| Musíme si pomáhat |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.93/2011, str. 72 |
Pracují v nemocnicích či v sociálních ústavech, v kulturních institucích, v lesích, parcích i na pracovních táborech doma i v zahraničí. Vše činí zadarmo a radostně.
|
|
Ve výtvarné dílně v Léčebně dlouhodobě nemocných v Praze – Motole panuje kreativní nálada. Pacienti se ohánějí štětci, co to jde, nanášejí někdy až impresionisticky rozpité barvy na papír. „Ergoterapie jim pomáhá stimulovat jemnou motoriku,“ vysvětluje smysl jejich počínání psycholožka Božena Sekaninová. Dřív učila výtvarnou výchovu na speciální škole pro postižené děti Zahrádka na pražském Žižkově. Po odchodu do penze se rozhodla i nadále pomáhat lidem, kteří to potřebují. Už devátým rokem pracuje jako dobrovolník u pacientů s krátkou životní perspektivou. Vedle terapie je „výtvarka“ tady příjemnou společenskou událostí – pacienti opustí své postele a pokoje, mohou si s někým popovídat, jsou aktivní. „Někdy tu bývá legrace, zpíváme si. A máme radost, že oni mají radost,“ říká Božena Sekaninová.
Motolská nemocnice začínala s dobrovolnickým programem jako jedna z prvních u nás. Ročně se do něj zapojí okolo 330 lidí, z toho třetina vypomáhá pravidelně několik hodin týdně. Doprovázejí pacienty na kulturní akce, čtou jim z knížek, pomáhají s trénováním paměti nebo na kroužku tance. „Zpříjemňují pacientům volný čas. Nezabývají se vlastní nemocí, ale zdravou a tedy i příjemnou aktivitou, na kterou nemá zdravotnický personál čas,“ říká jejich koordinátorka Renáta Vejdělková. Typickým dobrovolníkem je žena nad 18 let, nejčastěji studentka. V poslední době však stoupá i počet pomáhajících mužů a seniorů. „Vetšina z nich to má, pokud jde o životní hodnoty, v hlavě srovnané. Zajímají se o druhé lidi a chtějí jim pomoci. Neorientují se jen na sebe.“
Velká motolská nemocnice ani nemusí organizovat nákladný nábor. Projde jí tolik lidí, že jich dostatek zareaguje na propagační letáky na odděleních, nebo se zapojí po zkušenosti s dlouhodobou hospitalizací. Pomáhají i medici, kteří tu studují.
|
|
|
Na výtvarné dílně v motolské nemocnici dobrovolníci v žlutých vestách pomáhají pacientům zahánět nudu
|
|
Tucet pacifistů od Verdunu
Za počátek evropského dobrovolnictví se považuje workcamp u francouzského Verdunu, dějiště zničujících bojů za první světové války. V listopadu 1920 tam přijelo pomáhat tucet pacifistů z celé Evropy – opravovali domy a cesty, položili základy nové radnice. Měl to být symbol usmíření. Místním se však zdála podezřelá účast „nepřátel“ z Německa a Rakouska a tábor skončil předčasně. Přesto ukázal nový způsob, jak se společensky angažovat. Švýcarský pacifista Pierre Cérésole zakládá v roce 1920 zastřešující organizaci Service Civil International (SCI) a následně vzniká mezinárodní výměnná síť, organizující po celém světě tábory. K největšímu rozmachu dobrovolnictví došlo během politického uvolnění v 60. letech minulého století. Prezident Kennedy zahájil Peace Corps, americký program pro zahraniční pomoc. A tehdejší generální tajemník OSN U Thant se těšil na dobu, kdy mladý člověk „bude mít za to, že jeden či dva roky práce pro rozvoj společnosti jsou běžnou součástí vzdělání.“ V komunistických státech zase vymysleli budovatelské brigády, tedy stalinisticky perverzní formu „povinné dobrovolnosti“.
|
|
|
Sport sbližuje, a fotbal jako celosvětový fenomén obzvlášť
|
|
V otevřeném světě bez hranic a s levnými letenkami mají cestující dobrovolníci úplně jiné možnosti, než měli jejich předchůdci. Chcete hlídat želvy na pláži v Mexiku? Učit fyziku na vesnické škole v Zambii? Pracovat na stavbě v Nepálu? Většina dobrovolníků vyjíždí na krátké, dvou až třítýdenní workcampy, sami si zaplatí dopravu a na místě dostanou ubytování a stravu. Delší pobyty už bývají podporovány z grantů, které pokryjí dopravu a další náklady.
Robin Ujfaluši takto pracoval tři měsíce jako dobrovolník fotbalového vzdělávacího projektu v africkém Nairobi: „Sociální projekt dává příležitosti i lidem, kteří jinak v životě moc šancí nemají.“ Sice jen zanedbatelné promile afrických kluků se stane dobře placenými hráči v Evropě, ti ostatní se ale naučí na sobě systematicky pracovat. Samotný fotbal coby celospolečenský fenomén posiluje vztahy mezi lidmi a komunitami. Vedle hlubšího poznání jedné exotické země získal Robin Ujfaluši jiný pohled na řadu pro nás běžných věcí: „Třeba teplá voda nebo čokoláda znamená pro většinu lidí v rozvojovém světě luxus.“ Nyní pracuje jako ředitel neziskovky INEX-SDA, se kterou vyjíždí na workcampy 600 až 800 lidí ročně, z toho dvě třetiny tvoří ženy.
|
|
Nelze se vyhnout otázce, jaký to má vlastně smysl – jet někam přes půl zeměkoule kosit trávu nebo organizovat fotbal. Není vlastně zbytečné pomáhat s prací, kterou si mohou místní lidé udělat sami? „Jako dobrovolník nepřináším spásu, ale mohu přispět dílčími nápady a sám se něco naučím,“ vysvětluje Ujfaluši. Dobrovolnice Michaela Erbanová ve svém reportu z workcampu v Maďarsku zase píše o tom, jak „lidé, se kterými se zde setkáte, ve vás vytvoří naprosto nezapomenutelnou stopu.“ Práce na mezinárodním táboře je především důvodem k setkání. Účastníci tak mohou zjistit, že přes kulturní rozdíly jsou ve své lidské podstatě všichni stejní. A také nahlédnou „pod
pokličku“ hostitelské země. „Dostanete se do jiných míst, než kam obvykle vedou turistické cesty, do místních společenství. A protože pro ně něco děláte, přijímají vás vstřícně,“ říká Ujfaluši. Zahraniční dobrovolníci v Česku zase zjistí, že tu máme kromě Prahy a Karlštejna také vesnice se zajímavými tradicemi nebo romská ghetta na severu. A tam se zapojují do sociálních programů.
|
|
|
|
Amerika, náš vzor
Rada Evropské unie vyhlásila rok 2011 Evropským rokem dobrovolnictví. Práce pro komunitu zatím není v Evropě tak silným fenoménem, prostupujícím celou společnost tak jako v Americe.
Američané jsou ve své podstatě přistěhovalecký národ, aby přežili, museli si všichni pomáhat. Sociální instinkt vzájemné solidarity si nepřekáží ani s jejich individualismem. Když člověk umí pomoci sobě, proč by nemohl pomoci ostatním. Dobrovolnictví nefunguje jen na nejnižší sociální úrovni, ale angažují se v něm i bohatí lidé. Zasedají v poradních orgánech, pomáhají získávat prostředky, předávají své know-how. „U nás to na takové úrovni nefunguje. Když má někdo kontakty, tak si je raději drží pro sebe, než aby je pustil dál a někomu nezištně pomohl,“ říká Radka Labendz. Před lety se vdala do Spojených států a zaběhnutý americký systém jí pomohl v situaci, kdy neznala ani prostředí, ani správné lidi. „Začínala jsem od nuly. Abych nové prostředí poznala, pracovala jsem jako dobrovolník v kulturních institucích v New Yorku. Stejně jsem postupovala po přestěhování do St. Louis.“ Pracovat v galerii nebo firmě zadarmo, třeba jako student o prázdninách, získat zkušenosti, upozornit na svoje schopnosti a navzájem si se zaměstnavatelem „padnout do oka“, je v Americe normální způsob, jak se dostat k placené práci. Po čtyřech letech v USA se Radka Labendz vrátila do Čech, nyní působí jako zástupkyně ředitelky Českého centra v Praze. Po vstřícných amerických institucích a etnicky pestré společnosti se jí však stále stýská: „Člověk tam potkává sympatické a pozitivně naladěné lidi, hodně toho zažije.“
|
|
|
Oprava dřevěného chodníku v CHKO Adršpašsko. Dobrovolníci poznávají prostředí více do hloubky než turisté.
|
|
Apoštolové ekologie
Krajní polohou dobrovolnictví jsou ekologické organizace. Ta nejznámější, Greenpeace, dokonce vznikla z dobrovolnické akce dvanácti ekologických „apoštolů“, kteří si v roce 1971 pronajali rybářskou loď a bránili jaderným pokusům u pobřeží Aljašky. Dnes mají Greenpeace jako globální instituce také civilní zaměstnance, ale přímé akce, které mají přitáhnout pozornost k nějakému problému (jako pověsit transparent na komín elektrárny v Prunéřově nebo zablokovat velkorypadlo), dělají jen dobrovolníci. „Bez nich bychom nemohli existovat. Naše aktivity na nich stojí už od samotného počátku,“ říká jejich koordinátorka Jana Pravdová. Viset na laně desítky metrů nad zemí je větší adrenalin než kancelářské nebo manuální práce, které se však samozřejmě musí udělat taky.
Organizaci Greenpeace pomáhá různou měrou okolo sedmdesáti lidí. Těch klíčových, kteří někdy pracují i na vlastních projektech, je přibližně patnáct. „Většinou jde o aktivní lidi s vyšším vzděláním, vyznávající otevřenou občanskou společnost. Nechtějí sedět v koutě a čekat, jak věci dopadnou, hořekovat, že je všechno špatně.“ Pracovat pro Greenpeace není tak politicky neutrální jako pomáhat tělesně postiženým nebo učit angličtinu. S potřebou ochrany velryb či krajiny nebo s omezováním škodlivých chemických látek se většina lidí i mimo organizaci ztotožní. Ale na radar v Brdech nebo na jadernou energii, proti kterým se Greenpeace také postavili, už mohou mít jiné názory. To nepředstavuje podle Jany Pravdové žádný problém: „Naši dobrovolníci vždy vědí, čeho se kampaň týká, a pokud s ní nesouhlasí, nemusí se jí účastnit. Nikoho nenutíme.“ To je nakonec další typický rys dobrovolnictví. Pracujete zadarmo, ale svobodně.
|
|
|
| Foto: INEX-SDA, archiv Radky Labendz
|
|
|
 |
obsah čísla 93 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
