| Někdy si i zařvu |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.91/2011, str. 30 |
Na staré fotografii vedle rozčepýřeného Václava Havla stojí malá holka v pyžamu a pozoruje. Z té malé holky je dnes zralá žena. Pozorovat nepřestala. Svým školeným hlasem, někdy syrovým, jindy křehkým, vás přinutí se zastavit, naslouchat a snít. Jmenuje se Sylvie Krobová.
|
|
|
„Hudba je pro mě zvuk, který přenáší emoce. Když se hudba spojí s textem, objeví se přede mnou jakási malba na velkém plátně. Člověk si může z každého koutku toho velkého obrazu něco vzít,“ říká písničkářka, herečka, skladatelka a textařka Sylvie Krobová. Posloucháte-li její písně, chtě nechtě se ocitáte ve světě tak vzdáleném tomu našemu uspěchanému a tak nesnesitelně všednímu. Padne na vás zvláštní smutek, melancholie. O svém posledním albu Chvilka co se chytí však Sylvie tvrdí, že je „o trochu radostnější“. Natáčela jej živě při koncertu v Prachaticích. „Chtěla jsem, aby na albu byla slyšet autentická energie a emoce. Kontakt s lidmi je pro mě důležitý. Živá nahrávka mi prostě sluší víc.“
|
|
|
Na nové desce zazní poprvé i jiné texty než vaše. Zhudebnila jste tři básně Ivana Blatného. Proč právě on?
Kdysi jsem objevila v knihovně svého manžela soubor jeho sbírek, napsaných na průklepáku a vydaných samizdatovým křesťanským časopisem Komunikace. Jeho verše mě oslovily, Ivan Blatný je mi blízký svým vnímáním světa, psaním. Ty verše také nejsou příliš konkrétní, přitom je z nich cítit prožitek. Musel to být velmi jemný člověk, moudrý chytrý pán.
Měl však pohnutý osud.
Skončil na psychiatrické klinice v anglickém Essexu. Odtud potom vynášeli jeho básně napsané na kousku papíru... Jeho vidění světa bylo jiné. I já se snažím žít jinak než ostatní. S manželem hrajeme divadlo, koncertujeme, živíme se uměním a bráníme se mainstreamu, který by nám zjednodušil život. Většinou si stojíme za svým a neuhýbáme.
Vyrůstala jste v disentu, obklopena lidmi z undergroundu. To ani nejde jít „normální‘ cestou, ne?
Setkání, která jsem zažívala každé léto na Hrádečku u Václava Havla, mě už jako malou holku ovlivnila. Postrčila mě jinam. Pochopila jsem, že žiju v odlišném světě, a stáhla jsem se do své ulity. Moji spolužáci řešili jiné věci, já jsem s tátou (Andrej Krob, pozn. red.) měla dohodu, že nebudu nikde vyprávět o tom, kdo k nám chodí, o čem se doma mluví. Abych nikomu neublížila. Byla jsem hodně uzavřené dítě, malý pozorovatel. To mi zůstalo.
Kdo vám byl z těchto lidí nejbližší?
Olga Havlová, dodnes se mi po ní moc stýská. Vybavuje se mi její vyprávění, také vůně jejich domu. Kamarádila jsem se s její neteří, Olga nám dětem pouštěla filmy, které bychom normálně neviděly. Jezdila k nim i Věra Jirousová s Tobiášem. Vzpomínám si, jak jsme s Tobíkem na dvorku seděli na soše Libora Fáry a dělali na policisty dlouhý nos. Opičili jsme se po dospělých, kteří vše brali s nadhledem. Tím, že jsem měla přístup k něčemu jinému než všemu oficiálnímu, jsem určitě byla více svobodná.
Vlastně jste měla velké štěstí…
Není jednoduché odpovědět… Moje dětství bylo trochu rozhárané. Od dvou let jsem žila u táty, tehdy rozvod nebyl úplně běžný jako dnes. Vyrostl ze mě sice člověk, který neskutečně mnoho poznal, mohl si vybrat, co chce a čím chce být, na druhou stranu jsem byla obklopená takovými autoritami, že mně dlouho trvalo, než jsem si prosadila svou. Velmi jsem se ostýchala, pochybovala, jestli vůbec mohu předstoupit před lidi, stále jsem si kladla otázku, zda si vůbec můžu dovolit v takové společnosti něco říct.
Která záležitost světa vás nejvíce trápí dnes, když jste svou plachost překonala? Momentálně mi je stydno za Václava Klause. Když se rozhlédnu kousek dál, je mi smutno, co se děje mezi námi lidmi. Nějak se nám vytrácí obyčejné lidství. Žijeme moc rychle. Můžeme mít skoro všechno, na co pomyslíme. Jenže za cenu toho, že se necháme vydírat půjčkami, hypotékami. Na druhou stranu, každá generace si asi myslí, že svět jde do háje, takže…
… takže se raději vrátíme k hudbě? Vystudovala jste operní zpěv. Proč se mu nevěnujete?
Na konzervatoři mi najednou vše připadalo zkostnatělé. Jsem živel, i co se týče rytmu, učební osnovy pro mě byly těžké. Složité harmonie, noty. Já na to potřebovala jít z gruntu, od hudby samotné. Navíc paní profesorka nezvládala výuku zpěvu, dostudovala jsem s nedomykavostí hlasivek. V devatenácti mě táta obsadil do inscenace Pokoušení. Zjistila jsem, že živý svět divadla mě baví víc. Opera šla stranou.
Která opera vám zůstala v srdci nejvíce?
Je jich víc, ale moc ráda mám Zásnuby v klášteře od Prokofjeva.
|
|
Nezapřete ruské předky…
Ruské kořeny jsou silné a Rusové kam rozsejí své geny, tam se dědí do dalších pokolení. Dědeček je podkarpatský Rus a babička pochází z oblasti pod Moskvou. Mám Rusko hluboko v sobě. Byli jsme tam s naším divadlem na turné. V Moskvě nás vzali do televize, když jsem zpívala, kameraman brečel. Hned prý poznal, že mám ruské kořeny. Široké ruské pláně jsou z vás cítit, ať chcete nebo ne.
Jaká je vlastně ta široká ruská duše?
Pokud to mohu posuzovat podle svého táty a rodiny, tak na jednu stranu je to velká otevřenost, dobrota, na druhou stranu dost těžký egoismus a velké výkyvy emocí. Ruská povaha nemá střed. Jednou jsem poslouchala nějakého tamního senátora, typický ruský umanutec, neviděl, neslyšel, stále si vedl svou. Ale ocitnou-li se v druhé poloze, je to úžasné.
Své písně doprovázíte i na akordeon. Také díky ruským předkům?
Akordeon ke mně přišel oklikou. Jako operní pěvkyně jsem šest let hrála na piano, ale potřebovala jsem zároveň nějaký nástroj, který můžu nosit, protože s divadlem hrajeme i na ulici. Písničky si ale píšu u piana. Jen někdy zjišťuju, že by lépe zněly s akordeonem.
Vaše písně jsou nabité emocemi. Když tak pozorujete náš svět, nechce se vám občas na pódiu zařvat?
Přijďte se podívat na můj koncert a uslyšíte, jak někdy pěkně řvu.
|
|
Chvilka co se chytí
„Deska je plná radostně lidského vrzavého hledání, nalézání, waitsovského šramlu, hravého, něžného spiklenectví, souznění a přitom... té živočišné syrovosti!“ píše se v upoutávce na nové CD Sylvie Krobové.
Na počátku byla stejnojmenná kniha textů, kterou svými ilustracemi doprovodil malíř a grafik Pavel Černý. Z té čerpala i předešlá Sylviina alba Stín a Svět podivínů. Nové cédéčko se Sylvie rozhodla natočit živě, neboť „šanson je hodně emotivní píseň a atmosféra živého natáčení mu vyhovuje lépe“. O doprovod se postarali Tomáš Alferi (akordeon a piano) a Petr Tichý (kontrabas). V jedné z dvanácti skladeb zazní i piccolo cornet – hraje Jiří Bilbo Reidinger. Výtvarně album obohatil opět Pavel Černý. Jako bonus objeví posluchači na disku i krátký film Míry Janka „Záblesk z natáčení“, který mapuje vznik desky.
Manžel Sylvie Krobové, Jiří Bilbo Reidinger, v doslovu zmíněné knihy doporučuje: „... vložte do svého přehrávače Sylviino CD a se sklenkou dobrého vínka listujte, sněte.“ Já to udělala a vřele doporučuji. www.sylviekrobova.com, www.blackpointmusic.cz
|
|
 | | Přebal CD s ilustrací Pavla Černého |
|
|
Sylvie Krobová (*1968)
Od dětství se pohybuje v divadelním a hudebním světě. Vystudovala operní zpěv na Státní konzervatoři Praha. Nahrála tři alba – Stín (2006), Svět podivínů (2008), Chvilka co se chytí (2011), roku 2010 jí vyšla stejnojmenná kniha textů. S manželem Jiřím Bilbem Reidingerem mají divadelní spolek Bilbo Compagnie, se kterým vystupují po celé Evropě. Vychovávají dvě dcery.
|
|
|
|
| Foto: Ondřej Petrlík, archiv
|
|
|
 |
obsah čísla 91 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
