměla perfektně anglicky, protože její rodiče byli diplomaté.“
|
|
 | | Václav Neckář v českém filmu: Šíleně smutná princezna |
|
|
Zmizelý svět dětství
Mně se s Ostře sledovanými vlaky spojuje spíš Jitka Zelenohorská a razítkování jejího zadečku. Asi nejnápaditější erotická scéna v českém filmu. S krásnou mladou herečkou, představující typ křehkého něžného ženství, jaké se dnes už nevyskytuje, se Václav Neckář ještě sešel v dalším Menzelově filmu, ve Skřiváncích na niti. Ten se natáčel na šrotišti u Kladna a železniční vlečka tam byla taky. Tématem byl stalinismus 50. let, po dokončení šel film na 20 let do trezoru.
Skřivánci na niti vyhrály Zlatého medvěda na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně v roce 1990. A Václavovi Neckářovi se dostalo opožděné satisfakce za hereckou kariéru, v té době už dávno uzavřenou, což komentuje s ironií sobě vlastní: „Jirka Menzel mě pozval do Berlína jako důkaz, že ten film je opravdu dvacet let starý. Kolegové to panu režisérovi nevěřili a říkali, že ho určitě natočil tak před třemi roky. Po projekci jsem přišel před promítací plátno a těch dvacet let tam najednou prolétlo. To bylo krásné...“ Čas letí, svět se mění, ani ta stará nádraží už nejsou, jako bývala. V Loděnici se toho naštěstí moc nezměnilo, Václav Neckář se tam byl před pár lety podívat. Co však nenávratně zmizelo, je svět jeho dětství, město Most, v němž vyrůstal. „Po starém Mostu zůstala akorát velká díra. Divadlo, kde jsem začínal, je pryč. Pole, kam jsem jezdil s tátou na žebřiňáku pro obilí, jsou pryč. Stejně jako statek, kam jsme s bráchou jezdívali na prázdniny. Když už svět dětství neexistuje, tak to má jedinou výhodu – můžete si ho znovu vymyslet.“
|
|
|
Půlnoční na peroně
Z moderní designové hospody, kde na velkoplošných obrazovkách běží videoklipy se silikonovými zpěvačkami, se s bratry Neckářovými raději přesouváme na místo, kde trochu toho starého, špinavého, ale autentického světa ještě zůstalo – na peron před historickou budovu Hlavního nádraží. V roce 1981 odtud odjížděla skupina Bacily na turné do Sovětského svazu. „Na základě povolení a doporučení od ministerstva dopravy nám přidělili nákladní vůz na aparaturu, ale zapomněli ho připojit k vlaku. Proto jsme měli tříhodinové zpoždění. Mezitím se všichni rozutekli, šli na párek a pivo, telefonovat rodině a milenkám. Dráhy však stihly připojit vagon dříve, nikdo nám nic neřekl a skoro to odjelo bez nás,“ vzpomíná Jan Neckář na poslední železniční dobrodružství.
Na peroně se také natáčel videoklip písně Půlnoční. Václav Neckář, oblečený v džínách a kožené bundě, tu teď zase pózuje, abych ho mohl vyfotografovat. Občas nás vyruší dámy s žádostí o fotografii a podpis, která je hned splněna. Václav má stále v očích jiskru mladosti. Jako by mu ani nebylo 68 let a neprošel těžkým obdobím po mozkové mrtvici. Sebrala mu všechna slova, všechny texty. V baladě Půlnoční se však vrací jako Sisyfos, překonávající své životní útrapy. Stále znovu a znovu, to je úděl člověka. Odtud možná pramení i působivost jeho výrazu, která všechny bez rozdílu tak silně zasáhla.
|
|
Foto: YouTube, Günter Bartoš
|
|
|
 |
obsah čísla 94 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
