| Čeští vynálezci (2011/94) |
|
Eva Bobůrková |
| SANQUIS č.94/2011, str. 52 |
| Navrhuji zrušení patentního ústavu. Všechno už bylo vynalezeno a nic nového nelze objevit. Tohle prý pronesl v roce 1832 ředitel patentního úřadu ve Washingtonu. Jak hluboce se mýlil? I to ukazuje výstava Vynálezci a vynálezy v Národním muzeu v Praze.
|
|
Oblouková lampa, polarograf, ruchadlo, nebo kontaktní čočky, patentky, aerosáně. A také objev očkování a plastické chirurgie… Tím vším a mnohým dalším přispěli světu čeští vynálezci, nebo – řekněme – muži, kteří působili v českých zemích či z nich pocházeli (skutečně, mezi připomínanými osobnostmi ženy chybějí).
Tyto slavné i zapomenuté lidi, jejich osudy a samozřejmě díla – Resselův lodní šroub, Wichterleho čočkostroj, Heyrovského polarograf, Kaplanovu turbínu, ruchadlo bratranců Veverkových, hlubotisk Karla Klíče a další – představuje výstava, která je v bývalé budově Federálního shromáždění otevřena až do 30. dubna příštího roku.
|
|
 | | Ruchadlo bratranců Václava a Františka Veverkových |
|
|
Příběh ruchadla
Tak třeba ruchadlo bratranců Veverkových. Všichni se o něm učí v dějepise, když se probírá vývoj zemědělství a průmyslu v českých zemích v devatenáctém století, ale většinou si nikdo neumí představit, jaký vynález to vlastně byl a k čemu byl dobrý, natož, kdo byli ti dva koumáci, kteří jej vymysleli a sestrojili. Za vynálezem pluhu na hlubokou orbu stojí konkrétní lidské osudy sedláka Františka a jeho nevlastního bratrance – kováře Václava z Rybitví u Pardubic. A také těžký život na vesnici poznamenaný robotou, hladem, rychlým koloběhem narození a smrti sourozenců a rodičů. Jak příznačné, že za svůj vynález nebyli bratranci Veverkovi nikdy odměněni, že oba zemřeli v chudobě a zapomnění!
Práce na poli byla v 18. a 19. století velmi těžká. Pěstované obilí už dávno nestačilo uživit rostoucí počet obyvatel. Hlad nebyl ve vesnických rodinách nijak vzácným hostem. Ale postupně i do českých zemí začaly pronikat dosud neznámé, výnosnější a odolnější plodiny – pro obživu i pro potřeby počínajícího průmyslu a manufakturní výroby.
Bramborám, lnu, konopí i jetelovinám se tu dařilo, tyto plodiny však, na rozdíl od obilí, vyžadovaly hlubokou orbu. A tak vyvstala potřeba dokonalejších, vhodnějších nástrojů a nářadí na jejich sázení, obdělávání a sklizeň.
Do českých zemí se dostávaly pluhy zkonstruované v Německu či Anglii, o zdokonalení nástrojů pro práci na poli usilovali i sami prostí rolníci. Tak se v roce 1778 objevila úprava takzvaného trutnovského háku – vymyslel ji a zkonstruoval poddaný od Kladna jménem Nave. Tento hák byl neohrabaný, avšak schopný hluboké orby. A pak, roku 1827, spatřil světlo světa nástroj bratranců Veverkových, který místní nazvali ruchadlo.
František Veverka byl technicky velmi nadaný, sám si pro práci na poli sestrojil obilní fukar a kolovou řezačku, ve svém okolí byl znám i jako zkušený hodinář. Neudivilo tedy, že se pustil i do úprav běžného pluhu. V roce 1824 začal se svým bratrancem Václavem společně provádět pokusy s novým pluhem, ruchadlem. V roce 1827 dostalo ruchadlo správný tvar a zprávy o šikovném nástroji se brzy začaly šířit i po okolí. Chytrý nápad Františka spočíval ve spojení předností oboru oradel – háku i pluhu. Nově válcově vyklenutá radlice sestrojená podle háku umožňovala vyorat hlubokou brázdu, konstrukce pluhu zase usnadnila manipulaci, nástroj byl celkově lehčí. Ruchadlo se tak výborně hodilo k orání v lehkých půdách, kde dobře zeminu obracelo a kypřilo.
|
|
 | | Panel věnovaný antropologickým objevům Aleše Hrdličky, v popředí interaktivní část výstavy: slož si svoji buňku. |
|
|
O ruchadle se tehdy dozvěděl i místní hospodářský úředník Jan Kainz z Choltic. Ten konstrukci obkreslil, nechal několik nástrojů vyrobit u kováře a koláře a nehledě na to, že se o ruchadlu a jeho vynálezcích objevily už i zprávy v dobovém tisku, vydával je za svůj nápad a vystavil je i na hospodářské výstavě v Praze v roce 1832 pod názvem Kainzpflug.
Veverkovi si nenechali své ruchadlo patentovat, a tak za svůj vynález nikdy nezískali žádnou odměnu, přestože i tovární výroba v 19. století později vycházela z konstrukčních prvků vylepšeného ruchadla bratranců Veverkových. Po mnoha protestech lidí a mnoha letech vyšetřování bylo prvenství Veverkových prokázáno a bylo jim připsáno autorství vynálezu. Bohužel až posmrtně.
Jejich další osudy nebyly záviděníhodné. Václav Veverka přišel o manželku, kovárnu prodal a odstěhoval se roku 1937 z Rybitví do Bukoviny. Jeho dům však vyhořel a Václav zemřel 23. února 1848 v padesáti třech letech na zápal plic. Jeho synům po něm nezůstalo téměř nic. František nedopadl o nic lépe. I jemu zemřela žena, znovu se oženil, avšak manželství nebylo šťastné. Také on odešel z Rybitví, do Břehu u Přelouče. Po třech letech vyhořel, musel odejít do podnájmu. Zemřel ve věku padesáti let, rok po svém bratranci Václavovi.
Základy plastické chirurgie
První lékařské zkušenosti z války získával čerstvě vystudovaný lékař František Burian od roku 1912, když se společně se svou manželkou stali členy chirurgické skupiny v Srbsku a posléze v Bulharsku během balkánských válek.
Na začátku první světové války musel nastoupit k vojsku, v době bojů pomáhal těžce zraněným ve stanici plastické chirurgie v Temešváru v Uhrách. Byl svědkem těžkých a zohyzďujících zranění vojáků i poté, když po konci války léčil válečná zranění ve vojenské nemocnici na pražských Hradčanech. Tyto zkušenosti dovedly Buriana k tomu, že celý život hledal způsob, jak pomocí moderní medicíny vrátit zohaveným lidem tvář a lidskou důstojnost a jak umožnit návrat takto postižených do společnosti. Stal se tak jedním z prvních průkopníků plastické chirurgie nejen u nás, ale i na celém světě. Po válce k chirurgickým rekonstrukcím válečných zranění přidal i léčbu vrozených vad, zejména obličejových rozštěpů. Začínal s transplantacemi kůže, později došlo i na kosti, chrupavky a šlachy. Jako jeden z prvních chirurgů si uvědomil, že zásadní řešení se neobejde bez odebrání tkáně z těla operovaného člověka, tedy bez autotransplantace kůže i tkáně z jiné části těla. Tyto postupy začal využívat zejména u popálených pacientů. Burian sám vymýšlel a zdokonaloval chirurgické nástroje, které mu tyto operace umožnily, vytvořil řadu operačních postupů vrozených vad, rozštěpů, poranění obličeje, rukou a popálenin.
|
|
 | | Instalace o profesoru Burianovi ukazuje nástroje chirurga, lůžko i odbornou literaturu o rekonstrukční chirurgii |
|
|
V roce 1927 založil v Praze již jako profesor první oddělení plastické a rekonstrukční chirurgie na světě. Na základě mnoha úspěchů mohl na počátku třicátých let vytvořit samostatnou stanici plastické chirurgie – a v roce 1939 jako první na světě dosáhl uznání plastické chirurgie jako samostatného chirurgického oboru. Tehdy mnoho vyspělých zemí o tomto moderním a rozvíjejícím se oboru nemělo ještě ani ponětí.
Kolegové profesora Buriana dnes nazývají géniem plastické chirurgie. „Nejkrutější jsou vrozené vady obličeje, protože jsou nejnápadnější, není je možné je zakrýt. Devět měsíců snila matka o úsměvu ve tváři svého očekávaného děcka, a náhle hledí do rozšklebené nestvůrné masky. Když pak mateřská láska přemůže hrůzu a odpor, zůstává a stále roste úzkost o budoucnost dítěte. Děsí se představou, že tělesný a duševní vývoj jejího dítěte bude těžce brzděn, že bude zesměšňováno a s odporem odstrkováno, že nenalezne zaměstnání, ba, že bude vůbec vyloučeno ze společnosti,“ říkal profesor Burian, přední lékař a vědec a zároveň člověk plný porozumění pro své pacienty.
Profesor Burian založil pracoviště plastické chirurgie i na Moravě, Slovensku, v Polsku a Rumunsku a byl ředitelem kliniky plastické chirurgie na pražských Vinohradech až do konce svého plodného života. Zemřel 15. října 1965 v Praze. zdroj: www.rybitvi.cz, http:vynalezy/nm.cz NOVÁ BUDOVA NÁRODNÍHO MUZEA, Praha, do 30. 4. 2012, www.nm.cz
|
|
 | | Jedna z atrakcí výstavy – aerosáně V 885. Existují pouze jako prototyp, do výroby se nikdy nedostaly. |
|
|
Exponáty s přívlastkem
nej…
Největší: aerosáně V 885
Nejmenší: kontaktní čočky,
patentky
Nejstarší: archeologické nálezy
z vykopávek B. Hrozného a J. Černého
z oblasti dnešního Turecka,
Sýrie a Egypta
Nejlehčí: Wichterlova čočka
Nejtěžší: aerosáně V 885
Nejvzácnější: Nobelova cena
Jaroslava Heyrovského
Nejkurióznější: ornitoptéra Čeňka
Chalupského
Nejrychlejší: Motocykl Čechie –
Böhmerland 350
Nejužitečnější objev: očkování
proti pravým neštovicím (Karel
Raška)
Nejvíce patentů: Erich Roučka
Nejvšestrannější vynálezce:
J. E. Purkyně
Nejtěžší na instalaci: aerosáně
V 885 |
|
|
Osobnosti a exponáty
Nejvýznamnější:
Jan Anderle:
Motocykl Dálník I. 250 ccm
(1939-1942)
A. H. Liebisch:
Motocykl Čechie – Böhmerland
350 Volksmodell (1937)
František Křižík:
Křižíkova obloukovka pro
ss. proud 12A (80. léta 19. stol.)
Jaroslav Heyrovský:
Polarograf (20. léta 20. stol.)
Otto Wichterle:
Zařízení na výrobu kontaktních
čoček (1961)
František a Václav Veverkovi:
Ruchadlo (1. pol. 19. stol.)
Jaroslav Černý:
Mumiová rakev, Egypt,
Západní Théby 2. tis. př. n.l.
Karel Klíč:
1. heliogravura (tisk z 1878)
Jaroslav Heyrovský:
Nobelova cena (1959)
Otto Wichterle:
První kontaktní čočky,
1961–1962. |
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 94 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
