| Slova kreslená, psané obrázky (2011/94) |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.94/2011, str. 12 |
| Je to až neuvěřitelný příběh. Píše se rok 2002, Petr Lom, toho času český velvyslanec v Pobřeží slonoviny, najde na internetu zprávu, že nějaká Lucie Lom má právě ve Francii výstavu. Zasměje se té shodě jmen a dá o tom vědět své neteři Lucii Lomové do Prahy.
|
|
„Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost, vzpomněla jsem si asi tak za půl roku. Lucie Lom? Kdo to může být?“ Sedla tedy k počítači a zjistila, že Lucie Lom není žádná žena, ale ateliér v Angers, který se zabývá scénografií a grafickým designem, přičemž jeden z majitelů vystudoval divadlo a druhý kreslí komiksy.
„Prohlížela jsem si jejich web a říkala si: já jsem vystudovala divadlo a já dělám komiksy! Co to má znamenat?“ Napsala do Francie e-mail, odpověď přišla okamžitě: „Krásný příběh. Musíme se setkat!“
A Francouzi jí vysvětlili, že název firmy LOM vznikl jako akronym z jejich iniciál. A proč Lucie? Tu si přidali jen tak, protože souvisí se světlem, s nímž často pracují, a že je to krásné jméno. Když se jich pak občas někdo na onu Lucii ptal, bavilo je si navíc vymýšlet, že kolegyně právě odjela do Ameriky nebo je zase v Londýně. Nenapadlo je, že Lucie Lom někde skutečně žije.
|
|
|
„Na jaře 2003 jsem vystoupila v Angers z autobusu a tam stáli Philippe Leduc a Marc-Antoine Mathieu. Bylo to jako potkat staré známé, hned jsme se skamarádili. Shodou okolností zrovna v té době pracovali na stálé expozici muzea komiksů v Angoulême, jež tehdy vedl Thierry Groensteen. Když mu o našem prapodivném setkání vyprávěli, nabídl mi, abych něco vytvořila pro knižní řadu Ženské stopy jeho nového nakladatelství Éditions de l‘An 2,“ vzpomíná dnes Lucie Lomová.
Album Anna chce skočit vyšlo ve Francii v roce 2006.
|
|
|
Tylova hlídka, časopis Svět a divadlo, 2005, vpravo nahoře: z knihy Zlaté české pohádky, nakl. Práh, 2008
|
|
Divoši
Thierry Groensteen si Lucii Lomovou ponechal ve své prestižní stáji autorů komiksů i poté, co se jeho nakladatelství stalo součástí vydavatelského domu Actes sud. Letos ve Francii a v Čechách vyšlo Luciino další album Divoši (Les Sauvages).
Kreslený biografický román čerpá ze skutečných událostí, které ve svých zápiscích zachytil cestovatel a botanik Alberto Vojtěch Frič a jež vydával na pokračování v roce 1943 v časopise Pestrý týden. Vzpomínal v nich na rok 1908, kdy přivezl z Paraguaye do Evropy indiána Čerwuiše, aby ho vyléčil z nemoci, která sužovala celý jeho kmen. Během následujících měsíců mezi nimi vzniklo hluboké přátelství...
„Je to silné téma. Přivedla mne k němu kamarádka Jolana Součková. Nadšeně mi vyprávěla o knížce, kterou v roce 1995 vydali Fričovi potomci. Příběh obsahuje mnoho významů a výkladů. Kromě osobní roviny je tam i rovina společenská, která se týká vztahů mezi civilizacemi, pokroku. Existuje vůbec nějaký pokrok? “
Než se ale pustila do práce, převedla ještě do komiksové podoby pět Erbenových pohádek („Erben je pro komiks jako dělaný, velmi sevřený, věcný.“) a o Čerwuišovi a Fričovi si zatím přemýšlela. Když svou představu vysvětlila francouzskému nakladateli, už věděla, jak příběh pojme. A pan Groensteen souhlasil. Zasloužený úspěch sklidilo letos v říjnu i české vydání Divochů v nakladatelství Labyrint.
|
|
|
Ilustrace ke knize Arnošta Goldflama Standa a dům hrůzy, nakl. Andrej Šťastný 2008
|
|
Jak se dělá komiks
Poslední roky tvorby Lucie Lomové se zdají být takřka idylické. Kreslí komiksy, tiskne je s úspěchem doma i v zahraničí... Jenže ta idyla netrvá nijak dlouho. Ne náhodou nazývají kritici okruh výtvarníků, který se od začátku 21. století zasloužil o renesanci českého komiksu, Generací Nula. Lucie Lomová je jedna z mála, kdo se této disciplíně věnuje podstatně delší dobu. „Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli chci psát nebo kreslit. Nakonec jsem se rozhodla studovat divadelní dramaturgii, ale v divadle jsem strávila jen jednu sezonu. Dnes vím, že komiks je ideální řešení: spojuje v sobě kreslení i psaní, ale specifickým způsobem. Komiks není obrázek plus text, komiks je obrázek s textem, je to kreslení slovy a psaní obrázky, obě ty složky si navzájem slouží.“
I když učila komiksový scénář na literární akademii Škvoreckého a teď vede workshopy v Ústavu umění a designu v Plzni, ostýchá se mluvit jako teoretik. Když začíná tvořit, činí tak intuitivně a vlastně moc nepřemýšlí. „Komiks vzniká postupně: od rámcové představy přes vymýšlení příběhu k vypracování fabule a k organizované struktuře. To znamená, že se musím rozhodnout, od kterého do kterého bodu budu vyprávět. Můžete vše odehrát v jednom dni a příběh zpracovat retrospektivně, nebo jako vizi do budoucna nebo ještě jinak.“ Pak přijde na řadu rozvržení stránek, posléze velikost políček a jejich obsah.
|
|
|
Z komiksového alba Anna chce skočit, Meander 2007
|
|
Lucie Lomová kreslí nejprve tužkou, pak obrázek naskenuje a dobarvuje ho v počítači, někdy maluje akvarely. Texty přicházejí na řadu jako poslední. „Nejraději mám málo slov – zbývá víc prostoru pro představivost čtenáře. Ta je důležitá, stejně jako základní komiksová gramotnost. Nakreslím třeba dvě políčka vedle sebe – v jednom je několik lístků u země, ve druhém vzrostlá kytka. Komiksová dohoda mezi čtenářem a autorem říká jasně: kytičku vnímáte v čase, vyrostla. Bohužel, u nás byl komiks dlouho tabu, a tak spousta lidí ho ještě nedokáže číst.“
Tati vyprávěj!
Zarputilým nepochopením se vyznačoval i komunistický režim, který v komiksu spatřoval symbol kapitalismu a vyvinul nemalé úsilí, aby ho zničil. Skoro se mu to povedlo. Komiks celá desetiletí přežíval – až na pár vzácných výjimek – jen v dětských časopisech. Tam začala publikovat také Lucie Lomová příběhy myší Anči a Pepíka. První příběh, který vyšel jako samostatný sešit v nakladatelství Panorama na jaře 89, vytvořila společně se svou sestrou Ivanou, později – celých deset let – je kreslila už sama pro vydavatelství Čtyřlístek.
„Moje děti mi tehdy seděly na klíně, sledovaly a radily, co mám kreslit. Zažila jsem sama něco podobného s tatínkem. Měl fantazii a dar vyprávění. Dávno před tím, než se narodili Mach a Šebestová, pro mne a mou sestru vymýšlel na pokračování příběhy o jedné školní třídě. Byly tam postavy uličníků a šprtů, mělo to být asi výchovné, ale dobře jsme cítily tatínkův nadhled... A hlavně jsme se sestrou mohly zblízka sledovat, jak se rodí příběh. Někdy jsme společně řešili, kam se bude děj dál ubírat a objednávaly si náměty dalších dobrodružství. Proces tvorby. Zázrak.“
Mimochodem, tatínek dopřál Lucii ještě jednu skvělou zkušenost. Byl vědec, parazitolog, v roce 1969 až 1970 přijal pozvání americké univerzity a směl vzít rodinu s sebou. „Když jsme se vrátili z Chicaga do Prahy, bylo to jako studená sprcha. Šedá Praha, pionýři a jiskřičky, soudružky učitelky a komunisti. Neměli jsme s kým sdílet zkušenosti z toho překypujícího světa. Amerika byla tehdy v rozpuku, bohatá a zábavná. Všude barvy, světla, obrovská auta, žvejkačky, fixy, celé sobotní dopoledne s groteskami v barevné (!) televizi, stohy komiksových sešitů!“
|
|
|
Ilustrace pro časopis A 2, ke článku o situaci českého komiksu, 2008
|
|
Roky se jí pak zdávalo, že je zase v Americe. A její první komiksy? Začala je kreslit někdy v sedmi letech a nesly jasné stopy amerických vzorů i jejího čerstvého objevu – Rychlých šípů. Vydávala si tehdy doma časopis Měsíční záře, který za 10 haléřů půjčovala a za 50 haléřů prodávala rodině. „Byly tam komiksy, všelijaké zprávy z okolí, povídky s ilustracemi, opsané i vymyšlené vtipy, zkrátka všecko, co jsem viděla třeba v Ohníčku nebo Mateřídoušce. Vlastně si tu Měsíční záři asi nikdo nekoupil, pokud si dobře vzpomínám, protože mám všechna ta čísla stále já...“
Celkem 64 příběhů čítal její první skutečně tištěný dětský komiks Anča a Pepík, který se nakonec dočkal vydání ve třech knížkách. „Dělala jsem ho deset let. A pak jsem se jednou ráno probudila, bolela mě kostrč, jako kdyby mně měl vyrůst ocásek, a začaly svědit uši, jako kdyby mně měly narůst myší uši. Jasný příznak, bylo na čase toho nechat,“ říká se svým jemným humorem.
Není člověkem, co přemýšlí o budoucnosti a příliš plánuje. Události bere tak, jak přicházejí. Komiks pro dospělé nosila v hlavě několik let, ale musel přijít impulz v podobě francouzské Lucie Lom, aby se do toho pustila.
Dnes má další téma. Mluvit o něm? Nepřipadá v úvahu. O svých nápadech radši dopředu nemluví. Co naplat, na nový komiks Lucie Lomové si budeme muset ještě chvíli počkat.
|
|
|
Lucie Lomová (*1964)
Vystudovala divadelní dramaturgii na DAMU. Více než 20 let kreslí komiksy, ilustruje časopisy a knížky. V posledních letech se věnuje hlavně komiksu pro dospělé. Její album Anna chce skočit získalo v roce 2007 komiksovou cenu Muriel a Zlatou stuhu. Román Divoši vyšel letos v dubnu ve Francii a v červnu v Čechách. Žije v Praze.
|
|
|
|
|
Tvůrčí muka – noviny Deník, 27. 10. 2006
|
|
Ilustrace: © Lucie Lomová, foto Günter Bartoš
|
|
|
 |
obsah čísla 94 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
