/Moje generace/ Výtvarná generace mojí dekády byla velice atomizovaná, silný individualismus a alergie na jakékoli zasahování do osobní svobody způsobovaly, že jsme většinou nebyli schopni ani ochotni se organizovat.
Byly dva druhy obrany. Jedni hledali a žíznivě přijímali všechny dostupné informace ze Západu. Inspirovat se tam patřilo k zoufalé touze vybřednout z bahýnek českých rybníčků. Jiná část – mezi nimi i já – my jsme se zase „zapouzdřili“. Postupně jsme se víc a víc obraceli dovnitř, k poezii, ke snům. Později to někdo nazval „vnitřní emigrací“. Bylo to také svým způsobem osvobození, toto nelpění na zařazení, prezentaci a úspěchu.
Poezie, kterou si každý z nás vybíral, to byla bezpečnostní síť. Byly i jiné – především síť přátel, pak ona „tichá pošta“, v té šedi tak neuvěřitelně fungující, svolávající tamtamy, vlastně obdoba dnešních esemesek či Facebooku. Společná doba vyvolává společné pocity – generační. Existovala obrovská, tichá, vnitřní semknutost, ale bez vnějších programů. Iluzorní i skutečná sounáležitost. Spojovaly nás nejistoty a společný nepřítel. Po roce 89 jsme už vůbec necítili potřebu skupinové platformy, každý si šel svou cestou.