| Národní muzeum v čase změny 2011–2015 |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.91/2011, str. 62 |
Historická budova Národního muzea zavře 7. července 2011 na necelé čtyři roky svou bránu. Ředitel Michal Lukeš vysvětluje, jak se tradiční instituce po dlouho připravované rekonstrukci změní.
|
|
|
Muzeum je typickou institucí 19. století, jež pro svoji neživotnost bývá připodobňována k skládkám či smetištím. Jaký mají muzea význam v době, kdy můžeme všechno vidět on-line z pohodlí domova?
Národní muzeum je opravdu skladištěm, to nebudu zastírat, skladištěm vědeckých pramenů. Jako muzeum všeobecného typu disponuje sbírkami přírodovědnými, etnografickými, historickými... Protože bylo založeno již v roce 1818, je jejich rozsah po téměř dvou stech letech sběru obrovský. Doposud jsme vystavovali jen přibližně dvě procenta fondu, na víc jsme neměli odpovídající prostory. Něco je ostatně nevystavitelné, jako například mykologické materiály. Slouží pouze vědeckému výzkumu a jako zdroj informací.
Muzeum jako banka lidského poznání?
Honosnost muzeálních budov je ostatně s bankami srovnatelná. Nejde jen o to, že jsme nashromáždili velké množství věcí a s nimi souvisejících informací, ale též o dlouhodobou kontinuitu sběru, která umožňuje data analyzovat, což zvyšuje jejich význam. Třeba v houbách se skrývá ohromný objem informací o lokalitách, kde byly sebrány. Vedle základního poslání, kterým je budování sbírek, musí muzeum komunikovat s veřejností. Tato role se od vzniku muzeí vyvíjí, objevují se nové metody a styly, ale základ je nezpochybnitelný – muzeum je vzdělávací instituce. Nevystavujeme jen krásné věci, nezprostředkováváme jen suché encyklopedické informace. Moderním stylem výstav chceme nabudit emoce či chuť poznávat.
Od zaprášených vitrín k hledání kontextu?
Smysl vystavování se nezměnil, jen jeho metody. Dřív se víc dbalo na ukazování předmětů, nebyl tak snadný přístup k informacím. Dnes se skrz předměty vypráví příběh. Muzeum reaguje na vývoj společnosti a stav poznání, ve svém principu však stále slouží osvětě jako dříve. Každá veřejná instituce musí nějakým způsobem reagovat na vývoj. Pokud přestane, tak se stane mrtvým zaprášeným skladem, kam nikdo nechodí.
Muzea se tedy stávají zábavnějšími?
Muzeum je místo k trávení volného času, proto musí být atraktivní, i když se možná někteří lidé, co mají rádi zaprášené vitríny, urazí. Většinu návštěvníků nám generují programy zaměřené na děti, protože s nimi pak chodí celé rodiny. Pro Národní muzeum to je jedna z hlavních linek, ale samozřejmě pořádáme i výstavy pro odborníky.
Vyhovuje ještě historická budova muzea po tolika letech provozním potřebám? Budovu navrhl architekt Schulz čistě pro muzejní účely. Možná je navržena lépe než srovnatelná či větší muzea v zahraničí, třeba Naturhistorisches Museum ve Vídni nebo British Museum v Londýně. Ve dvacátém století se Národní muzeum dynamicky rozšiřovalo, nedostávalo se místa, proto se veřejné prostory a výstavní sály postupně zaplňovaly depozitáři.
|
|
 | | Kostra velryby, která zůstane i během rekonstrukce na svém místě. |
|
|
Rekonstrukce vrátí tyto prostory původnímu účelu?
Dochází k převratnému momentu. Národní muzeum je z devadesáti procent vystěhováno. Do nových depozitářů v Terezíně a Horních Počernicích se postupně přemisťují veškeré sbírkové předměty, okolo sedmi milionů kusů. Už tam zůstanou. Vědečtí a provozní pracovníci se přestěhovali do nového kampusu v Horních Počernicích a kanceláří v bývalém Federálním shromáždění. Prostor v historické budově bude sloužit už jen expozicím, výstavní plocha se zdvojnásobí.
Muzeum poškozuje magistrála, izoluje ji od zbytku města. Udělá se s tím něco? Národní muzeum je jednou z dominant Prahy. Přitom je od města asociálně odříznuto a návštěvníci nemají komfort snadného přístupu. Na izolovaném ostrově se koncentrují bezdomovci a obchod s drogami. Nakonec ani Václavské náměstí nevyužívá svůj potenciál a nefunguje jako krásný bulvár. Spíš si tady musíte dát po setmění pozor, aby se vám něco nemilého nestalo. Přitom revitalizace zóny okolo Národního muzea byla slibně našlápnuta, vláda podepsala dohody s městem o přestěhování magistrály do tunelu za muzeem. Nový urbanistický zásah by velmi rychle vytvořil druhé funkční městské centrum vedle historického Staroměstského náměstí, Praha by se posunula o kus dál. Debaty se bohužel omezily na peníze a řešení dopravní situace a v momentální rozpočtové situaci je už změna nereálná. Šance se promarnila.
Jak si tedy zvykáte na budovu bývalého Federálního shromáždění, která Národnímu muzeu připadla?
Nový prostor nám velmi pomohl, protože jsme konečně získali místo pro práci. Vedle 4000 metrů čtverečních výstavní plochy využíváme 140 kanceláří po poslancích, v dalších prostorách jsou badatelny a přednáškové sály. Po dobu pětileté rekonstrukce převezme budova symbolickou vlajku Národního muzea.
Mezi architekty zazněly návrhy na odstranění Pragerovy nástavby. Chtějí vrátit budově předválečný vzhled, kdy tu sídlila burza.
Stát stěží za současné ekonomické situace něco postaví, natož aby boural. Tyto debaty jsou ovšem jinak naprosto legitimní. My jsme na ně zareagovali uspořádáním výstavy Město nad městem, která Pragerovy urbanistické vize připomněla. Pragerův styl má své ohromné zastánce a ohromné nepřátele, což je určitě značkou kvality architekta a jeho významnosti.
Ke které skupině se kloníte vy?
Jsem budovou tak pohlcen, že na ni hledím jen z hlediska funkčnosti. Ostatně v Praze mi mnohem víc vadí budova Dopravního podniku, působící na horizontu vyloženě rušivě. Bývalé Federální shromáždění je na opak do horizontu zapracováno hezky a pražské panorama neruší.
|
|
 | | Rozstřílená fasáda muzea při okupaci v srpnu 1968 |
|
|
Berlín má Muzejní ostrov, Vídeň zase Muzejní čtvrť. Jsou tahákem pro turisty, významně přispívají kultuře a ekonomice těchto měst. Má Národní muzeum potenciál hrát podobnou roli?
Nepochybně. Propojením historické budovy Národní muzea a budovy bývalého Federálního shromáždění vznikne muzejní komplex, který je pro svou velikost a multioborovost pro tuto roli přímo předurčen. Proto se také změní výstavní systém. Například už nebudeme vystavovat kameny nebo etnografické sbírky v izolovaných expozicích, ale vybudujeme společnou průřezovou expozici, kde přírodovědná a společenskovědní témata budou propojena. Společně tak budou vyprávět, jak třeba člověk ovlivňoval přírodu a krajinu a jak zase příroda a krajina ovlivňovala člověka. Připravujeme různé tematické okruhy – od rychlých „dvouhodinových“ pro turisty z ciziny, kde se seznámí s tím nejpodstatnějším z naší země, až po ty podrobnější pro potřeby školní výuky.
Většina muzeí má svou ikonu, exponát číslo 1, jako je třeba berlínská Nefertiti nebo Mona Lisa v Louvre. Co lze považovat za ikonu Národního muzea?
Máme hned dvě. Ikonou přírodovědných sbírek je kostra velryby. Ikonou historických sbírek je pak opuková hlava druida z Mšeckých Žehrovic, což je také jedna z nejkrásnějších keltských památek na celém světě.
|
|
|
PhDr. Michal Lukeš, Ph.D. (*1975)
Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor moderní české dějiny, kde také později přednášel. Generálním ředitelem Národního muzea byl jmenován v roce 2002.
|
|
|
| Foto: Günter Bartoš, archiv Národního muzea
|
|
|
 |
obsah čísla 91 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
