| Orchestr musí být živý organismus |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.91/2011, str. 25 |
Hudební veřejnost přivítala jmenování Jiřího Bělohlávka šéfdirigentem České filharmonie jako šanci k návratu mezi světovou špičku. V rozhovoru na dálku dirigent analyzuje současný stav orchestru a nastiňuje své představy.
|
|
|
Na podzim příštího roku se stanete šéfdirigentem České filharmonie. S jakou vizí či představami se vracíte do Rudolfina, kde jste působil už v letech 1990–1992? Moje představa je jednoznačná – chtěl bych navázat na všechny vynikající umělecké kvality, které minulé generace hudebníků svou prací do České filharmonie investovaly, a ukončit období zpochybňování těchto kvalit, ať již vnitřními nepokoji v ansámblu či silami vnějšími.
Co považujete za hlavní příčiny „neutěšeného stavu“ v České filharmonii, jak situaci v orchestru pojmenoval ministr kultury Besser?
Na dobrém jménu filharmonie se negativně podepsalo dlouholeté přešlapování zřizovatele i vedení organizace před zásadními problémy – nedostatečné docenění významu prvního reprezentanta orchestrální hudební kultury země a nevytvoření odpovídajících podmínek oslabilo prestiž členství v souboru. Všichni vedoucí činitelé spoléhali na skutečnost, že značka Česká filharmonie má neotřesitelnou manažerskou hodnotu, a buď se domnívali, že není zapotřebí základní otázku nesmyslného a dehonestujícího hlubokého ekonomického podhodnocení členů orchestru řešit, anebo na to neměli dostatek sil či odvahy. A protože neuměli zajistit členům ansámblu odpovídající podmínky, nemohli přirozeně ani mít dostatek sil a autority k vyžadování maximálního výkonu ze strany hudebníků. Od toho se odvinula celá řada negativních jevů, tříštění uměleckých sil a plýtvání uměleckou potencí na náhradní zajišťování ekonomických zdrojů jednotlivými hráči a z toho všeho pramenící nelad v souboru. Skutečnost, že si přes to všechno orchestr dokázal udržet svou uměleckou výkonnost na stávající úrovni, je vlastně moc dobrou vizitkou pro její členy, kteří svůj orchestr milují a dávají mu, co mohou.
V anketě světových hudebních kritiků, organizované časopisem Gramophone, skončila filharmonie dvacátá. Jaké místo byste vzhledem k tradici orchestru považoval za uspokojivé?
Dvacáté místo v žebříčku uspokojivé není a být nemůže, budeme se všichni snažit o vylepšení pohledu na naše těleso.
Co se musí změnit či udělat pro to, aby se filhamornie vrátila do světové špičky? Chtěl bych, aby se naše společné kreace staly vždy jedinečným uměleckým počinem a aby hudebníci mohli být hrdi na svou příslušnost k prvnímu tělesu země. To je samozřejmě především vnitřní úkol pro nás všechny, kteří budeme o nejvyšší kvalitu našich výkonů usilovat. Významným novým prvkem bude lepší, moderní styl managementu našeho orchestru s návazností na celosvětovou výměnu uměleckých hodnot, který povede k prezentaci České filharmonie v nejlepších souvislostech. Budeme ale potřebovat také změnu všeobecného pocitu a vnímání naším okolím, naší společností. Léta rovnostářství, podkopávání významu výjimečných kvalit a zpochybňování nutnosti vytváření mimořádných podmínek pro výjimečné jedince zapustila své jedovaté kořeny v myšlení lidí. Když k tomu přičteme jistou tendenci v našem národě k závisti a „všeználkovství“, můžeme si udělat obrázek, že ona proměna nebude otázkou několika dní. Ale jsem optimistou, protože se právě nyní našlo několik lidí, kteří si vizi té proměny vzali za svůj cíl.
Čím to, že na předních místech najdeme hlavně orchestry z Evropy, její severní zaalpské poloviny? Na čem stojí kvalita třeba Vídeňské či Berlínské filharmonie, které jste též dirigoval?
Jsem hluboce přesvědčen, že právě na faktu, že tato tělesa nikdy nebyla nucena projít obdobím krize dotýkající se současně jak postavení členů, postavení organizace, tak i obecným (byť třeba nevysloveným) zpochybněním jejich nezbytnosti, potřebnosti a významu. Naopak instituce, které jste jmenoval, požívají až kultovní úctu obyvatelstva, úctu, kterou si všichni vzájemně opatrují jako oko v hlavě. Dalším nezastupitelným faktem je, že tyto orchestry vždy měly dostatek sil a prostředků, aby si udržely vynikající umělecké spolupracovníky a mohly tak kontinuálně pěstovat svoji mimořádnost.
Závisí úroveň symfonických orchestrů ještě nějakým způsobem na místní tradici, nebo lze těleso poskládat z profesionálů z různých zemí jako jakýsi „globalizační produkt“?
Myslím, že kvality, jako jsou kulturní tradice, hudební charakter národa, temperament a od něho se odvíjející senzitivita, jsou naštěstí stále živé, a ani lavinovité šíření komerční, tzv. „moderní“, ale ve skutečnosti primitivní produkce nejrůznějších druhů pseudohudby tyto kvality zcela nezničilo. Ovšem současně se domnívám, že ta věc je vážná – setkal jsem se s patnáctiletými studenty, kteří nikdy nezažili zvuk symfonického orchestru, kteří nikdy nebyli v divadle na kvalitní činohře neřkuli na opeře a pojem „kvartet“ znají jenom jako čtveřici, jež za pomoci výkonných aparatur pečuje o jejich postupné hluchnutí... Vážným nebezpečím, které ohrožuje schopnost hudební vnímavosti, je nedostatek kontaktu s odkazem klasické hudby, postihující generace mladých lidí. A jsme opět u bolestivých otázek o celkové kulturní úrovni společnosti, otázek jejího vkusu, jejího zájmu či bohužel spíše nezájmu o vývoj estetického vnímání nastupující generace a podcenění významu krásného umění pro harmonický rozvoj mladého člověka.
|
|
Zakládal jste Pražskou komorní filharmonii. Jak se takový nový orchestr formuje a jak dlouho to vlastně trvá, než se „vyhraje“?
Formování a vyzrávání orchestrálního tělesa je neukončitelný proces, pouze se proměňuje podle okolností, v nichž k němu dochází. Bývá to vždycky výsledek mnoha různých jednotlivostí a je velmi individuální. V případě Pražské komorní filharmonie byla počáteční fáze vlastně velmi rychlá a lehce se vyvíjející, protože jsme měli ideální startovní situaci – výborné zázemí organizačně i finančně zajištěné, skvěle vybavené hudebníky jednotné věkové kategorie, naplněné nadšením pro společný nový ideál a připravené tomu ideálu věrně sloužit.
Orchestry byly dříve až na „hostující harfenistky“ ryze mužskou záležitostí. Jak je pozměnilo stále častější angažmá hráček?
Moje profesionální působení začalo v době, kdy už vlna přílivu hudebnic do orchestrů probíhala. Vnímal jsem sice ještě poslední roky odolávání tomuto trendu v České filharmonii, v Berlíně i ve Vídni, ale všechna ta tělesa po čase nahlédla, že vývoj jednoznačně sleduje přijetí ženského živlu. Myslím si, že je to dobře, orchestrální organizace dnes již dokáží vytvořit takové podmínky, aby případná omezení, která ženám ve výkonu profese přináší jejich role matek, byla řešena s porozuměním.
Liší se nějak práce s orchestrem v Evropě, USA a dejme tomu v Japonsku?
Tak jako reagujete spontánně v kontaktu s druhým člověkem na jeho vyzařování, stejný princip se odehrává ve styku s hudebním tělesem. Každé je jiné, má své charakteristické rysy, svůj temperament, svoji energii. Podle toho se proměňuje způsob komunikace i volba pracovní metody, ovšem cíl, k němuž směřujeme, je v podstatě totožný.
Kde se vám pracovalo nejlépe?
Vždycky jsem míval nejlepší výsledky s americkými ansámbly a špičkovými orchestry rozhovor jako Berlínskou filharmonií, Concertgebouw orchestrem v Amsterdamu nebo Gewandhausorchestrem v Lipsku. Asi proto, že byly vždy nejlépe technicky připraveny a mohl jsem se od samého začátku práce s nimi věnovat hudebnímu obsahu, nebyl jsem omezován a zdržován margináliemi. Ovšem nemohu nezmínit svou dlouholetou spolupráci s BBC Symphony Orchestra v Londýně, která se vyvinula v opravdové umělecké sjednocení i lidské přátelství.
Máte za sebou úspěšné dvacetiletí na prestižních světových scénách. Dají se předpoklady dirigentského úspěchu zobecnit?
Byl bych pokrytcem, kdybych nevyslovil své přesvědčení, že kromě všech vkladů, které musí jedinec přinést, existují v umělecké dráze uzlové momenty, kde kus štěstí, příznivé konstelace, rada dobrého manažera i schopnost správného odhadu sehrají rozhodující roli v jejím dalším směřování. Ale současně věřím pevně, že umělec musí být schopen pokračovat ve svém díle i v době nepřízně, přes eventuální neúspěchy, navzdory vnějšímu pochybování o jeho výkonech. Měl-li bych zvolit jedno klíčové slovo, byla by to vnitřní pravdivost. Je to nezastupitelná kvalita, která dříve či později převáží všechny ostatní znaky či vnější efekty.
Před lety jste s Českou filharmonií nastudoval 3. a 4. symfonii Bohuslava Martinů, jejich nahrávka byla nominována na cenu Grammy v roce 2005. Kdy dotočíte zbytek?
Tohle je typický příklad české situace. Po takovém úspěšném přijetí první části kompletu bych očekával, že všechny strany udělají maximum pro to, aby se nahrávka dokončila. Ne tak u nás. Protože členové tělesa měli již dlouholeté špatné zkušenosti s neplněnými sliby Supraphonu, odmítli pořídit nahrávku bez přímého honoráře. Vůbec se jim nedivím, já jsem pro naše vydavatelství pracoval vždycky za zlomkový honorář, ovšem mohl jsem si to dovolit, protože jsem se uživil z jiných zdrojů. Ale chápal jsem, že frustrace z neřešení zásadních otázek narostla natolik, že veškerá velkorysost se z jednání filharmoniků vytratila. Nejvíce mě to mrzelo v případě našeho jubilejního provedení Mahlerovy 7. symfonie v září 2008, kdy tato výše popsaná situace způsobila, že nevznikl žádný záznam toho historického koncertu! Licoměrnost situace dokresluje fakt právního zakotvení všech nároků jedinců v zákoně o duševních statcích a jeho faktické nerespektování v denní praxi společnosti.
Hudební dramaturgie České filharmonie akcentuje v letošní sezoně především Mahlerovo výročí. Kam zamíří pod vaším vedením?
Jsme zajedno s ostatními členy umělecké reprezentace orchestru, že Česká filharmonie musí i nadále plnit úkol prvního ambasadora české hudby, české interpretační špičky a tradice. Tím je již velký díl repertoáru stanoven. Ovšem vedle toho bude mojí snahou mít otevřené hledí do všech oblastí hudební literatury tak, abychom se nestali pouze muzeální institucí, nýbrž zůstali živým a se svými posluchači komunikujícím organismem.
|
|
|
Jiří Bělohlávek (*1946)
Studoval na Pražské konzervatoři a na AMU v Praze, v roce 1970 zvítězil na celostátní soutěži mladých dirigentů a rok nato byl finalistou dirigentské soutěže H. von Karajana v Berlíně. Působil jako dirigent ve Státní filharmonii Brno (1972–1978), šéfdirigent Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (1977–1989) a dlouhodobě spolupracoval s Českou filharmonií, kde byl v letech 1990–1992 šéfdirigentem. V roce 1994 spoluzaložil a vedl Pražskou komorní filharmonii, od roku 2006 je šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC.
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 91 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
