Kafkova vila
Na Ořechovce 41, čp. 484,
Praha 6-Střešovice
Stavebník: Bohumil Kafka
Architekt: Pavel Janák
1923-1924

Rodinný dům sochaře Bohumila Kafky a jeho ženy Berty byl postaven podle návrhu Pavla Janáka v zahradní čtvrti Ořechovka, rozvržené na počátku dvacátých let, architektem Jaroslavem Vondrákem. Patří do skupiny staveb provedených v letech 1923 až 1924 pro Stavební družstvo výtvarných umělců a spisovatelů. Skupina Janákových domů Bohumila Kafky, Vincence Beneše, Emila Filly a Františka Krejčího, postavených v této lokalitě, vznikla v období, kdy tvůrce hledal nový výraz a dočasně se navrátil ke střízlivé architektuře z režných červených cihel, inspirované zejména holandskou produkcí. Původní projekt Kafkova domu byl značně pozměněn. Stalo se tak na žádost stavebníka, Janákova přítele, který své písemné požadavky podložil vlastnoručními náčrtky.
Patrový dům stojí na nárožní parcele. Vyznačuje se vysokou sedlovou střechou a plochými průčelími z režného zdiva, oživenými pouze plastickou vazbou cihel okenních říms a štítů. Nad vstupem s dodnes původními dveřmi s obloučkovými motivy je osazena kamenná busta Bohumila Kafky. Po pravé straně se nachází sochařský ateliér se střešní terasou, za ním v zahradě byla umístěna Kafkova plastika Orfeus. Dispozice vily vychází z typu rodinného domu se schodišťovou halou. Do ulice byl v přízemí orientován vstup s předsíní, ze které se vcházelo do ateliéru a bylo v ní umístěno hlavní schodiště, do zahrady směřovaly kuchyně a dva pokoje. V patře se nacházely při předsíni koupelna a kabinet, na straně do zahrady pokoj a ložnice.
Manželství Bohumila a Berty Kafkových zůstalo bezdětné.
Vdova po sochaři zemřela roku 1965, dům odkázala své pečovatelce, jejíž rodina jej vlastní podnes.  /D. D.

Šaldova vila
Na Hřebenkách 12, čp. 1882,
Praha 5-Smíchov
Stavebník: Jaroslav Šalda s chotí
Architekt: Jan E. Koula
1929-1932

Když nejvýznamnější muž meziválečného nakladatelského a tiskařského koncernu Melantrich zadával v době největších úspěchů podniku zakázku na vlastní vilu na jižní stráni strahovského kopce, netušil ještě, co ho v budoucnosti čeká. Jaroslav Šalda (1880 až 1965), výrazná postava knižního a časopiseckého dění první republiky, vedl Melantrich od svého nástupu v roce 1900 k úspěchům dříve netušeným. Pod jeho vedením, spojujícím s nevídanou obratností finanční a výrobní pragmatismus s podporou původní české literární tvorby, dosáhlo počátkem třicátých let 20. století nakladatelství a vydavatelství, činné pod erbem renesančního nakladatele Jiřího Melantricha z Aventina, jednoznačného ekonomického i kulturního úspěchu, a to v době, kdy řada dalších známých značek směřovala k úpadku. Ve svých pamětech Šalda říká: „Dal jsem svému podnikání ducha celonárodního s náplní jinou než obvykle komerční a výdělečnou, ducha také dynamického, jenž ostatní myslící spolupracovníky s sebou strhoval a unášel.“
Člověk, který patřil ke společenské a kulturní elitě první republiky - byl například významným sběratelem Špálových obrazů -, našel pro svou touhu odpovídajícího architekta: Jana E. Koulu, který se v té době intenzivně věnoval propagaci moderního životního stylu, kultury bydlení i návrhům interiérů a nábytku a jeho kniha „Obytný dům dneška“ je dodnes cennou příručkou nejen pro historiky architektury, ale také pro všechny, kdo chtějí dobře - i příjemně - bydlet. Koulova popularizační činnost ostatně se světem časopisů úzce souvisela.
Jednoduchá hmota třípatrového domu se střešní nástavbou plně odráží základní pravidla i estetiku klasického „bílého“ funkcionalismu - nezdobená světlá omítka je prořezána pravoúhlými, v promyšlené kompozici uspořádanými otvory oken a dveří, zábradlí z vodorovných trubek na okraji teras před stupňovitě ustupujícími patry evokuje lemování palub transatlantských lodí, řada sloupů v přízemí odlehčuje zahradní průčelí a uvolňuje zahradní parter. Přízemí bylo ostatně využito jen pro domovnický byt, kuchyni, domovní příslušenství a garáž. Naplno se žilo v „piano nobile“, v prvním patře, kde byl situován obývací pokoj, propojený s jídelnou a pokoj, s koupelnou a šatnou, další pokoje byly umístěny v druhém patře. Střecha s výhledem na zahradu a stráně na protější straně údolí byla věnována odpočinku.
„Místnosti otevřeny do zahrady (na jihovýchod) co nejvíce, do ulice a k sousedům jen tak, aby dům mohl býti dostatečně příčně provětráván,“ píše Koula v duchu dobových hygienických pravidel. Použití skla, světlých hladkých omítek bez jakýchkoliv říms a kovových prvků vyznívá na první pohled asketicky a poněkud sterilně, nicméně Koulovy bohaté zkušenosti s návrhy interiérů a vnitřního zařízení a všestranné znalosti o zásadách moderního bydlení vyloučily riziko neútulnosti a chladu. Dům byl později, v roce 1937, upravován architektem Františkem Zelenkou.  /P. K.

Vila Věry Chytilové
Praha 7-Troja
Stavebník: Věra Chytilová
Architekt: Emil Přikryl
1972-1974

Vila na ojedinělém místě. S nádhernými výhledy na město, ale také dobře viditelná, byť obklopená bohatou zelení. Přitom docela obtížně přístupná. Místo pro ni bylo vybráno s citem vskutku filmařským. Stojí v zeleni na kopci nad Prahou, sestupuje po svahu, od zeleně se odráží ostrou bělostí, přitom se do ní pokouší proniknout co nejvíc svými velikými a až před fasádu natahovanými okny.
Z té vily lze vyčíst, že její investorka byla dostatečně poučená ve věcech architektury (však ji několik let studovala) a byla si také dostatečně vědoma toho, že má-li být výsledkem kvalitní architektura, nelze architekta znásilňovat. Ostatně, architekta si vybrala v malé soutěži... Požadavky byly vysloveny poměrně volně, i když ne úplně jednoduše. Dodnes se traduje, že zadání ohledně výrazu domu znělo: aby nevypadal jako trafostanice... Také prostorový program byl určen dostatečně volně, byť náročně. Rodina se dvěma dětmi a s dvojími prarodiči. Všichni potřebují dostatek vlastního soukromí, ale zároveň společný obývací pokoj - rodina neměla a nechtěla mít chatu nebo chalupu, chtěla mít jediné, zato dostatečně komfortní obydlí. Takové, které umožní pohodlné bydlení, potřebnou rekreaci a které poskytne i dostatečné prostory pro tvůrčí práci doma (v domě byl i fotoateliér a také se tu filmovalo). Tento program a dobově neobvyklou „filozofii“ bydlení vila naplnila a zcela nadčasovým způsobem vyjádřila.
Původní uspořádání vnitřku mělo jasně své nejdůležitější centrum ve velkém obývacím prostoru s krbem, prostoru plynulém, přehledném, přitom opticky děleném v různých výškových úrovních, nahoru dolů nahoru, s nikami, s rozmanitou výškou stropu rovného i trámového, s vestavěnou galerií; s velkými okny, prosklenými dveřmi, s oknem arkýřově vysunutým nad zahradu či spíš až nad město. V „zadní“ části domu byly prostory určitější, uzavřenější, tady byly soukromé pokoje obyvatel, včetně garsoniér prarodičů, opět s výhledy na město, ale také se soukromými balkony; vše řešeno s vědomím, že soudržná rodina je skvělá, ale každý má právo být sám.
Zajímavý byl od počátku určitý kontrast vnějšku a vnitřku: zatímco zvnějšku je vila vrcholnou představitelkou nadčasově moderní architektury, vycházející z prověřených principů kreativního mezinárodního stylu, přitom ovšem s klasickou cihlovou konstrukcí, uvnitř, zvláště ve společném ústředním obývacím pokoji, byla nadána nečekanou, nepokrytě přiznanou romantičností. Která je zvenku objevitelná až s jistým odstupem (nicméně v něm vskutku je).  /R. S.

Vila Jana Kodeše
Praha 6-Dejvice
Stavebník: Jan Kodeš
Architekt: Milan Rejchl
1973-1979

Ani sedmdesátá léta nebyla pro vily ještě dobou příznivou. Zvláště ne pro vily jako architektonická témata. Objevovaly se jen výjimečně - a obvykle spojeny s významnými osobnostmi. Architektů i stavebníků. Jedna velká a krásná, a přitom velmi dobrá architektura tohoto typu začala vznikat v roce 1973. Byl to rok slávy českého tenisu, především díky Janu Kodešovi, který již několik let za sebou patřil do první desítky nejlepších světových hráčů. A v tomto roce podruhé postoupil do finále US Open a také vyhrál Wimbledon, čímž završil (nikoli však ukončil) vynikající tenisovou kariéru, během níž byl po dvanáct let číslem jedna mezi českými tenisty... A ve stejném roce začal vznikat projekt jeho nového domu, podle tehdejších zvyklostí zvaného dům rodinný, ačkoli charakterem to byla skutečná vila.
Vila vyrostla v klidné vilové čtvrti Prahy 6, kousek od Šáreckého údolí, na místě utvářeném důstojnými měšťanskými domky a vilami z dřívějších dob a doplňovaném poněkud krabičkovými stavbami, na místě přecházejícím do rozlehlého přírodního zeleného masivu. Od počátku byla jasně určena nejen jako místo k bydlení, ale také jako místo k tréninku a k aktivnímu odpočinku. Možná tu byl i nevyslovený záměr postavit vilu, která bude také reprezentovat úspěchy svého stavebníka.
V žádném případě ovšem vila nechtěla okolí provokovat. Jen potřebovala dát najevo, že je skutečnou vilou, která se nechce maskovat za něco jiného. Je dostatečně velká, bytelně robustní, nehlásí se však k dobově oblíbenému brutalismu. Své velké hmoty změkčuje jemně zaoblenými nárožími a jejich plochy oživuje plastickým keramickým obkladem s nestejnými odstíny hnědé barvy. Keramika obaluje plné stěny bez výjimky, předstupuje i na plot kolem chodníku - dům dává najevo, že soukromí svých obyvatel nekompromisně a spolehlivě chrání. Do zahrady a k travnatému kurtu za domem obrací plně prosklené stěny s relativně subtilními rámy a bez zbytečných příčlí. Vzniká tak dojem stavby, která jen střídá vodorovné pruhy skla a pruhy keramiky; ta navíc přibližně ve středu každé fasády vystupuje v patře dopředu na masivním arkýři bez oken.
Stavba je výrazně modelovaná v pádných hmotách, s dojmem terasovitosti - a přitom jen obytné prostory prvního patra jsou obkrouženy terasou, která je vymezena nečekaně transparentním skleněným, pouze tónovaným zábradlím. Na zadní terase se původně za vysokým skleněným zábradlím otevíral velký bazén.
Na přelomu tisíciletí, kdy tenista už svou pozornost věnoval sportu v jiné než aktivní hráčské podobě, byla vila poněkud přestavěna, získala více velkorysých společenských prostor.  /R. S.

V edici Slavné vily vydal
FOIBOS, a.s., 2007