Zatímco profesor Schreiber je hlavním následovníkem a žákem profesora Josefa Charváta v oblasti endokrinologie, byl profesor Šonka zcela jistě hlavním Charvátovým žákem v oblasti metabolických onemocnění.
Pan profesor Šonka byl jednou z nejvýznamnějších osobností 1. lékařské fakulty v minulém půlstoletí - jako jeden z mála byl skutečně opravdovým špičkovým odborníkem na endokrinologii, metabolická onemocnění i výživu současně. Tímto zaměřením plně nesl po celý život Charvátovu tradici.
Více než 50 let působil na III. interní klinice 1. LF UK. Prioritní výsledky v oblasti pentózového cyklu, dehydroepiandrosteronu a položení základů klinické a praktické obezitologie v České republice - to je ve stručnosti profesionální život profesora Jiřího Šonky, jehož životní dráha se uzavřela po dlouhé nemoci 9. 3. 2005.
Jiří Šonka se narodil 28. 12. 1920 ve středostavovské pražské rodině (jeho otec vlastnil lahůdkářství). Vychodil obecnou francouzskou školu, poté studoval na francouzském reálném gymnáziu, které absolvoval v roce 1939. Za okupace pracoval rok v továrně na léčiva a poslední tři roky války v patologickém ústavu prof. Šikla a na interně u Alžbětinek. Lékařskou fakultu dokončil jako jeden z prvních poválečných studentů již počátkem roku 1947 a po roce a půl praxe na chirurgickém a interním oddělení nemocnice v Mostě nastoupil 1. 7. 1948 na 3. interní kliniku prof. Charváta. Té zůstal věrný až do svého definitivního odchodu do důchodu 31. 12. 1999! Do 79 let tak pravidelně docházel na ambulanci kliniky.
Od počátku se zajímal o klinickou biochemii, od roku 1955 se zabýval problematikou pentózového cyklu, a to jak jeho významem pro radiobiologii, tak pro obezitu. Na tomto tématu obhájil kandidátskou (1958) i doktorskou (1964) dizertační práci. Významně se zasloužil o úpravy III. interní kliniky do podoby, jak ji známe dnes. Měl od profesora Charváta na starosti i stavební a přístrojovou politiku kliniky. V složité době 50. let už se zdálo, že lidsky čistého a korektního asistenta Jiřího Šonku na nátlak strany profesor Charvát již neudrží. Orientace na nemoc z ozáření a armádou podporovaný výzkum mu umožnila zůstat, ale nemohl učit studenty. Za výzkum významu pentózového cyklu pro patofyziologii a terapii nemoci z ozáření byl v roce 1967 vyznamenán státní cenou. To již byl vědeckým pracovníkem Laboratoře pro endokrinologii a metabolismus, plně atestovaný v interně a habilitovaný (1966). V tématu habilitace se objevuje druhý celoživotní zájem prof. Šonky - obezita. Od vědecké práce v problematice energetického metabolismu, zvláště otázek adaptace na snížený příjem potravy, se dostal až k velmi praktickým aplikacím - zavedl pobytové režimy pro obézní spojené s redukční dietou nejprve ve Zbirohu a pak dlouhá léta
v Roudnici nad Labem. Navrhl nové, vědecky podložené režimy. Vybudoval a vedl na klinice obezitologickou ambulanci a v devadesátých letech podporoval osamostatnění České obezitologické společnosti, jejímž byl zvolen čestným předsedou. Do vysokého věku prakticky působil ve své ambulanci, kde jeho drobná, štíhlá, až asketická postava působila v kontrastu s obézními pacienty až komicky.
Vědecká práce prof. Šonky se promítla do řady publikací, z nichž je nutno jmenovat především monografii „Pentózy“ a pak řadu světově citovaných prací o dehydroepiandrostendionu, kterým se zabýval o dvě desetiletí dříve, než přišel jeho boom v osmdesátých letech. Dosud významná je i jeho monografie o tomto hormonu. Koncem 70. let byly odtajněny radiobiologické práce, které konal pro armádní výzkum. V této oblasti byl natolik nepostradatelný, že mohl na klinice zůstat i jako politicky ne dost spolehlivý i celá šedesátá a sedmdesátá léta. Přes ohromnou vědeckou práci však nebyl před rokem 1989 navržen na jmenování profesorem; toto řízení proběhlo až počátkem 90. let.
Osobně jsme poznali profesora Šonku v první polovině 80. let, kdy měl na klinice vlastní skvěle pracující metabolickou laboratoř se 3 vysokoškoláky a několika laborantkami; v té době končil radiobiologické výzkumy a věnoval se plně metabolickým aspektům obezity. Tato výborně fungující laboratoř byla počátkem 90. let zrušena. V 80. letech vznikly i celonemocniční semináře, které vtáhly do obezitologie i skupinu doc. Hainera, doktorku Málkovou a některé psychiatry. Měl svůj dosti suchý humor, se kterým zvládal i svou početnou, většinou dámskou klientelu. Jeho páteční ambulance pro obézní se táhly do pozdního odpoledne a v letních měsících trávil týdny s obézními v Roudnici. Byl v problematice obezity neúnavným popularizátorem a dodnes je dobře znám generacím čtenářek ženských časopisů. Trpíval dráždivým tračníkem a životosprávu měl velmi střídmou. Jeho štíhlá postava byla někdy terčem poznámek málo úspěšných pacientek -traduje se výrok jedné z nich, že „než vypadat jako pan profesor, to raděj zůstanu tlustá!“. Na památku pana profesora bude od roku 2006 pravidelně počátkem ledna pořádán tzv. Šonkův den věnovaný obezitě.
Za totality velmi utajeně a později v 90. letech veřejněji pokračoval i v charvátovské tradici v zednářské loži, kde dosáhl až nejvyššího postavení. Na všechny aspekty tohoto utajeného i veřejného života pana profesora bylo pěkně vzpomenuto v rozhovoru s ním v televizním seriálu „Ještě jsem tady“, který byl natočen na konci 90. let těsně před propuknutím jeho několikaleté poslední nemoci.
Profesor Šonka se mohl celý život spolehnout na své rodinné zázemí, které mu bylo tak potřebnou oporou v posledních letech života. Se svou paní, laborantkou původně u doc. Šilinka a pak dlouho asistentkou na Fakultě tělesné výchovy a sportu, vychoval syna Karla, který je dnes již také profesorem 1. lékařské fakulty, a dceru Kláru, vystudovanou romanistku, která se provdala do Francie, kde trvale žije. Pan profesor měl narozeniny koncem prosince. V tu dobu jsme ho v posledních letech doma navštěvovali a sledovali jeho - bohužel horšící se - stav i vzornou péči rodiny. Do vzácné rodinné kroniky návštěv jsme vždy učinili krátký zápis a prohlíželi desítky let staré pozdravy slavných lékařů, vědců či svobodných zednářů, kteří během desítek let k Šonkům zavítali.
V profesorovi Šonkovi odešel jeden z představitelů vědeckého věhlasu klasické Charvátovy 3. interní kliniky, který osobním příkladem dokázal, že je možné pracovat špičkově výzkumně a současně praktickou klinickou prací prospět velkému počtu nemocných.