| Nefetuju, tvořím |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.93/2011, str. 68 |
Vytočit misku na hrnčířském kruhu, potom natřít glazurou hliněné prasátko a pak rychle na cigáro. Cvrkot v keramické dílně v Koněšíně na Vysočině odpovídá mým představám, jak to asi chodí v takové malé manufaktuře.
|
|
|
Na policích se vrší výrobky, čekají na vypálení v elektrické peci. Pracovní stoly a podlaha jsou pokryté keramickým prachem, poznamenané cákanci barevných glazur. Stejně jako oděvy dívek, které tu pracují. Je jim většinou kolem osmnácti a do Koněšína přijely na rekvalifikační kurz. „Ze začátku to byl nezvyk. Teď už vidím výsledky a strašně mě to začalo bavit,“ říká křehká dlouhovlasá blondýna s piercingem, které tady všichni říkají Adis. Neví, jestli se bude živit výrobou keramiky, jako koníček jí prý zůstane určitě. V poklidném venkovském prostředí chce zůstat co nejdéle. „Do Havířova, odkud pocházím, se neplánuju vracet. Město má na mě špatný vliv.“
Adis ví, o čem mluví. Prošla si drogovou závislostí stejně jako její kolegyně. Do chráněné dílny s dlouhodobým terapeutickým programem většinou přijely přímo z terapeutických komunit „pro toxíky“ nebo z psychiatrických léčeben. Pracovní pobyt na venkově by měl klienty vytrhnout z rizikového prostředí. Vedle získání pracovních návyků a řemeslných dovedností se tady může člověk „rekvalifikovat“ i pro samotný život.
|
|
|
Pomocná ruka, klidné venkovské prostředí a zemitý materiál – tak málo stačí, aby se „ztracené existence“ proměnily v kreativní bytosti
|
|
Dobré našlápnutí
„Vesnické prostředí dělá hodně,“ potvrzuje terapeut Bohumil Klement. Dalším významným léčebným faktorem je samotná kreativní práce vlastníma rukama, dobrý pocit, že jsem sám něco vytvořil. Což je oproti nudě či jejímu zahánění pomocí drog, které má ovšem destruktivní účinky, pro řadu mladých lidí úplně nová zkušenost. V Koněšíně nejraději pracují s co nejmladšími ročníky, protože ti mají největší naději na „dobré našlápnutí“, jak popisuje Klement, byť je program otevřen i pro starší do věku 35 let. „Měli jsme i jednoho klienta kolem padesátky, to se moc neosvědčilo. Mladí lidé si snadněji vytvářejí dobré návyky, lépe se učí systematické práci na sobě a rychle se zdokonalují. Mnozí se potom vracejí do školy, aby dokončili vzdělání, nebo dokonce pokračují na vysoké škole.“
Když potom v dílně pozoruji, jak klienti zručně točí na hrnčířském kruhu, nebo připravují glazury, ani bych neodhadoval, že to dělají teprve několik měsíců. „Na začátku jim vždy říkám, že by se měli s hlínou trochu skamarádit. Nejdřív modelují něco jednoduchého z ruky, postupem času se dostanou ke kruhu,“ vysvětluje mi mistr, který všechno řídí od dlouhého pracovního stolu. Představuje se jako „Jura z Prahy“. Je mu okolo třiceti, dřív býval uživatelem heroinu. V tom se trochu liší od běžných koněšínských klientů, kteří byli v sedmdesáti procentech případů závislí na „českém perníku“ neboli metamfetaminu pervitinu. Jura tedy dobře ví, co jeho klienti mají za sebou. Jeho příklad je vlastně typický. Do Koněšína přijel z jiné terapeutické komunity na tříměsíční rekvalifikační kurz, protože hledal uplatnění v nějaké alternativní a tvůrčí profesi. Práce s hlínou ho natolik baví, že v dílně už zůstal: „Mám radost, když si něco vymyslím, a pak to dokážu přivést na svět.“
|
|
|
Vycentruj svou mysl
Koněšínskou chráněnou dílnu a bydlení provozuje občanské sdružení Circle of Life. Název možná příliš patetický, avšak zakladatelka a ředitelka Marcela Trumpešová argumentuje: „Máme úspěšnost 86,6 procenta. To je devíza dlouhodobého doléčovacího programu.“ Inspirovala ji zkušenost s vlastní dcerou. Během středoškolského studia „ujela“ na drogách a pracovní pobyt na venkově jí pomohl. „Keramický materiál je klidná hmota. Zklidní i klienty, kteří přišli s třesem rukou. Musí se soustředit, vycentrovat svou mysl.“ Za první desetiletí prošlo doléčovacím zařízením okolo osmdesáti lidí, z toho se třináct věnuje keramice a hrnčířství jako zaměstnání i nadále, další jako vedlejší činnosti, nebo pracují jako lektoři zájmové činnosti. „U mladých lidí klademe důraz na to, aby dostudovali.“
Jenže teď by potřebovalo pomocnou ruku samotné sdružení. Loňský rok ukončili s účetní ztrátou 300 tisíc a letos to nevypadá lépe. Prodej výrobků se snižuje, odvody státu a ceny energií rostou. Sdružení dostává příspěvek od ministerstva práce a sociálních věcí, ale dotační peníze z Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky přicházejí nepravidelně. „Říkají, že nemají peníze. Přitom nestanovili jasná kritéria rozdělování a chtějí zřejmě omezit dlouhodobé programy, které jsou ale nejúčinnější. Podporují hlavně velké mašinerie typu Sananim. Jak máme poskytovat stabilitu klientům, když sami nevíme, jestli další měsíc zaplatíme inkaso? Kdybychom se chovali víc komerčně, na naši pomoc nedosáhnou ti, kteří to nejvíc potřebují.“ Třeba jako Adis. Nemá rodinné zázemí ani peníze na to, aby si platila nákladnou rehabilitaci. Bez dočasného azylu v Koněšíně by měla namydlenou cestu na úplné dno.
www.circleoflife.cz
|
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 93 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
